Rok na vsi/Březen/Rybář před obecním výborem

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Kocmánci	Rybář před obecním výborem	Kriminál

Údaje o textu
Titulek:	Rybář před obecním výborem
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 19–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Kazimíra.

Na půlarchu drsného, škrablavého papíru podal Rybář obecnímu výboru vlastní rukou žádost, psanou oním milým, naivním švabachem z padesátých let, kdy snad neznali ještě ani linek a rozdíl mezi malou a velkou písmenou na začátku patřil mezi nejobdivuhodnější stránky grafického umění.

Sousedé usedli a starosta začal:

„Tudkaj, páni véboři, mám písmo vod pana Rebářa, kdežto pan Rebář žádá — — šak přečti to te, Josefe! Máš lepší voči nežli já a seš mladší — —“ obrátil se náhle k Mikulicovi a podal mu spis.

Mikulica si odkašlal a četl:

Ctěni Pane Starosta

Jako zástupytele obce Wás žadám Lákawje byste Přednesl žádost tuto obecnímu Slavnemu Wíboru.

Wele Slawny a ctěny Wibore Obce nassi já wás Prosim byste Se Rácili Usnesti O wižiwu mé matky, neb Já mám Welkou Rodinu A tudiž je mě nemožno Ji žiwyti. Kdesto Sem Ju 20 Roku žiwil anssto mě žádneho měni nezanechala.

Žádost chci Oduwodniti dle Přání Oustně.

W uctě Podepsany

Cyril Rybář

Mikulica mlčky složil list a drbnul kolenem do vedle sedícího Hrabálka.

„Tož tak — — A — — a — líídi — — totok je k hrůzi!“ zamlaskal jazykem Hrabálek a strnul, rozhlížeje se na všecky strany. „Slešeli ste to kde? — —“

Výbor se rozhučel jak rozzuřené hnízdo vosí.

„Totok je vopovážlivost!“ vykřiknul největší nepřítel Rybářův, radní Chalupa, a rozehnav se rukou ke stropu, shrábnul zpátečním pohybem beranici do očí tak, že odtud vzhlížel potom jak rozzuřená zvěř — — „A pane — totok je nápad!“

„Je!“

„A hjinó može traktýruvat, a vlastní matku ne?“

„Tak tak. Hať se nestará vo Vrbčenu a Pánbu už mu pomůže. — Matku svó nemože veživit — — íš ho,“ přitakoval horlivě Hrabálek. „Ajajajaj — —“ mlaskal jazykem, spínaje pod stolem ruce. — „Oh, milé Rebářu, milé Rebářu — — te pěkně zpíváš! —“

Zapáleno bylo — oheň syčel ze všech stran.

Ondruška se vytratil a rovnou hned — místo na dvůr — vklouznul dveřmi do kuchyně, kde Rybář seděl uprostřed shromážděné rodiny a hladil své nejmladší dcerce žlutou hlavu.

„No a tož — co s tém bodeme dělat?“ ozval se vážně Filipek.

Výbor utichl.

„Co s tém bodem dělat? Roztrhnite to na dva kuse a pošlite to Rebářovi — — Šak je v kucheni. — — Nebo jé zavoléte — — hať to sleší jak se patří — — co si vo něm meslíme — — To be muhl každé přijít — —“

„Ba be muhl — Dite a zavoléte jé.“

V koutě rachotila židle.

Vtom ozvalo se klepání na dveře a vstoupil Rybář. Domodra zalité rty se mu chvěly a zbledlá tvář sebou cukala, jako by provázkem trhal. Ondruška vmačkal se svým širokánským tělem hned za ním.

