Rok na vsi/Březen/Kocmánci

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Pokóška	Kocmánci	Rybář před obecním výborem

Údaje o textu
Titulek:	Kocmánci
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 13–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Kunhuty.

Slavným, mocným býval v Habrůvce Kocmánkův rod. Polovice dědiny byla s nimi spřízněna, celý okres známý a zákonodárný sbor obce Habrůvky po mnoho let spravoval se radou a moudrostí důmyslných jejich hlav. — Na stolicích obecních pohlavárů odedávna seděl vždy aspoň jeden z nich a v sezeních obecního výboru hlavní i poslední slovo měli vždy Kocmánci. — Měli majetek a s majetkem i rozum a čest.

Dnes už, kdy jmění pozbyli, nemají ani moudrosti ani cti.

Bylo jich pět, otec se čtyřmi syny — a zbyl už jenom jeden z nich. — — —

Slávu a moc znamenitého toho rodu založil a v myslích Habrůvky nadobro utvrdil — Kocmánek otec.

Slavné to byly doby! Rolí měl, statku měl — hospodářství přes sto měr, velkou louku a největší kus lesa pod Horou. Koně jak lvi — dva páry stávaly jich v konírně i s hříbaty, krávy — na výstavu s nimi mohl jít, a vepřového dobytka, drůbeže — ani k sčítání to nebylo — co se toho mrvilo humnem. Vína ve sklepě, peněz v truhle a na sýpce obilí — — všeho dost a všeho nazbyt — — měli Kocmánci, měla tenkrát celá Habrůvka.

A do třiceti let — všecko se rozletělo v prach.

„Ja, co včil! Vepije se do roka šest vosum štvrtek na vobecní pořádnost a hned z teho natahujó žurnál,“ vypravoval starosta Filipek. „Marníme pré vobecní majetnosťó, marníme vobecní statke — — nic nezašetříme, furt jen dluhe že děláme a vůbec přivádíme na mizinu. Hale tenkrát, to ste měli vidět! To v hospodě nikdá předtím nebévalo a nikdá huž nebode — — — Nebode tak veselo, nebode tak dobře, jak bévalo, dež starostuval staré Kocmánek. — V hospodě hóřadoval a furt pil, a radní s ňém. A nekdy pil, kdo přišel. Žádný sezení nebelo —jen se štvrtke čepovale — a vébor pil — a hani se neptal, co podpisuje či podepisuje, jak včil. Podepsal a hóčte bele jednó ranó s krku. Na svatýho Jurke — dež je to veměřuvání brázd v polách a vopravování hraničáků na mezách — tak se hoduvalo ve dně v noci, že hani na to nestačil deň nebo dva — pilo se haji po tři noce. Hospodské schválně zabil vepřa a véboři a hjejich příživníci jedli a pili a pili a jedli — a potem bujnosťó haž přes stole skákali — chodili za pase a zakládali se, kdo leza naznak vepije plno holbu piva nebo vína a haji slivke nebo gořalke. — — K ránu — hani nespali a šli rovno veměřuvat zas. Proto só te pola takový vožralý — že vod zemskýho véboru ten néhorňéší geometr mosel na to přihjít a spravit je zas do pořádnosti — protože to belo k hrůzi, jak to belo všecko sflákaný. Snídaní hjim tenkrát hospodské posílal na pola. Jaja! — — Hóčte! — To se nezkómale jak včil. Hani se nevodbévalo sezení v hospodě, ve veřejný radnici — hale duma hu staroste. — Tédeň visele hóčte hu něho na dveřích a muhl se na ně podívat, kemu na tem záleželo — Šak nezáleželo a nesmělo záležet. Jen se muhl nekdo vopovážit zabrblat. — — Kocmánek tropem jé hnal jednosténém krokem haž za humna — a ešče mu hjich naložil: ‚Tadyk máš hóčte!‘ říkal a tak jé zhóčtuval, že víckrát přihjít nikdo se nevopovážil. — — To rozličný pití a beseduvání — kolikrát haž na štere haji pět set to dělalo — staré pan rechtor tak pěkně huměl rozlusovat a vejádřit, že se Kocmánek sám divil, jak to tak može bét. Neveznal se v tem hani sám. Jedna věc tam stála třebas pětkrát a decke na hjiné způsob a na hjiný straně. Nandite to potem! A dež se mělo podepisuvat, tak se sešli. No sešli se, hale mlčeli všeci a jen čekali, co řekne staré Švásta. Takové malé bel, že jé nebelo hani nad zemňó hani pod zemňó — hale slešet jé belo jako kazatela. Ten to všecko decke vesvětlil, veložil a vemluvil, že žádné huž potem hani nemuhl mět nic k ponamítání. A dež se haji nekdo vozval, nebo, jak se říká, neco rekviroval — staré Kocmánek zašil jen do kucheně a pošeptal Kocmance: ‚Stará, zabřinké trochu talířama a lžičkama‘ — a huž každé ztich a přestalo brblání, konec bel rebelii — všeci jen poslóchali to hrkání v kucheni a brnkání lžiček a sklínek. A huž přišlo na stůl maso a potem víno a čaj, a kdo první bel na tem — decke ten, co dělal tú nevětší rebeliu. — — ‚No tak, co s tém bodem dělat?‘ říkávali. ‚Beztak je to dobrý. Deť sme křesťani. Déme se do teho! Podepíšem a je.‘ — — Podepsali a hoduvali zas. Zabitý tele nebo vepř decke belo přichystaný a pití — co snesl břuch — A nekdy hani to nesnesl. — Tak to chodilo rok co rok. — Co včil! Včil to nésó žádní véboři — to só vobecní pastéři!“ vzdychl Filipek a naklonil lítostivě hlavu.

