Rok na vsi/Duben/Silůvka

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Jarní slzy	Silůvka	Cihláři

Údaje o textu
Titulek:	Silůvka
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 187–191. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Vojtěcha.

Celou svou minulostí Habrůvka těsně je spjata se Silůvkou. Silůvka Habrůvku léta a léta živila a léta a léta Habrůvka Silůvce obětovala nejkrásnější svoje síly.

Bylo to tenkrát Eldorado Habrůvce a celému okolí.

Zpustošené hnízdo dnes. Vyrabovaný dům. Vyschlý zdroj. Ten oheň tam dávno už vyhasnul, ze staré slávy jak ze starého praporu už jen cáry visely. — —

V pěkné malé kotlince, obklíčené zelenými vrchy a lesy ze shluku budov při silnici stulených vysoko se zdvihají dva začerněné komíny ohromného, smutně a bez života, bez kouře do kraje trčícího cukrovaru. Jako dvě jehly ční k čistému nebi černé ty dymníky a v tiché, mrtvé jejich jsoucnosti cosi jako by tkvělo úžasně teskného. Dávno, dávno už naposled vydechly pece, umlkly transmise, strojníci rozebrali saturace, odvezli, vyklidili kdejaký potřebný kus železa — — — zbyla jen ta úžasná dřímota zapáchající dechem tlící zdechliny. Zpustla patra, zpuchřela lešení, hrozným tichem a tmou naplnily se klenby, pištící potkani obsadili přízemí a netopýři pažení vrchní. —

Po tři desítiletí — život plný práce a veselí, hluku, obchodu a činu třásl se všemi prostorami od základů až po hřebeny střech — v plné kampani ráz na ráz bil tu hrom. Spousty cukrovkou naplněných vozů plnívaly všecky volné prostory kolem továrny, vesele vlály černé praporce začouzených komínů do stydnoucího kraje. Hučely stroje, hučel lid, nějak rozpustile hvízdaly parní píšťaly kotlů. —

Ohromné hospodářské dvory ani nestačívaly všem potřebám silůvského závodu. Pivovar hasil pecemi rozžhavenou žízeň na straně jedné, velká bílá hospoda sytila vyhladovělé pracovníky na konci druhém. — Nálevna, od léta do jara stále natlučená lidem dělnickým a selským, ani se takřka nezavírala — nebo, tak se aspoň zdálo, lidé odcházející v noci podávali si ruce s přicházejícími zrána. Za nálevnou zas řemeslníci a strojníci, dozorci a šafáři užívali svého groše a v patře, v kasině úřednickém — — — pohádky i neuvěřitelná podání kolují mezi lidem dodnes o tom, jak na Silůvce bývalo, když „šla ještě fabrika“. Plesy s tanečnicemi z Brna i Vídně, koncerty, pitky, noci bouřlivé a pusté, hotové orgie, pohanské a nekřesťanské sázky slavívaly se tu několikrát do roka.

A ze všeho toho nic.

Cukrovarnický krach z let sedmdesátých zabil i tento cukrovar a od těch dob jak mor by byl vypláchnul celé údolí. Nebylo železnice, nebylo vody — i majetníci jako by si protírali oči a viděli, že zápas s ostatním světem je nemožný. Propustili úřednictvo, rozprodali stroje i statky, zrušili pronájmy, vlastnictví zbylé rozdělili — — — a smrt následovala ihned nato. Z celého života zbyly jen ty dva nahé, černé komíny, příšerně trčící do výšin nebes. Ach, jak najednou ztichla ta nádvoří, odumřely kolonie — ba i ten lihovar, který zbyl a se stroji už si jen pohrával jak dítě, když si hrá s vylomeným kolečkem dávno rozházených hodin, zvyšoval víc mdlobu celého toho zákoutí, kde živořil zároveň i s kvasničárnou! Padl i pivovar, neschopný zápasu o větší výtěžek z piva.

A Habrůvka!

Jak se jí tehdy žilo! Jaká to byla léta! Jaký lomoz, jaký pych! Peněz jako hader, řepa platila, formanky na dalekou stanici nesly do set, dnešek se nestaral o zítřek, zítřek s rozkoší vzpomínal včerejšího dne. Na sto sedmdesát čísel měla Habrůvka tenkrát šest hospod, a všude živo. Život radostně letěl bez ohlížení se vpravo i vlevo a nazad. Kdo by se ohlížel! Lid vydělal a lid vydělat zas dal.

