Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Duben/Na svatého Marka

Údaje o textu
Titulek: Na svatého Marka
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 194–199.
Licence: PD old 70

Brzinko ráno svolávaly zvony na mši svatou.

Když zem ztvrdlá suchem chřadne
neb strom v bělmě mrazem zvadne,
když mokrem hnijí luka:
hřích náš tresce tvá ruka.
Ach, vyslyš naše modlení,
odvrať od našich stavení
mor, hlad, vojnu, soužení,
dej nám chléb každodenní. — —

To při mši svaté Habrůvka prosila v písni Boha všemohoucího.

A po mši chasa ze skob vyzvedala houpající se korouhve, hned přede mší kvítím a věnečky skvostně ozdobené habrůvskými stárkami, Hrózek vysoce zanotil lítanii a průvod — — za křížkem děti, za dětmi děvčata — kněz, farníci — hnul se z chrámu Páně do zelené přírody. Kloboučky korouhevníkům nesla děvčata, a tak Habrůvka s knězem uprostřed a s hlaholivou prosbou na rtech vyšla na první zbožnou vycházku do zelenajících se nížin a pahorků, aby tu na kolenou v prachu a zeleňoučkém trávníku prosila Boha za úrodu a zaslouženou odměnu své práce.

Štiplavé ráno pohánělo chlapce k rychlejší chůzi.

Náhle za křížkem, bočícím na silnici, došlo k hádce.

V červené komži připlápolal kostelník.

„Tam ne, co nevíš?!“ chytil chlapce za ruku a křížek s dětmi obrátil na cestu ke Křovanům.

Mikša za křížkem huboval na Karla s křížkem.

„Decke to tak plete! Přeci na svatýho Marka decke se chodívá pod Špičák.“

„Ale vždyť je to jedno,“ konejšil zas velebníček rozbrblaného kostelníka.

„Néni to jedno,“ vrčel už pro sebe kostelník.

„Od hromobití a bouřky vysvoboď nás, Pane!“ bylo slyšet vysoký a význačný hlas Hrózkův.

Děti vpředu modlily se růženec. Říkal ho s nimi i starý Petráš, kulhaje s hůlčičkou jim po straně.

V zamyšlení vedle dětí bral se pan učitel.

Ve vání studeného větříku mocně plápolaly korouhve v sukovitých rukách stárků.

Procesí prošlo okolo panské zahrady a ocitlo se v zelenajícím se údolí. Po stráních ke křovanským líchám běloučkými mráčky zakvítaly ranní třešničky, se Špičáku dolů svahem prudce stékaly proudy zelených žit. Jak zbrunátněly po posledních deštích vzrostlé a husté už kožichy ozimin! Na svatého Marka do žita schovat se má vranka — a věru nechybělo mnoho žitu do míry! Také trati ječmenem oseté barvily se mírnou, jemnou lahodou zeleně tak měkké, jaká bývá jen za prvních májových dnů. Jen pole, určená pro zemáky a kukuřici, hnědou svou prázdnotou označovala, že zemáky dosud nevzešly a turkyň ještě čeká, až nastane jistý, bezmrazý čas. Dobře se „projádřil“ Filipek: „Co do Jiřího veskočí, po Jiřím se sková.“ To už je tak stará pravda jako na Moravě křesťanství.

Zpívající Habrůvka obhlížela svůj krásný, zelení a kvetoucími stromy vyšňořený kraj. Sluníčko vyhouplo se z mlh a ozlatilo celou dolinku. Odkudsi zdola, až od lesa slyšeti bylo radostný, šťastný skřek sojky a z blízkého březoví v krátkých popěvcích přenášel se bohatým svým hlasem slavík, lesů král.

Ale chladno bylo, tak chladno — až do kostí pronikal surový jakýsi průvan, točící se ze všech stran zajednou, nejlitěji od severovýchodní strany. A to sluníčko, provázené polským tím hostem, také bez tepla a bez radosti hledělo v zimavý, mrazivým ránem ztuhlý vzduch. Tak tak že ještě na oziminách roztál bílý poprašek jíní; osení se zatřpytilo bilióny rozesetých perliček.

