Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Květen/Píseň májová

Údaje o textu
Titulek: Píseň májová
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 277–282.
Licence: PD old 70

Svatodušní svátky.

Neprosila Habrůvka nadarmo o křížových dnech. Tichý, vydatný a teplý déšť cele prolnul vyprahlou a už na kost zeschlou ornici. Rosilo den jeden, pršelo den druhý — mokvavým šerem zaklopen byl i den třetí. Teprv v sobotu, kdy prý Panna Maria na slunko plínky vynáší, vyvstalo čisté a jak vyprané sluníčko, aby sušit se mohla i matka zem. — — —

„A kdyby sluníčko v sobotu třebas mělo jen bleskem šlehnót — šlehne; to už je tak vezkušená věc — —“ liboval si změnu počasí habrůvský posel Ráček.

Chvílemi sice ještě trochu přeprchalo, pastýřovi po ty dny opravdu hůl ani neoschla, ale k večeru větřík odvanul mraky, páry se rozprchly a slunce v neděli, na Boží hod, vyhouplo se na východě takové nádherné a velké a plné, že světlo z něho se linoucí zdálo se být dvojnásobným.

Žlutá housata na dvoře v radostném štěbotu koupala v nádržce kanárčí svůj prach, v zmateném pískotu za kvokajícími kvočnami úzkostně pobíhala stáda drobných kuřátek. Hned byla rozlezlá po celém dvoře jak mravenci, když se rozejdou z hnízd, a hned zas shluklá na povel drala se pod křídla, mezi nohy, po zádech, po hlavě lezla matce jako hmyz. Vyběhlo na sluníčko kdeco, v plnou jeho záři lehla si i kočka, a přimhuřujíc sluncem oslněná světla, lhostejně pohlížela na živý před ní rej.

Jen několik kroků vzdálí branka — zahrada. Stromy, obaleny sněhem a růžemi zvučících květů, voněly rosou lesknoucí se na listí, kaštan bujně zvedal hlavu, nesa na větvích své svíce, obletované sborem čmeláků. Vlaštovky lítaly jakýmsi šíleným chvatem a drobulinkým švitořením plnily slunné výšiny, v srstoni semenáčci obletovali a krmili v posledních dnech vylíhlou a ještě poloslepou rodinku. Brunátnou zelení temnila se křoví houšť — jasmín zrovna omamoval svou vůní prorážející teplým a jako koupel měkkým ovzduším.

A u včelínu, co tu bylo práce a starání v hrozném a uchvacujícím hemžení včel! Nedbaly člověka, nedbaly překážek — v nekonečných proudech hrnuly se z otvorů svých úlů a celými mraky spouštěly se v širý, svou vůní a milovanou krásou ze všech stran je lákající kraj. Než jedny odlétly, zas jiné medem nasyceny, pelem obtíženy těžkým letem snášely se k česnu a v zmateném shonu v celých chuchvalcích chlupatých svých těl draly se a cpaly do úlů, za sebou táhnouce roušky hned žluté jako citrón, oranžové a rudé zas jak nach a jiné zas bělounké jak čerstvě padlý sníh.

A zahrada pojednou zdála se těsnou a úzkou a s těmi ptáky, hmyzem a včelami zachtělo se duši letět s vichrem o závod a býti rázem všude tam, kde jsou lesy, stráně, výhony — kde víno slzí v rašení a vlahou přes noc zbujnělého osení pokryly se zelení zhnědlé tabule niv, kde se roztékala šťastná, tou zelení a rosou posílená země a zlatem ohnice zahoříval ječmenný lán.

V modrých dálavách ztracených dálek bloudil rozkoší jak opilý zrak a zase se vracel, zas se nořil v důvěrná, stinná koryta rozkleslých hor. Silnice od dešťů pomáčená táhla se údolím jak zprohýbaný pás a zhnědlé cesty v polích, jimiž měkce našeptává krok, ztrácely se z kopců v protilehlou svahu stráň. Jak rosou potřísněné, řídce krajem rozestřené pavučí jiskřily se v slunci deštěm napité příkopy, stružky a tam u můstku, kde mlýn žvatlavě klepotal — celé zrcadlo stálo po lukách rozlitých vod.

Nad panskou nivou, rozlehlou v rovině, zakroužil pestrý mrak holubích křídel. V lesklých zvratech míhaly se bíle podestřené jejich perutě, v prudkém letu slívali se v jeden souvislý, jak jedinou duší ovládaný koš. Zas roztáhli se v řídký houf, a zakrouživše nad hlavou, snesli se v zelenou pláň. Prudkým dopadem splašení skřivani vystřelili vzhůru, pištěli, skřípali a pak v nekonečné písni dolů sypali zajíkavé svoje výkřiky. Vlašťovky bleskem prostřihovaly vzduch, volaly trpělky a ze všech stran — ze země i z nebes, roklin i lesů, zblízka i zdaleka, zhluboka a hned zas zrovna při cestě hlaholila jedna krásná píseň mladého, silného máje.

A milounké ticho svátečního dne rozestřelo se po zemi.

Zdálo se, jako by nevysvětlitelnou rozkoší zachvíval se celý svět.

V údolí po suchém štěrku zahrčel vůz.

Pošta borovská jela do Dubňan.

Koně vesele pohazovali hřívami, nohy pod nimi jen jen hrály, káru poštovní vlekouce za sebou jak skořápku. Mladý, krevnatý, v silných kožených poctivicích navlečený postilión bloudil očima po květnatých stráních, zelených nivách a sluncem přehozených návrších. — — Vůz vjel do stínu lesa. A tu už neodolal hoch. Nedovedl si odpustit, aby obklíčen nesmírnou vůní a jemnými opary země, do všech těch křiků, popěvků a nepřetržitého šveholení doubrav nevypustil také tu svou starou, krásnou, teď už skoro zapomenutou píseň zašlých dob. Nasadil zlatem bleskotající, v hada stočenou trubičku a píseň rozlítla se v kraj.

