Rok na vsi/Duben/Cihláři

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Silůvka	Cihláři	Na svatého Marka

Údaje o textu
Titulek:	Cihláři
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 191–194. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Jiří.

Loučeňští všude byli známi jako nejdovednější příkopáři — Habrůvští zas jako nejlepší zedníci. Sotva jaro se oteplí, rozletí se jako vlaštovky po kraji brněnském za prací a staví paláce i chlívky až do pozdního podzimu. A jen v sobotu večer vrací se stezkami k Habrůvce tito maltou umazaní, vápnem postříkaní stavitelé, aby doma v odpočinku užili dne Páně.

To je jedna chudina habrůvského lidu.

V chudobě ještě větší světem se protloukají cihláři. Ti už ani domku nemají. Ni kousíčku pole — leda z vepřovic spleskanou, blátem vymazanou, starým doškem krytou chaloupečku. Mnozí ani té nemají a tísní se v podruží s domácími snad zrovna tak holými, jako jsou nevýnosní jejich nájemníci.

Rok jak rok po velikonocích vydávají se s ženou i dětmi na cestu do brněnských cihelen. Někdy i dál — aby přes léto aspoň zde vydělali nutný groš, když ho není v rodné vsi. Už tak do těch cihelen chodí léta a léta.

„Musíte do těch cihelen?“ zeptal se učitel Beránkové, když přišla hlásit, že se s dětmi postěhují do Brna.

„A prosímich, co besme si počali v Habrůvce? Práca pro nás všeckéch tadyk néni, a dež, tož jen na chvilku a potem zas nic. — A plat — naplut. Z takovéch védělků, jako só v Habrůvce, se hani v lítě nehuživíme, natož habe nám zvostalo na zimu! Tam v cihelňách — pravda — nadře se člověk jako kůň vode třech hodin zrána haž do devíti v noce, pokavád je světlo, vod noce do noce — haji děcka v akordu pomáhajó — — hale zato se zas haji vedělá, a přeci si pár zlatéch zachováme na zimu. A děcka — šak včil při tej přísnosti — mosijó chodit do škole tady haji tam. Bodem tam přes léto a k hodům, dá-li Pánbu a bodeme živi, zas přindem zpátke.“

Beránková poděkovala ještě „za všecku tú zlost, co pan rechtor s děckama měli,“ a šla.

A tak tedy stěhují se zas všecky ty postavičky a zjevy, denně vídané ve škole, týdně v kostele: Beránek Matouš s celou sedmičlennou rodinou, Beránek Jan s třemi kluky, Hložci, Pazderci, Piňus s dcerou, Bařina se synem, Pegáč se sestrou — — jedni do Brna, jiní za Brno, ba — Benda s dětmi a ženou až kamsi do Uher. Všichni za chlebem. — Sedlák naloží nejnutnější potřeby na žebřiňák — něco peřin, trochu hader, nějaké hrnce a misky — maličké posadí na vůz, dorostlejší s rodiči klušou za vozem i podle vozu, a jen tu slepici, kozku nebo dětmi utahané kotě svěřili v opatrování někomu z příbuzenstva nebo sousedce.

Na změnu života a pobyt v Brně a práci těší se všickni. Velcí i malí a nejvíc malí. Uplyne léto, a zas budou udření, unavení těšit se k podzimku na milý odpočinek v rodném hnízdu. Jak havrani. Odletují na jaro a léto, až zas do Habrůvky přivábí je plná, bohatá jeseň.

„Nadřeme se, hale zas hužijem,“ přichvaloval si Piňus.

„A dež nic hjinýho, tož haspoň vošatíme sebe a děcka, neco si přeci dum donesem a po vánocích, dež je néhůř, dostanem vod žida foršús, a hlad nám do baráku přeci nemože,“ rozšafně rozkládal zas Bařina.

Hůř bývalo s dětmi. Karlu Beránkoví šlo už na třináctý rok, a neuměl ještě číst. Co pochodil škol! Začal v Habrůvce, pokračoval v Brně; pak na „sedění“ jej přijala německá škola v Pohořelicích a z té přišel na učení zas do školy habrůvské. Něco přes zimu pochytil, ale přes léto už to zas potratil v německé škole v Mikulově, kde podle let chodil bůhví do kolikáté třídy, protože na první byl velikým. V zimě zas slabikoval v Habrůvce a teď nabyté vědomosti o písmenách odnáší opět do Brna. Jednou se učil písmeny české, podruhé německé, potřetí nic. Pak všecko zapomněl, a když se vrátil do Habrůvky — kdež už byli jeho sourozenci! „Píšó jak pan falář a počítajó jak židi a — náš nic,“ vzdechla si maminka. A Karlovi už se ani nechtělo. Turecký fatalismus zasedl do nezvedené jeho duše a v něm ztupěl. — —

Táhli, táhli a tak zas nanovo bojovat budou trpký zápas o kus chleba a povedou společný, divně veselý, vesele zoufalý život v dělnických kasárnách. Jen kout v společné šalandě bude jejich. I zrcátko si tam pověsí, nad rozestlanou slamou i obrázek s kávových náhražek a rozloží pod pryčnou dvě tři misky, nějaký hrnec, láhev, lžíce — chudé peřinky, něco hadrů — — —

A jedna naděje, jedna útěcha provází je cestou. Ta, že se jim to bude v letošním suchu dobře pracovat a že si odpočinou v zimě. — — —

Větry, dlouhé, kvílivé větry severovýchodní jak běsi honí se po kopcích. Svítí slunce, svítí, ale přijde mrak a tváře zas spálí ledový dech. Ve vzrůstu ustala travička, znovu svinul se rašící list, v sebe uzavřel se rozvíjející se květ.

„Já to decke říkám: Co do Jiřího veskočí, po Jiřím se sková,“ mínil starosta, vycházeje v průvodu radních z hospody.

Šli „kontrolulirovat“ obecní hranice a mezníky.

Každým rokem tak na den svatého Jiří starosta s radními a některými výbory přecházejí od hranic ke hranicím. Jeden nese mapu pozemkovou, druhý míru, knihu třetí, hlásní motyky, rýče a kolíky — odměřují, opravují hráničáky, zas měří mírou i krokem, hraničák odoraný pošinou na patřičné místo, jinde nahradí ztracený novým a zas jdou dál. — V poledne zatáhnou k „vémeře“ do hospody, odpoledne posilněni jdou zas, a tak rok co rok na ten den, jako by svatý Jiří byl patronem všech zeměměřičů a hranečníků.

Ale — co to dnes! Jindy měření trvávalo dva dny a oslava svatého Jiří tři noci.

„Kocmánek — dé mu Pánbu nebe — na svatýho Jurku haji vepřa dal zapíchnót a štvrtke piva jen se kutálele. A potem zas měřívali svó sílu tak, že na te slabší mosel dojet haji dochtor. A jednó — čert ví, jak to tak, jako be se beli smluvili — sešli se kdesi na hranicách s Lipůvskéma. Ti taky měřali. A dež doměřali, zatáhli v Lipůvce všeci z vobó dědin do presúza a dva dni bela Habrůvka bez véboru a bez hlave. To béval hjinačí Jurka než včil. Do dneška je z teho smích. Tenkrát pré celé habrůvské vébor blul, a jen pan starosta zvracel —“ byla vlastní slova přednosty Filipka, když celý nabubřený svatojirským obědem za stolem fajčil a vzpomínal a vzpomínal.