A průvod zatím — kde už byl! Za zpěvu a hlaholu zvonů došel nejzazšího kříže v polích a Habrůvka, shromážděná tam v chumáčku jak hejno much, poklesla do zelených trávníků meze a do daleko a široko před ní rozestřených niv, aby se pomodlila a vyslechla v širém poli evangelium podle sepsání svatého Marka.

Než procesí obešlo celé údolí a pomodlilo se v třech zastaveních — sluníčko jako by se rozehřálo pohledem na známý svůj, denně vídaný kraj — tak teple se usmálo, že Habrůvce, vracející se do dědiny zpět, ani se z polí nechtělo.

Za veselého bublání zvonů Habrůvka vešla do šera svého chrámu a všechna ještě pomilovaná jarním sluníčkem padla koleny na syré dláždění, aby v požehnání ještě poklonila se Nejsvětější svátosti oltářní.

Děti unaveny ránem a jarem do školy se jen tak trousily. Chtěl je velebníček naposled ještě připravit k odpolední zpovědi.

Poslední — už bylo po desáté hodině — přibyl Tománků Vavřínek. Ďučka povidlí seděla mu na špičce nosu, za dveřmi ještě dojídal placku, pomazanou trnkami.

„Kde žes byl? Na procesí jsem tě neviděl,“ vítal ho pan rechtor.

Vavřínkovi naskočily slzy do očí.

„Pane učitel — — —“

A trvalo dlouho, než se pan učitel dověděl, jak se stalo, že Vavřínek na procesí nepřišel. Zaspal Tománků Vavřínek, a když to slovo „zaspal“ ze sebe vypravil, dal se do takového upřímného pláče, jako by se bůhví čím byl prohřešil. Za smíchu dětí, červený až po uši klidil se Vavřínek do své lavečky.

„Co dělat?“ sám sebe ptal se rovněž unavený učitel. „Víte co, budete přednášet básničku Polní hody.“

„Tak ano.“

Zavolal Duffkovýho Metuda v ministrantských, od podpatků až po kolena vyleštěných botách, aby přednášel Polní hody.

Pak odříkával Sedlářů Franta, nejmenší z maličkých, třebas že mu šlo už na jedenáctý rok.

„To huž je takový drobný plemeno,“ podotkla kdysi o něm malá, ale jako jablíčko kulatá a červenolící maminka.

Franta, jednu nohavici dole, druhou vyhrnutou až nad lýtko, rozšlápl se důstojně, potřepal kolenem vykročené nohy a s tváří nehybnou, jak z hlíny uhnětenou — odříkával.

Vtom se vzadu něco semlelo, nad čím se i Franta pozastavil.

Kočárek, dobrovolný šašek celé učírny, vyčetl před ním sedícím dětem pekaře Ondry, že „hjejich be nebele hani živi, debe lidům nehutrhovali kuse z těsta“. Ondrovi chlapci plakali, Kočárek musil před lavice a Očadlíků Martin s broskvovými tvářemi bos a v dlouhé bundě přednášel hned po Frantovi dál.

Vtom vešel velebníček, vítán hlučným pozdravem dětí.

Přišel jen, aby v poslední hodině ještě připomenul dětem, jak se mají připravit k odpolední svaté zpovědi. Všichni naslouchali bedlivě posledním výkladům velebníčkovým — jen Kočárek seděl a seděl a celý svět i se školou, církví a vírou svatou byly mu v tu chvíli takovou nicotou, o jaké se hlasatelům slova božího nikdy ani nesnilo. Když pak velebníček v mocném zápalu svatého svého přesvědčení domluvil a poslední ještě slovíčko dětem do srdce vštípil — Kočárek převalil se lhostejně na lavici, z levé strany na pravou, podepřel hlavu a upřímně si zívnul.

