Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Květen/Landauer

Údaje o textu
Titulek: Landauer
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 282–292.
Licence: PD old 70

Na den sv. Urbana.

Nešťastná Habrůvka! Zas měla pokladnu prázdnou. V poslední chvíli ještě k tomu zahrkala v ní ruka hejtmanova.

Po patnáct let mačkalo se půl druhého sta slanečků v jediné učírně habrůvské školy, a najednou přišli na to, že kurník na tolik drůbeže přece jenom nestačí. Nikdy nikoho ani nenapadlo, že by mělo kdy být jinak. Dvakrát patnáct let snad chodila všechna ta špatná i dobrá naděje obce do školy jen po půl dnech a to bylo dobré. Druhý půlden proháněli se kluci na pastvisku, děvčata kolébala, doma po dvorech, kůlnách a stájích konala denní svou práci a to bylo už — velmi dobré.

Marně naléhaly školní úřady po celých posledních patnáct let, aby už jednou Habrůvka rozpomněla se na kulturní své poslání a svou jednotřídku, v celém kraji široko daleko jedinou, rozšířila aspoň na třídy dvě; ale Habrůvce nešlo do hlavy víc než jedna třída a v jedné té třídě i v hlavě habrůvských občanů dobře by se bylo směstnalo třebas ještě jednou tolik dětí, než vykazovala školní matrika. — Žádosti stíhaly prosby, po prosbách následovaly výzvy, nařízení, výnosy, hrozby — ale všem těm tajným i zjevným úkladům s obratností rozených státníků dovedl se vyhnout habrůvský parlament, bráně se vytrvale a odrážeje houževnatě skryté i netajené rejdy slavných úřadů.

„Bévalo tak vodjakživa a dobrý to belo. Dost sme se nahučili haji po půldňách, můžó se nahučit haji naše děti. — Školu postavit! Ja, hale kde na ňu brat? Dědina chudá, zadlužená — hani vepůčit pré si huž nesmí. Silnicu sme stavjali, školu vopravovali, faru, pastóšku, mostke bele shnilý, majetků nikde, nehúroda skoro každé rok, vlůni poklóklo, předlůni velká voda, moc stísněné čas; sedláci só zadlužení, nikde hani grécara — — nemožem — no, nemožem!“

Mluvili zkroušeně a pokorně habrůvští výboři, stojíce v těžkých svých „kožuchách“ před panem hejtmanem; starosta Filipek i slzu prý vyronil z potměšilého oka — a ani ta slza nebyla nic platná. — Přes půl hodiny naříkali v kanceláři, a když odcházeli, nebylo ani třeba s nimi mluvit; už linií svých nahrblých zád dávali najevo, co doma vyslovili pak plnými ústy.

„Sám Bůh zná smilování nad lidima, jen hóřade ho neznajó a znát huž nikdá nebodó. Só to tvrdí lidi. Jen ty svý píra a papír vidijó před sebó — a co dál, to pro nich néni.“

„Buď postavíte a rozšíříte školu vy, nebo to uděláme my a na útraty vaše — —“ byl poslední ferman úředního písma a soukromě dotvrdil to předseda okresní školní rady starostovi Filipkovi tak rozhodnými slovy, že starosta už se ani nenamáhal nějakou tu slzu z oka svého vymočit a jen si postesknul, jak těžký, těžký, svízelný má život v obecním výboru.

Obecní výbor schlíple seděl večer a ještě schlípleji večer druhý. Tu dobrá rada byla vzácná.

„Co vesedíme?“ otevřel ohromné své dlaně starosta Filipek dne třetího. „Dež to tak vepádá, bodem stavjat a je. Stavivo možeme dovážet sami, zedníků a tesařů máme plnó Habrůvku — bode haspoň védělek. Dež nebodeme chcet, ptát se nás nebodó a rovnó začnó stavjat na naše hótrate a svéma lidima, jak to v tem písmě stojí.“

„Hať z nás teda sedřó tú kůžu!“ rozehnal se socialista Duffek a pěst jak kládu těžkou spustil na stůl.

„No, s tém nepořídíme. Dež tú stavbu nende voddálit po dobrým, milé Cyrile, po zlým málo hjim nasmradíš — — —“ vedl dále své vývody starosta.

„No, co dělat!“ bolestně si povzdechl výbor vedle výbora. — —

V několika dnech už bylo nařízeno komisionelní ohledávání stavebního místa. Šlo to parou.

