Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Leden/Ahasver

Údaje o textu
Titulek: Ahasver
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 388–391.
Licence: PD old 70

Na den sv. Erharda.

V dědině tichne šum, soumrak se naklání.

Od Silůvky k Habrůvce plápolají dlouhé žluté kožichy dvou cizích sedláků. Rozhaleny rozvírají a zavírají se při každém kroku jak ohromné mávající peruti.

Rychlým, urputným krokem předběhli sehnutou postavu starého žida s rancem kůžiček na zádech.

„Jak tak ešče dlóho bode chodit?“ povídá zeširoka se rozhánějící kožich zprava.

„A věčně,“ odvětil sedlák zleva, jehož boty na sníh našlapovaly jak centnýře.

„A jen te svý kůžičke má rád. — Snáší je pořád jak brablenec tříske, a pořád nic nemá.“

„Majó jeho děti. Tři dceře huž vyvdal, voženil syna a — ešče shání pro vostatní. Bůh sám ví, co téch dětí ešče má! A všeci žijó z ‚khůžiček‘.“

Sedláci zašli.

Zvolna, krokem pracně se šourajícího hlemýždě, bodcovanou hůl pevně zarážeje do ztvrdlého sněhu před sebe, docházel žid k prvnímu stavení Habrůvky. — — —

Jako všichni židé, rozlezlí na tři míle daleko a tři míle široko kolem Habrůvky a snad ještě dál — pochází z Dambořic i on. Jedno — všem společné lůno Abrahamovo, odkud vycházejí a kam patří všichni, ne-li svými otci, tož aspoň svými dědy, pradědy a prapradědy i s bábami.

Tři dcery a syna už vyslal do světa a pro ostatní ještě shrabuje. Sám žije ve svém dambořickém kutlochu a do kraje vychází jen za svým obchodem. Už jej tak na silnicích habrůvského okrsku pamatují od nepamětných let. Stařeček Chalupa tvrdívá, že tak starý už byl, když stařečkovi „pan rechtor ešče prášili gatě“, a chodit že bude ještě, když i jeho vnukům zbělí temena.

Věčný žid. — — —

Tu se plazí jak ztělesněný obraz Jehovy.

Žilnatou, vyschlou, chlupy silně zachmýřenou rukou opírá se o vysokou hůl — vyšší, než je sám, opatrně ji zapichuje do bílé cesty. Za holí krátkými, rozviklanými kroky pošinuje se scvrklé jeho tělo, zkornatělé a vyschlé už jako ty kůžičky chrastící mu ve špinavém uzlu na shrbených zádech. Pod břemenem skloněn vyměřuje opatrně každé šlápnutí a každý ten jeho krok jako doba jednoho století. Oko jeho zahloubené v nekonečnost svého putování nevzhlédne nikdy ani vpravo ani vlevo od usouzené sobě dráhy, a pod bílými, stářím zšedlými, ale měkkými jeho řasami objeví se smutná zřítelnice teprv tehdy, když ucho zaslechne blížící se krok. Pozdraví, odpoví a už zas skloní šíji a hlavu chýlí k zemi, měře opět další stopu bezmezného svého putování. Nic jiného nezdá se mít pro něho smyslu než jenom ten krok a drobná starost o kůžky, z nichž sešit je snad celý jeho život. Žádná krása mladé zeleně — žádný oheň léta — slunce i mráz — kvítí i sněhové závěje — za nejkrásnější pohody i nejkrutější psoty — je to stále tentýž krok, tatáž nižádným změnám nepodléhající hlava, vroubená dlouhým bílým vousem, vyrostlým mu z podbradí, tytéž vráskami jak rozsekané tváře, moudrý, do země upřený zrak a chlupatá, o vysokou hůl jak o berlu se opírající ruka. Přísné jsou tahy jeho tváře, přísné a jakoby napomínající jeho pohledy, a celá hlava zdá se být jako zkamenělá v přísnosti nesmrtelného Jehovy.

Dlouhý šosatý jeho kabát je asi zrovna tak starý jako on sám, jenž se snad nikdy nenarodil, nikdy snad nezemře, ale stále „je“.

Po nekonečných svých poutích v záňadří stále při srdci nosí smotané své desatero. S Jehovou na rtech vstává, s Jehovou na rtech klade se v krátký sen a v myšlenkách s ním vláčí se i světem. Jehova stále jako by se vznášel nad starou jeho hlavou, krytou bílým, sešlým kloboukem s černou páskou. Dvě léta ho nosil nejmarnivější dambořický roué, pak jej daroval nejskromnejšímu z nejskromnějších a od těch dob jej nosí a snad věčně nosit bude on. Dlouhé kalhoty staré, rezavé barvy mají na sobě snad zrovna tolik záhybů a vrásek jako vysoké jeho stáří. V bezpočetných, hustě nad sebou skrčených varhánkách stékají mu po vláčivých, věčnou chůzí jak vyvrácených nohou — a sáhají mu až tak do půl holínek tvrdých, snad zkamenělých jeho bot. Ranec s ním srostl. Na něm spává, s ním vstává a není nikdy větší a není nikdy menší, ale vždy je plný.

Jediné světáctví chytlo se starého ortodoxa: šňupe. Černá skvrna nad zvadlým vrchním rtem a s věčným jeho krokem věčně se pohybující hnědá „slza“ na špičce nosu jsou zároveň i posledními body nezapomenutelného jeho zjevu. — — —

Tmavý koutek na rozložené slámě bývá lůžkem utahaným jeho kostem. Uvelebí se, pojí seďa kousek černého chleba z rance, zakousne cibulí, a rozmotav deset přikázání božích, dlouho tajemnými slovy modlí se — věčný k Věčnému.

A zas vydává se na pouť, dříve ještě než rozbřeskne se bílý den.

Tak bloudí už od nepaměti od dědiny k dědině a jen v podvečer šábesu vrací se do svého rodného městečka, aby na modlitbách svatého sabbathu trávil chvíle Jehovou přikázaného odpočinku. — — —

Stmívá se.

Na Véhoně kutá se cosi jako silueta zajíce bořícího se v měkký sníh. Hladový a vymrzlý hledá včerejší stopu. A pak hrabe a hrabe a vyhrabe zas jen prázdný sníh a pod sněhem tvrdý led.

Zvoní klekání. Lidé jdoucí po dědině rychle se modlí, aby brzo zas mohli pokrýt obnaženou, na mrazu stydnoucí hlavu.

Nad lesy vyšel bílý srp měsíce. První hvězdy lihotají se nad krajem a k západu úprkem ztrácejí se poslední zbytky dne.

Ahasver vchází pod hostinný krov habrůvského souvěrce.