Odpoledne šel ke svaté zpovědi. — — —

Děti, cele svátečně oblečeny, trousily se ke kostelu. Jak byly do dětského svého nitra zabrány! Hovořily, hovořily, ale jako by násilně dusily jindy tak křiklavé, rozkřídlené, vrabčí svoje hlásky. Nejhlouběji do sebe zabrány byly právě ty nejmladší: šly ke zpovědi poprvé. Vší mocí své vůle, s náruživostí drobných asketů odvracely sebe ode všeho malicherného a všedního. Jen aby nic, ale pranic nepokálelo svým stínem překrásnou, jako sníh bílou jejich dušičku. Ani nemluvily, ani neslyšely — jen chodily a bloudily a zpytovaly ještě v poslední chvíli svá svědomí, jak je tomu učil velebný pán; ještě v poslední hodince pevně upevňovaly své hříchy v mladičké své paměti. Bučků Jeník zapsal si svědomitě kdejaký poklesek na osmerku papíru. Každou chvíli vytahoval z kapsy hrozný ten registr černých svých skutků a znovu a znovu za rohem kostela pročítal celou tu litanii ohavných činů, které dnes vysype před tváří Nejmilosrdnějšího. A stále ještě se mu zdálo, jako by mu v tom počítání pořád něco chybělo.

Vtom si také Josef Prudků vzpomněl v poslední takřka chvíli na ohavný jakýsi hřích. Napsat! Hrábnul do první kapsy, hrábnul do druhé kapsy, kalhoty, kabát — hledá, hledá, kapsu po kapse obrací, prsty v nich „ščórá“ — po seznamu hříchů ani potuchy. Vichrem rozletěl se domů, dveře samy se před ním otvíraly, když přes prahy hrnul se jako divá bouř a hříchy sháněl, hříchy žádal a volal, kdo že je našel? Ať mu je dá, ale hned! Na čele všech doma vyčetl všecka svá provinění hanebně zrazená.

„Přilít vám bez dechu, voči jak knedliska z důlků ven — a huděšené jak staré hříšník před smrťó a jen — ‚hříche, hříche!‘ křičél, a dež te svý hříche hneď nahjít nemuhl, do takovýho se dál bučení, že sme nevěděli, máme-li se smát nebo plakat radosťó nad ňém. A měl hjich ve všedním kabátě. Hunem si připsal ešče ten, na keré zapomněl, a zas pelášil, jako be mu nekdo zakóřil — líídi, ten letěl!“ smála se Josefova mamička.

„Jé, te hjich máš?“ zadívala se Mařka Očadlíková, rozvírajíc tmavé své oči na Sábin papír. „Seš te hale hříšnica!“

Sába papírek schovala, hodila sukýnkama a s ohrnutými rty odvrátila se do světa.

Žádné z těch dětí neprozradí hříšné tajemství svých duší. V nejtajnějších útrobách svých kapes a jen pro sebe vyhražených koutů a koutečků ukrývaly zrádný svůj papírek, aby nikdo, nikdo nepovolaný na něj nepřišel. Ne ze studu, ne proto, že by krev hanby polít musila hebounkou jejich tvář, ale proto, že by se tak dopustily zrady na zpovědním tajemství. V té možnosti viděly větší hřích než ve všem, co byly až dosud samy spáchaly — —

Fókalů Toník své hříchy ukryl až v popelníku pod kamny a nadobro zapomněl, že maminka ráno bude vařit snídaní. Bohudík — hříchy Tondovy zůstaly neporušeny: snad se jich štítil i oheň sám.

Jen Hložek Jan nepsal, jen on nezpytoval. Nešel ke zpovědi poprvé, a měl už tedy jakési zkušenosti.

„A te nemáš napsaný? Tes nezpytoval?“ ptal se ho Šuhajíkův Bartoš.

„Šak já hjich všecke vím huž vod loňska,“ hájil se Honza. „Je to decke sténý — —“ pošoupnul modlitební knihy pod paždím a odešel lhostejně k jiné skupině.

„Pan falář ide!“ zavolal pojednou čísi hlas, a všecka ta hříšná chamraď vážná a tichá, se srdcem nepokojným vtáhla se v šero prázdného kostela.

Venku zůstalo jen to mlaďounké, hřející sluníčko.