Než tu se náhle cosi protrhlo na zamračeném nebi a prorvou usmálo se na Habrůvku sluníčko. A takové milostné tvářnosti a v rozkošné zdobě, v jaké ho už dávno neviděli a už dokonce ho nečekali z té strany, odkud nad nimi vzešlo.(???)

Na letní byt dojela do Habrůvky Frau Ebr, Direktorswitwe, a první, co uslyšela, byly nářky habrůvských občanů na svízele, které mají s úřady pro tu za… školu.

„Was? Pro Habrůvku větší školu? Copak ta stará už je tak špatná? Vždyť byla teprv nedávno dokonale opravena! A malá? Dědina je přece, jak byla, o nic větší ani menší. Škola stačila jí třicet let a teď najednou — Ubohá dědina! Samí chudáci tu jsou, podruh vedle podruha. Ani svoje si spravit nemohou — a teď mají pro děti stavět palác? Blázní ti páni? Und schliesslich — kdyby zůstala i ta škola, co je — žádné neštěstí pro děti a jejich duši. Bože, víme, jaké dobrodiní mají děti z moderních škol. Lépe, kdyby jich ani nebylo. Vždyť se už děti nebudou umět ani modlit — faráře neposlouchají, všecko je jim hloupé — — Nikdo se o ně nestará, po ulici to běhá jako sběř, u muziky jak na kraji v pekle hotová Sodoma — — takovou zkázu a zpustlost není vidět ani — — — A to nebývalo nikdy a nikdy, co já pamatuju, nikdy. Takové prostopášnictví — ať ve Vídni, v městech, ať na dědinách — ne, to nebývalo —“

Zamyslila se dobrá paní, v zamyšlení sedla ku snídaní, zamyšlena sedla k obědu a po večeři ještě dlouho do noci rokovala s panem farářem a slečnou Bernaczik o moderní škole. — — Tam, tam to bylo, to všecko zlo — tu v tom pelechu nové nauky vězela všecka nevěra a hřích. A rozšířením školy má to zlo být ještě zvětšeno!

A velebníček vypravoval, co a jak se všechno děti učí. Žádný Bůh už nesvolává bouře a blesky na hlavy neposlušných a zlotřilých. Prý jsou to jen nahromaděné spousty elektrických sil a ty zas vyrovnávají se docela přirozeným způsobem, jako když voda přetéká z naplněné nádoby. Kámen se řítí s hory, je-li zbaven opory. Země že není jenom jedna a sama, ale takových že je na tisíce a tisíce. Jiné a jiné že točí se zas kolem jiných sluncí bez počtu a my lidé že jsme míň než ten prach tady na stole — mravenec v písku — moucha v povětří. I takové planety že se našly, kde předpokládat se mohou tvorové zrovna takoví, jako jsme my. O kacířích Husovi a Komenském se mluví jako o svatých, o horách se mluví, že povstaly ne stvořením, ale jako že vznikly jakýmisi převraty vnitřností země a — a — a — — — „Představte si —“ pravil velebníček na konci — „co se v takovém mozečku musí dít, když všechno to slyší — — A já potom přijdu a vykládat začnu, že nás a jen nás k svému obrazu zde na zemi stvořil Bůh Otec — — že není stébla, které by na zemi upadlo bez jeho vůle, není broučka, který by na svět nepřišel bez jeho přispění — — Potom se divíme té nevěře a zvrácenosti lidí. Je v nich, co nebývalo — protože měřili v Boha Otce všemohoucího, a teď už nevěří. Všecko teď dělá ne Pán Bůh, ale ta — Bůh mi odpusť — ta zpropadená elektrika a kdoví ještě co. Zkáza, zkáza pro děti i pro lidi je taková moderní škola. Jsem tu už tolik let a vidím, jak to pořád se stupně k stupni jde dolů a půjde pořád hloub a pořád hůř. Ani dočkat se toho nechci a jsem rád, že ty bílé vlasy mám a odejdu dřív, než dojde k nejhoršímu. A před tím nás Pán Bůh chraň a opatruj.“

„Pravda, pravda,“ přisvědčila na to Frau Ebr, a když vstala, aby velebníčka vyprovodila síní pod hvězdnatou noc, byla rozhodnuta nadobro a pravila: „Klášter je dost velký, místa nazbyt — ať škola zůstane, jak je, a v klášteře zařídím školu jednotřídní zas pro děvčata. Tak polovička dětí odpadne a obec nebude muset ani stavět, ani opravovat a rozšiřovat a vysmekne se úřadům. — Klášterní učitelka povede děti aspoň k bohabojnosti a Habrůvce vychová mravné, náboženství a církvi svaté oddané ženy. Ženy zas budou působit na muže, ubyde kořalky, ubyde karbanu — —“

Byly to zlaté sny.

