Rok na vsi/Leden/Les

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Svatí tři králové	Les	Ahasver

Údaje o textu
Titulek:	Les
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 384–388. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Luciána.

Po bouřlivých nocích lehký, usínavý padl mír na celý kraj.

Z uválené, širokými plazy saní do široka protažené cesty zahnul jsem napravo a po pracné chůzi navátými sněhy pronikl až po Soví kout. Tamodtud už nehlubokým úvalem do daleka, do vysoka klenuly se dlouhé, širé stěny lesních alejí.

Jako sloupy z černého kamene stály tu tvrdé, svými korunami do výše vzepřené mramory stromů — tajemným šepotáním spícího světa, neslyšitelnou hudbou zaznívala tichá doubrava. Zem slita v nekonečnou běl s odleskem nejjemnějšího hedvábí mizela v podrostech stromů, stékajících ke dnu přimrzlými krápníky sněhových pěn. Jak nasypané mohyly zapadlých hřbitovů lesních zvedaly se ze sněhu nízké pyramidy smrčků, roztroušených po stráni i v úžlabí a dál — — — už ani vidět nebylo, co bylo dále — — jenom běl a běl, nekonečná, nedohledná, sněžná běl. A nikde dráhy lidské šlépěje, nikde stopy osamělé zvěře. V dolík svinuta ležela tu země pod bílými střechami stromů a křů, jakoby navždy pohrobených v tichou, věkověčnou smrt.

Jaké příšerné ticho!

Nehybné, studené a mléčné čišelo ze všech prostorů a zdálo se, jako by tam život nikdy nebyl ani býval. Hluše pod nohama rupěl sníh, měkce, nerušeně v měkkém jeho peří tratily se kročeje. Jeden jediný tvoreček kdyby se byl ukázal, jedinký jen hlásek kdyby byl zapískl v čisťounké nádheře bílého lesa! Tichem zcitlivělý sluch nepostihl ani nejmenšího větru vanutí. — — — Tak velký, tichý den neznatelně splýval v tichou, velkou noc.

Vysoko do kopce vzpínala se dlouhá alej, srůstající svým temenem v zabílených mraků tvar. Dosud po aleji v určitých vzdálenostech zlatily se na větvích zavěšené slaměné víchy, označující stanoviska střelců od posledního lovu. — — Bujný, ryčný život prolíval se tenkrát zakletými nyní místy doubravy. Spadalé listí šumělo v kročejích ze dvou stran povykujících honců, zmatená, v smrtelných úzkostech jak slepá pobíhala lesem štvaná zvěř, dlouhými strašnými hukoty rozléhaly se hvozdem smrtonosné výstřely, bažanti s divokým hlukem vyráželi nad lesy, ozvěnou rychle znějící trubky naříkal celý les.

A nyní — hle!

Nezatiknul ani ptáček, nezašeptnul list, v ledu ztuhlý život zanikal i sebemenší lesa vzruch.

Kostrbatá hnízda vran vznášela se v bílých výšinách, jak těžký, na celý kraj dopadající olbřím pták černou svou perutí přikrýval ohromné hřbitovy země sněhem nasycený mrak…

Až v děs roste nesmírné, nevlídné to ticho s přibývajícím šerem, houstnoucí tmou; nohy už s odvahou, spěchem boří se v sypký, studený sníh a oko s radostí vítá světlejší podrosty vysoké stráně, kde na široká prsa Hadího vrchu ponuré přítmí už tak nepadá. Nehybně, mrtvě, ale statně a výhrůžné jak obr na rozhraní cizího kraje stál tu celý jako bílými bradami ověšený, ohromným svým tělem zpupně podepřený dub hraničák. — A kolem něho — až u samé skoro země šípky se červenaly krvavým svým ovocem, malá lůžka pěnic, čermáčků opuštěná a vychladlá krčila se pod obláčky načechraného a jak bavlnka lehkého sněhu.

Mrak pojednou se uhnul a bohatýrské slunce prudkým vrhem studeného svého kovu postřiklo zpěněnou stráň. Břitce jako blesk zajiskřily sněhy, bolestnými řezy jako jiskry v odrazu rozněcovaly kolem sebe pošlehující zář. Hadí vrch jako by se náhle rozepjal mohutnou svou páteří, do šířky vzedmul se roztrhaný chrbát pahořin — bílé rozlohy země oddychovaly ze sna…

A už zas bylo po všem. Mrak nanovo rozletěl se po nebi a stínem ohromných svých křídel přikrývaje zemi, v ponuré přítmí pochoval celý kraj…

Vzpomínky na život bouří se v prsou aspoň, když kolem vše tak ledové a němé jak sama smrt. Jaro… léto… Bohatými vlnami houpala se tu lesní tráva, hořely barvy květin, zpěvným šumořením hmyzu naplněn byl vzduch. Tam dole jedna záplava růžového vřesu — pod lesem naposled dokvítaly smetánky, překrásnou žlutí až do zimy, do sněhu tu vytrvale hrálo zlato květele. A všechno ubito, udupáno — všechno jak zardoušeno divou stopou za řevu a hvízdání prohánějící se tudy zimy — lítice.