„Prosím, slavné vébore — —“ vypravil ze sebe Rybář — „já sem podal na slavné vébor nejakó prosbu — a tento — Hale já ju, pane starosto, ešli ste to huž nevoznámil — teda já prosím — že tú žádost svó beru nazpátek — Já ju vodvolávám — — Já ju — tento — —“ přerval Rybář zmatenou svou řeč — „já ju nechcu — Mlátičku mám zpátke, notár to haji spravil s mó majetnosťó — a tak meslím, že jako huž teho néni hani potřeba, habech za matku horodúval — Nechť si je, jak je, šak já ju huživím — —“

„No, šak sem si meslil!“ zahučel vzadu radní Jakub a vyhlédnul zpod beranice tak, jako by Rybáře těma očima chtěl zmlátit. — „Seš te muž anebo co seš? Pěkné syn! Fí! — — Matku posílat na žebrotu a sám — Ešče je málo téch krků, co živit mosí za tebe? —“

„Ba, ba — — Je to tak nélepší,“ krotil Jakuba mírnějším tónem Hrabálek — — — „Haspoň bez hříchů.“

Rybář rozhlédnul se už pevněji po drsných tvářích svých sousedů, vzal třesoucí se rukou listinu, a hodiv sebou ve dveřích, vytočil se přes práh do tmy šenkovny.

„I ten dostal vítr! — — Nevíš, vodkáď fókal, Vondruško?“

„Tak, páni véboři, co bude s tém békem? Huž to tlačí — —“ vyhnul se starosta choulostivé aféře. „Béka máme na druhým místě programu.“

„No — tadyk Prudek povídá, že be si jé jako propachtuval. Tak mu jé déte, a von dá štvrtku,“ rozhodnul od jara do jara a přes celý rok věčně vždy žíznivý Jakub.

Hrabálek se přidal k znamenitému návrhu.

Prudek se zasmál na celý výbor.

„Dám — hale přidáte mně lóčku. Bez lóčke béka do vopatruvání vzít nemožu.“

„Tak napište protokol!“

„Ba, hať je to s krku.“

„No ja — hale — tu lóčku!“

„Bez lóčke — — Jako lóčku? — Bék decke bel bez lóčke — a včil chceš mět béka s lóčkó — — Bez lóčke — —“

„Tak haji bez štvrtke.“

Ke světlu nalehnul Mikulica a opřel se oběma lokty o stůl tak, jako by něco ze vzduchu chtěl vzít do rukou.

„Páni véboři —“ třásl rukama — „přeci si to rozmeslete, co bék vobnáší. Taky sem béke měl a nechcu huž nadosmrti. Nestačilo na ně — a nestačí hani Prudkovi. Napište s lóčkó a bode bez hádke.“

„Tak to teda napište,“ přivolil i starosta.

„S lóčkó?“

„S lóčkó — — Každé si dosavád naříkal, že to, co je, na béka nestačí. A bez béka bét nemožem — — tak s lóčkó.“

„A tá štvrtka taky se tam vemaluje?“

Výbor se dal do smíchu.

„A kdo bode psát, dež tu nésó pan rechtor?“

Radní Jakub už připravoval knihu. Sundal se skříně ještě inkoust a péro a hotovil se ku psaní.

„Hale — totok je hospodářství!“ vstal rychle Duffek socialista, a shrábnuv s postele čepici, hotovil se k okázalému odchodu. „To jen pořád lóčke rozdáváte — — a chudé lid habe to platil!“

„Sedni a nemluv! Platíme všeci — — Seš-li tak chytré, vem si béka sám a bez lóčke — Me protivá temu nic neponamítáme — — Kdo chce, hať bere — hale já béka nechcu hani s tó lóčkó — tak ti to řeknu.“

„Já taky ne.“

„Hani já.“

Nikdo býka nechtěl.

„Tož vidíš. — To jen vevalíš ze sebe ‚novine‘ a meslíš, že nás s tém hudusíš. — Haspoň debes nám z téch novin pověděl, co máme dělat s békem, dež jé žádné nechce, a bék mosí bét. — —“

Čepice letěla zas na postel a zavrzla židle.

„No tak vidíš, huž sedíš.“

Jakub psal a z nálevny slyšet už bylo hlasité nárazy kladiva na čep.