Brána nebes otvírala se dokořán a v tom prospektu zlatých snů zdála se být Habrůvka naplněna anděli.

„Habrůvka bode mět svó zvláštní dívčí školu —“ šlo od úst k ústům.

„Jen děvčata tam bodó smět a nebodó platit žádné školní plat.“

„Přeci je to jen véborná dobrota, že takovó paní tadek máme,“ dosvědčil starosta Filipek.

A nebylo hlavy, která by se v úctě neklonila před nezištnou paní, jezdící nyní na všecky strany, aby základ k novému a tenkrát hodně vysokému schodu k nebi dobře byl založen. Zajela do Dubňan, zajela do Brna i do Vídně, navštívila radu Zkoumala, navštívila radu Ždímala — a ve čtrnácti dnech úřady už stvrzeno a zpečetěno, co před nedávnem ještě bylo pouhým snem.

Habrůvka blahořečila — — výboři do sebe potměšile žďuchali, učitele provázely lítostivé pohledy, že tak chudák věčně i se svými nástupci odsouzen je zůstat pouhým správcem jednotřídní školy s platem jednostejným po všechnu tu dobu jeho života. Nepřáli mu toho, ale cosi škodolibého a lidsky mizerného bylo v té lítosti. Když se výboři sesedli zas jednou k společnému stolu, aby rukou nedílnou a myslí pilnou zalili v sobě blažený pocit svrchované pýchy, tu uklouzlo starostovi Filipkovi od přeplněných úst, že — „beztak se neví, jak be s nima bel zatočil rechtor, haž be seděl v teple, a dobře bode, dež do Habrůvke dostáno decke čerstvý pometlo. Dlóho tadyk nikdo nevedrží za mizerné plat a s žádno nadějó na postópení. A tém pádem, že sme me stavjat měli zrovna, dež nic nemáme než dluhe, nebel beztak nikdo hjiné vinen nežli von — — Tož hať ide —“

Břinkli sklenicemi a byl by to býval doušek nádherný, kdyby u dna nebylo se zamrvilo něco, co na jazyku zachutnalo jako otrava.

Co to?

Rozlévala se pojednou Habrůvkou zvěst, při které lidem vlhly oči.

„Je to pravda, proboha?“ A lítaly ženské do kláštera a z kláštera zas po celé rozlezlé dědině. „Sestry pré přindó preč — a na hjejich místo přinde hjiné jakési řád — —“

„Je tomu tak,“ přiznala se sama představená kláštera a oči se jí zalévaly jako o pohřbu. „— — Paní vrchní nás tu nechce víc nechat; ať prý si milostpaní zavolá jiný řád.“

„Ale proč, proč?“

„Proč — Už nás chtěla dávno odtud vzít. Od té doby, co Kunzka to tak vyvedla, byly jsme tu už jenom na obrat. Ta Kunzka! Dyť mohla jít, ale to, co udělala, nemusela dělat: patnáct let být v klášteře a pak se vdát, zrovna do sousedství se vdát, takovou ostudu udělat! Ta je vším vinna, ta nás zostudila, ta nás vyhnala, jí se poděkujte. Sama, hříšnice, zůstala a nás vyžene — jako bysme vším tím byly vinny my.“

Představená dlouho plakala.

A všem v Habrůvce zalévaly se oči lítostí. Měli sestřičky v lásce. I té tlusté, červenolící a vždy jak děvčátko veselé kuchařky Barbory litovali a na milou Otylku že nezapomenou do smrti. Jak ta si s dětmi hrála, lidem pomáhala, kdekoho těšila, nikoho se nebála, nikoho se neštítila! — Takový už nebudou, takový už sem nepřijdou. — Teprv nyní cítila Habrůvka, jak srostla s klášterem a klášter s ní. I sestry samy viděly v tom loučení cosi strašně ponižujícího a trpkého; kudy chodily, tudy slzely a jen vždycky na každé „proč“ měly odpověď jednu: kývnutím hlavy v sousedství — právě tam že ten pelech nových běd — tam nechť se každý hojí.