Jede, jede poštovský pacholík — — —

V čistých intervalech vesele nadnášely se radostné tóny bezstarostné, dětské skoro písničky a v ozvěně ztrácely se v ústraních hor. Sedlák, přehlížející v tratích zdar jako nově zrozeného svého osení, zastavil svůj těžký, po mezi jakoby se převažující krok a dlouho, dlouho naslouchal těm zvukům milované trubky, tak rozkošně zpívající v lůně rodného jeho údolí. I jakási dvě přespolní děvčata, od Louček přes kopec spěchající k Habrůvce, zastavila se v údivu nahoře u kříže a naslouchala miloučké písni, známé a už od dětství do duše zalehlé noty.

„Jaj, ten tú pěsničku pěkně trúbil!“ odlevila si hlasitě jedna z nich, když poslední tóny zalehly v hluboký žleb doubravím — Patrně dcerky z nedaleké Slovače někde od Němčiček.

Rudé jejich šátky ještě daleko se krvily v ohni slunečních záplav a rukávce jejich bílé ještě svítily, když už malebné jejich postavy kmitaly se v bludišti habrůvských chat.

A stoupalo sluníčko, rostl jeho znoj.

Tělo zatoužilo po stínu lesů.

Zdálo se z dálky, jako by ležely a němé si hověly v mrákotných dřímotách horkého dne.

A když jsi vešel — jaká tě to obešla nádhera sluncem vyložených, vzduchem prosvícených místností! Mechová zeleň kyprými, rozkošně chladícími koberci stlala se v šero podnoží vysoce sklenutých dubů, bujné traviny bohatými třásněmi jak záclony splývaly se svahů mýtin, přívalem se řítíce v rozšklebené a přitmělé tam dole dno úvalu. Krví nalévaly se křoviny dubin, bělí jak svíčky prošlehovaly kmeny panenských bříz. Tam záhonem kvetl sníh jahodí, na pokraji pod černými bory na plném výsluní vyhřívaly se krásné žluté hlaváčky — nesměle zakvítala silenka pod klokočem ověšeným hrozny bílých svých květů, nad štětiny trav vysoko zdvíhaly velký květ stonky anemon. Vzhůru, stále vzhůru neslo se tělo v teplou stráň, kde sladce už dýchaly rozkošné, po skupinách i osaměle roztroušené proutky konvalinek. K jejich panenské běli znovu a znovu dychtivě se naklání sluncem i vzduchem rozohněná tvář. A hle, tu pět kroků zdálí tmavý admirál s křídly potřísněnými ztemnělou krví prohnul svůj let a překrásným rozkladem svých křídel usedl na bílá prsa skalnatého balvanu. — — —

Sedláci vybírali se v tratě svých polí, aby prohlédli osení v kopcích a vzklíčený zdar sazenic. Chasa skupila se kolem kuželny ve stínu topolu, rodinky vylehly na lavečky před dům, drobotina dětí na trávníku plném jisker sedmikrás v sousedství houfců žlutých housátek a tlačkajících kachniček odpoledne trávila v divoké hře.

K západu neslo se slunko, k večeru chýlil se den.

Bůhví odkud přicestovalými obláčky pokapané nebe zbarvilo se nad Stráňovem v růžový, jen jen nadechnutý poprašek červánků. V tichý úklid kladl se podvečerní život a byla chvíle, kdy se nechce ještě spát, a jen ležet a sladce snít. Od půlnoci zavanul osvěžující chládek, zarděl se západ, ostře na východě rýsovala se tmavá linie dalekých topolů. Zvolna umlkal den, šeptat začínal večer. Temněly střechy, pod rozložené chundele ořechů vkrádal se chladivý stín. Noc tlačila se v les.

Slunce na chvíli schované prorvalo se na západě hustotou mraků a v průrvě plálo tichým, hrozným ohněm; v požáru stojícího nebes prostranství divoké zámky a hrady, kraje a hory jako by se smažily v ohromné peci rozšklebeného západu. Celé potoky a řeky řítily se v hrdlo hltavého toho plamene a z nebes dolů jako krev přetékající z otevřených nebes ran. Šířila se průrva a zdálo se, jako by v hloubce ohromné výhně své vody rozlívalo nesmírné jezero poseté ostrůvky a výběžky pobřežních skal.

Poslední jazyky plamenů udeřily přes nahé útesy jako černě rozložených a pevně do sebe srostlých skal. — Purpurem zakvetly meze, mdlou a vlhkou září oblily se mráčky stojící stranou k východu, jakousi strašnou září vzňaly se náhle slunci protilehlé kopců budovy.

A slunce jak ohromný rubín položilo se v znojemský kraj. Ještě jiskra — blýsknutí tam kdesi v nesmírnu — a zhasnul den. V údolí Habrůvky ležely už jemňoučké stíny večera.

Z polí ještě mocněji zdvihl se řinčivý zvuk cvrčků, jemně, jemňounce, ledva slyšitelným sípotem hvízdali komáři, v hravý let dal se dosud nablízku spící chroust.

Netopýr němě jak vlaštovka černá škubnul sebou v křivce nad hlavou.

Nad lesy zablýsknul stříbrný srp měsíce.

V teplou, šedou mlhu kladl se svět — voněl vzduch — snila země — kvetla i noc — — — Člověk by ji probděl celou, krásnou až do bílého rána. — — —