Dríme starý les. — — —

— — — Jemným šepotáním spících květů jako ze sna zaznívá tichá doubrava…

Hle, tu mraveniště bylo. Oko ani nestihlo, co tvorů se tu hemžilo štíhlými svými tělíčky… A tu kopec jeho — — jako by ho nikdy ani nebylo… Jen slabounká vlnka, víc tušená než očitá, vyznačuje slabě, že tu pod bílým rubášem nicoty přece se něco nadvyšuje nad úroveň příkrovu.

Neviditelnou stopou stékal kdesi zasypaný potok v houštinách — nohy po kolena v sněhu zápasily o každé pohnutí, hustý lil se z těla pot, únavou třásly se údy. Bez odplaty svrchované paní zimy nezůstaven ani krok.

A měla co hlídat, bílá ta paní.

Jak bych na prahu jiného světa stál, když dospěl jsem až na vrch.

Jaké si tu vytvořila síně, kouty, divukrásné průchody! Jako v bílé pohádce by ses ocitnul — — — les bílý, celý bílý, od hlavy až k patě celý stříbrný, snil tu svůj svatý, křišťálový sen, nerušený ni jediným odstínem barvy tmavější. Hustě ojíněny byly celé rozlohy doubravy i každý kmen a každá větev — nebylo snítky, aby nezářila toutéž čistotou, v jaké si tu hověl celý svět. V rozkošném zmatku křižovalo se tu bílé mřížoví větví, v husté klenby spínaly se obruče jak do náruče sobě skleslých, ledem zohýbaných haluzí, bleskem zářila země, září svítily stěny — do běla přeléval se vzduch — — snad ani noci tu nebylo a svítil jen ten běloučký den. Čisté, svaté, nevinné ticho leželo v chladném tom prachu panenské cudnosti, i srdce němou tou září, tichem jako stisknuté ustávalo ve svém chvění — ani dech se neodvážil rušit kouzla mimo dosah všeho světa ležícího království…

Pojednou jako by tajemný krok lesního ducha tam někde bloudil — cosi zašeptalo slabounkým šelestem. Bílé jíní sršící lesem utichlo a cosi šedého, táhle příšerného jak strašidlo zvolna a zdlouha protáhlo se bílým mřížovím.

Dvě černá, krásná a velká světla hleděla z bílých houštin doprázdna. Za nimi protáhla se úzká šíj a za šíjí ztepilé tělo.

Za soustem bloudící vyhladovělá srna. Nerušena, lehkým pohybem vyhoupla se z bílých vln prohybu, a nezvětřivši ani přítomnosti tvora lidského, tajemně zas, jak byla přišla — — v tichu přešla alejí, a až po břich zapadajíc v závěje, brodila se dlouhými, jak hůlky do země se zabodávajícími svými běháky.

Přece něco živého! A ještě divočejším zdál se nyní celý už i tak dost divoký Soví kout.

Z bílého paláce rychle scházel jsem do širých předsíní v žlebu se krčících bříz.

Tu hrabal hladový zajíc, liščí čára zmatenou stopou smýkala sebou z místa na místo. Bažantí čeleď zkrotlá zimou, zkrušená hladem od zásypu se ani nerozprchla, když jsem se k ní přiblížil. Slepice skryly se za boudu, kohouti krásná svá těla vtiskli do sněhu a jen kovově modré jejich hlavy ostražitě hleděly na blížící se lidský zjev.

Ve vysokém jsem zahoukal, není-li nablízku někde lesníka. Sníh sesypal se z korun, ale hlas bez ozvěny zanikl v těžkých mátohách sněhem zavalených hrází.

Hůlkou udeřil jsem v dub. Z kostrbatého hnízda vyhoupla se veverka a vyděšeně hledala rušitele zimního pokoje.

I sýkorka sebou mihla v síťoví na divokém chmelu jak mistrně tkaná záclona zavěšeného jíní, ale jen cvrkla a zmizela.

Za chvíli už vykročila noha v slunnou pláň běloučkých niv.

V pozadí dědinka dýmila — zatahujíc se od východu v modravý dech — — —

Ale na očích posud jako přízrak svítil bílý, bílý les…