Také Frau Ebr rozhodla, že dosavadních sester v Habrůvce nenechá pro špinavou skvrnu, která lpí na jménu celého řádu. Ona sama že si přeje řádu „přísnějšího“.

„A co bode přes léto s dětima?“ ptaly se hospodyně.

„My po Božím těle odjedeme a přes léto se bude v klášteře upravovat místo pro dívčí školu. Nebudou ani jesličky, ani dětská zahrádka.“

„Pro Krista Jéžiše!“ zalomila rukama Kočárková — — „Co včil s dětima, deť já mosím na tovarech!“

„A temu všemu je jen tá tam vinna — cůra hrbatá. Nebét hjí — s ničem be se tadyk hani nehnulo. Hukamenuvat ju, mrchu, za to,“ běsnila zas Bébarka.

Ženy řádily a zle hrozily sousedství sester. Zdálo se jim, že navždycky stěhují se od nich krásné časy. Jak se jim to žilo s klášterem ve shodě a vůli nejlepší! Ráno odrostlejší děti bez starosti poslaly do školky, nemluvňata poskládaly do jesliček a zamřížovaných postýlek, nestaraly se o ně až za poledne nebo navečer, a jak je tam přinášely, tak je zas odnášely — zdravé, veselé; sestry je uspávaly, chovaly, krmily, kolíbaly a bujné a po prsu lačné odevzdávaly je zas v náruč maminek, aby ráno z jejich loktů znovu je přijaly na svůj klín. Co si teď počnou přes léto, když práce všude až nad hlavu? Jaké budou nové opatrovnice? Prý ani jesličky už nebudou — — Kde byly „jesličky“, tam teď bude škola a děti přijímat budou až teprv od tří let. — —

A proč? Proč? — Proč toto všecko a zač a nač? bylo stále se opakující záhadou, z které si mnozí i tím pomoci snažili, že dosavadní řád nemá žádné odborně vzdělané učitelky, a proto že se musí milostpaní Ebr ohlédnout po řádu jiném.

Na Kunzku nejčastěji bylo doráženo.

„I ne —“ rozhodla se pojednou s věcmi řádu dobře obeznalá Kunzka, bývalá sestra Amáta. — „Řád má učitelek dost a dost a to je jenom záminka, že paní vrchní učitelek nemá. Nemá a nechce mít, protože už jednou chtěla mít sestry z Habrůvky. Ne kvůli mně. Na to je vrchní moc rozumná a dobrá paní a nejen ona, ale všecky ostatní už dávno zapomněly, a když nezapomněly, tož odpustily a zvykly. Ale v tom je křížek, že paní vrchní s milostpaní jsou takhle a jináč než takhle už nebudou,“ dodala někdejší sestra Amáta a zkřížila přitom dva prsty tak, že visely na sobě jako dva do sebe zachycené háčky.

A na těch dvou zkřížených prstech bylo také pravdy asi nejvíc. — — —

Válka mezi Frau Ebr a paní vrchní trvala už plných dvanáct let a začala už tehdy, kdy po vystavění ústavu nastěhovaly se sestry.

Byly už v Habrůvce čtrnáct dní, když paní vrchní telegrafovala. „Ve středu přijedu odpoledním vlakem od Přerova. Prosím o vůz.“

Paní Ebr měla krásný nový landauer. Opatrovala jej jako zřítelnici oka svého a sama brala ho jen za nejvzácnějších příležitostí svého života. Jezdila obyčejně jenom na lehkém polokrytém kočárku. Landauru šetřila tak přísně, že nikdy a nikomu za žádných podmínek nebylo dovoleno do jeho nádherných, modrým aksamitem vyložených útrob položiti něco sebemenšího; žádný balíček, žádný koš — ba ani na kozlík nesměl vozka přijat bedničku, krabici nebo jinou nějakou bagáž. Kdo nešetrností svou urazil landauer, urazil ji, paní Ebr, a hůř, než kdyby osobně jí byl ublížil. Byl nectným skutek každý, který ať sebemenší skvrnkou pokryl bezúhonnou dosud čistotu a svěžest jejího landauru.

Když paní vrchní psala, že přijede, rozhodla se rázem paní Ebr, že hosta uvítá a přijme se vší poctou a srdečností, jaké hodnou se jí zdála vzácná a velebná sama vrchní svatého řádu, a ustanovila proto, že na nádraží pro ni pošle nevyrovnatelný svůj landauer. Prokop zapřáhnul své koníky (svých Frau Ebr neměla) do bručivého landauru a jel na nádraží, vzdálené od Habrůvky plné tři hodiny. — —

Vlak přijel.