A přišel poprask.

Bujnému životu rázem zadrhnut chřtán.

Všechno odplavalo, všechno pominulo, zašel lesk, ztichl ruch a — zůstaly jen vzpomínky a s nimi — zestárlý zvyk.

Hospoda mužům přirostla k srdci jak druhý domov a nechtělo se nikomu z ní ani pak, když nebylo na ni. V chaloupkách a statcích těžko vraceli se od masa k zemákům, od bílých koláčů k výražkovým vdolkům, a když se i vrátili, od hedvábí k sukním z konopného plátna a halenám návratu už nebylo.

Tak navenek všude ještě vládlo „huj“ — ale v následujícím třicítiletí hospodář za hospodářem, chalupa za chalupou padaly na jednu hromadu pro všecky stejnou měrou připravené miziny. Zámožná kdysi rodina Řeřuchů odstěhovala se do chaloupek a z chaloupek v podruží; jen nepatrné trosky zbyly z mocných kdysi Kocmánků. Kočárek, jemuž majetek cenili kdysi na dvacet tisíc zlatých, vysloužil si v panském dvoře „sviňské správcovství“, a když padli Hrabálci, padli i Bendové, zadlužili se Švásti, zchudli Ryšánci — z překotu na zem nikdo si už nic ani nedělal. — Málokdo nad zvykem zvítězil, a slavil-li kdo takové vítězství, rovnalo se jistě Pyrrhovu. Přišly neúrody, stoupaly daně, množily se úroky a dědici jen s namáháním udrželi, co přece ještě zachytili otcové.

Zůstaly jen pohádky a do minulosti obrácené sny.

„Ach ja! Tenkrát belo hjináč!“ — — —

A jedině naděje stále ještě jako mizivým oparem světla tkvěla před duševním zrakem všech Habrůvčanů.

„Snáď — — snáď — — debe Silůvku kópil hjiné nejaké magnáš — železnicu debe tu vestavěli — snáď — snáď — — snáď — — —“

A tímto „snáď“ končil a začínal každý takový sen.

A teď náhle přišla radostná zvěst.

Jak mrtvolu by na chvíli někdo oživil — škubnul sebou celý kraj.

Silůvka prodána.

Silůvka v jiných rukou.

Kdo prodal? Kdo koupil?

Dědina obracela se k dědině — — a nevěděla žádná.

Sliny tak už se sbíhaly.

Vyšlo najevo, že koupil židovský milionář.

Všecky hospody se plnily a lidé natlučeni všemi možnými a nejnesmyslnějšími zprávami. Na besedách, po návsi, doma, ve dne, v noci — o jiném se nemluvilo než o prodeji Silůvky. Habrůvka třeštila jak ze sna — a v té horečce tvořila divy. Báje letěly. Kdo věděl něco, přidal víc; kdo nevěděl nic, chtěl vědět všechno. A nitky naděje věsily se s jedné zprávy na druhou, jak na stříbrný stromek ozdůbky když se věší k vánocům a pod stromek si každý skládá, co by na světě sobě přál nejdražšího. Sešlé — chudobou a odříkáním ztrestané hlavy znovu se pozdvihly v ramenou, jako by větřily, po čem už dávno napínaly čich, a znovu se před nimi otvíraly prostory továrny, hučely stroje, hvízdaly píšťaly — zlatem blýskaly mramorové stolky pokladníků; — a vše bylo zas, jak bývalo — — do výše, do nesmírné výše pnou se všecky do vzduchu vystavěné zámky.

Óh, teď budou „chytřéší“.

„No, snáď — snáď — —“ povzdechl si starý Švásta a tímto „snáď“ skončily a také se zhroutily všecky jejich sny.

Ubohé děti!

To osud jen hru si s nimi provedl, a když bylo po hře, rozeslal publikum domů.

Banka Silůvku prodala jen jako zbytečnou přítěž obchodu; milionář ji koupil jen tak z nouze o bezpečný úkryt peněz, aby v nemovitostech uložil svůj pohyblivý kapitál.

Ani pomyšlení nebylo na podniky nové, neboť chyběly k tomu všecky podmínky takového kraje: voda, dráha, okolí — — — Nic ze všeho toho — — —

A přece se to tak krásně snilo!