Poslézalo mnoho lidí, jen paní vrchní nebylo mezi nimi.

Místo ní došel telegram: „Vlak zmeškán; čekat na večerní — — Vrchní.“

Prokop čekal.

Čekala v Habrůvce i Frau Ebr s celým svým štábem v klášteře i doma. — — Co se to jen stalo? Snad se jim nepřihodila nehoda? Byl večer už — osm, devět — deset hodin — — napínaly oči, napínaly sluch — ale ani zblízka, ani z dálky nebylo slyšet onoho známého, temně drnčivého vrčení kol, kterým tak příjemně se vždycky oznamoval těžký landauer. Už chtěla poslat rychlého posla k stanici, ale sečkala ještě půl hodiny — — snad přec, snad už — —

Konečně.

Bylo tmavých, blátivých jedenáct hodin, když landauer zahučel nocí.

Zastavil Prokop zpocené koně, vylezla tělná paní vrchní z tmavého landauru a natřípala na sobě černý svůj háv.

Otevřenými dvířky landauru ještě někoho tam bylo vidět — — ve světlých šatech. —

„Jede ještě někdo?“ ptala se krátkozraká paní Ebr, berouc hosta v náručí; ale jako by hada ucítila na prsou, uskočila náhle, když uslyšela odpověď na udivenou svoji otázku.

„Ne,“ pravila paní vrchní.

Frau Ebr nahlédla do landauru a té rány nepocítil snad nikdo jiný než zase ten, kdo má zrovna tak krásný landauer jako paní Ebr a spatří v něm to, co v něm spatřila lidumilná tato paní. Obličej jí zesínal, zmodraly rty — a tak se na celém těle zatřásla, když ruce vztáhla a uvnitř vozu nahmatala veliký žok — mouky či hrachu — těžce opřený o aksamitové sedadlo. Vážil jistě dva centy a jak pohanská modla hověl si tam v té krásné svatyni, kde dvakrát, třikrát do roka sedávala jen ona a nikdo víc. Jen jednou v životě jakýsi pan biskup se v něm projel. — A nad žokem, na samém sedadle ještě ležela bedna, dřevěná bedna se špičatými rohy, ostrými hranami, plná hřebíků a — — —

Nemohla ani domyslit.

„Prosím vás, co to je?“ ukazovala polomrtvá dovnitř kočáru, uhýbajíc se nazad jako před nějakým strašidlem.

„Aber nur a Sack mit Reis! Proviant pro sestry, aby nebyly tak docela beze vší pomoci,“ zavtipkovala si ještě povídavá paní vrchní a hned vydala rozkaz, kam žok mají složit.

Frau Ebr lapala černý vzduch.

„A co se stalo, že jedete tak pozdě?“

„Ach, liebe Frau! V Olomouci zdržel mě pan kanovník a — —“

„Kanovník, nekanovník! Slovo bylo a to se mělo dodržet —“ německy ostrým přízvukem sekla Frau Ebr a nadzvedla nad kolínkem sukni, aby vystoupila na práh svého domu.

Paní vrchní ani na večeři ani na noc už k ní nesměla, a když odjížděla — musely Frau Ebr vyhledat až v hloubi dost rozsáhlé její zahrady.

Od té doby nebylo jedné záležitosti mezi paní vrchní a Frau Ebr, aby projednána byla, jako projednávána bývá ve vznešených kruzích — hladce za oboustranné blahovůle, s taktem navzájem si vyhýbajících bytostí. Naopak, vrážely do sebe, kde mohly, třebaže ani jedna ani druhá strana z nich neopomenula přidat svoje „pardon“, šlápla-li jedna druhé na nohu. A když šlápnula, šlápnula už pořádně tak, že to cítily obě na několik neděl. Konečně se paní vrchní uchopila dávno očekávané příležitosti a vypřáhla ze služeb lidumilky celý svůj řád — — — Nedostatek literních učitelek byl jen výmluvou, z které se ostatně knězi brzy vyzpovídala jak ze lži a do týdne (každý týden mají se co zpovídat bohabojné jeptišky!) byla čistá zas a svato v ní, jako by nikdy nebyla ani selhala.

Pro žok rýže s bednou plakaly nyní dobré sestry v klášteře, pro žok s rýží v drahocenném landauru slzela nyní celá ženská Habrůvka.