Tak letopisy Habrůvky dlouho hlásaly slávu a nebe Kocmánkovy doby. —

Tenkrát měla obec ještě pěkné jmění, z něho slušné příjmy, a když nestačilo — Kocmánek si poradil. Bez svolení a bez vědomí obecního výboru vybíral osmipercentovou přirážku a říkal jen: „To přinde na školu — tak zní zemské předpis — v bance sme ešče dlužní — —“ A Habrůvka platila na školu, na předpis, na banku, na faru a na kostel jak blázen. Tak přirozené to bylo tenkrát ve zmatených letech sedmdesátých! — — Nevybíral ostatně ode všech. Kdo nechtěl — neplatil a aspoň mlčel. Mnoho jich beztoho nebylo. To byli jen největší chytráci a zasvěcenci Kocmánkových „žurnálů“. Ostatní rádi nesli břemeno samosprávy a poctivě plnili i nejpřísnější své povinnosti.

Čtyři léta tak vybíral přirážku obecní představ, čtyři léta Habrůvka krvácela, a teprve po čtyrech letech správce velkostatku uhodil na obec — proč přirážku vybírá, když by mohly stačit obecní příjmy, a přišel i na to, že ji vybírá proti všemu zákonu. Vší možnou i dovolenou nemožnou mocí bránili se výboři, aby správce vstoupil do obecního výboru, vymoci si svůj vstup musil i úředními instancemi.

Starostenský trůn se pod Kocmánkem rázem rozsypal. Ale v jeho sutinách nerušeně stále ještě vládla jeho moc. Leccos věděl o jiných a na pomoc mu byli ještě čtyři syni jako skály a — majetek.

„Nás Kocmánke hani brány pekelné nepřemohou!“ hlásal otevřeně starý Kocmánek a lidé dobře se pamatovali na vysokou, těrchatou jeho postavu, když se tak v hospodě rozkřídlil, a udeřiv v širokou svou hruď, dunivou ranou dotvrzoval svoje slova: „Nás Kocmánke hani brány pekelné nepřemohou!“

Oženil syny, rozdělil majetek. Každému dal po čtvrtlánu, čtvrtlán nechal sobě sám a od těch dob pět hospodářů z jednoho rodu jednosvornou rukou točilo Habrůvkou. Jimi Habrůvka stála, jimi padala a brány pekelné opravdu by se byly zdály ničím proti jejich moci, kdyby proti nim samým ďáblem nebyl vynalezen jeden svrchovaný prostředek, a to byl „sameček“. — —

Pil táta, pili syni — hospodský žil jenom z nich.

První, kdo padl s baňatou tou nádobkou v ruce — byl otec Kocmánek.

Byl se synem Matoušem, samostatným hospodářem, v Borové pro desky a latě. Od žida s deskami a latěmi málem by se byli ani nedostali — tak pilnou vedli rozprávku o obecních i neobecních věcech — až si nakonec dali ještě po samečku slivovice a jeli. Byl už večer. Starý zamotal se na fůře do houně, kterou přikrývali koně, lehnul na latě a spal. — Vpředu za koňmi spal i syn. Koně beztak znali cestu líp než hospodář.

Když koně dojeli k vratům — musila žena Matouše teprv budit. Koně odstrojila sama.

Hledala na voze Kocmánka otce — ale — nebylo tam Kocmánka otce. Zbyla tam jen prázdná houně.

Teprv k ránu našli starého na silnici nad Silůvkou polozmrzlého a s přeraženým křížem.

Dokonával. — — —

Majetek přešel na Kocmánky syny, s majetkem i tátův věhlas a vliv.

Ale nejstarší, Josef Kocmánek, brzy v bezvědomí vyspával před svými vraty, ba někdy i za zdí hospody, a noclehy ty brzy urdousily jeho plíce.

Hrdý to byl bohatýr!

Přijel jednou školní inspektor a dal si zavolat místní školní radu s Kocmánkem jako předsedou v čele. Ptal se: — kdy že přece budou tu školu stavět a kdy ji míní rozšiřovat?

„Haž bodeme chcet! Včil ešče nechceme!“ odpověděl podnapilý radní Kocmánek. A podobně odpověděl i hejtmanovi.

A nestavěli.

Musil teprv do staré rachotiny hrom uhodit a na střeše krovy zapálit tak, že škola se musila na ten čas vystěhovat — a teprv zavolali zednického mistra — — — poradit se, jak by se „neščestí předejít dalo co nejsnáž“.

Škola se stavěla už až po smrti Kocmánka Josefa.

Dceři zanechal čtvrtlán a dluhy — ženě odporučil kus pole a — „samečka“.

A vdova až do své smrti (nešťastným pádem s nůší trávy na zádech — po vysoké terase dolů) svědomitě splnila věrný odkaz milovaného muže. — — —

Za Josefem brzy šel Štěpán. Rok před svou smrtí do sezení obecního výboru už ani nechodil. Políhal, políhal — a když vstal, napil se a lehl zas — — — a žena s dětmi prosily jen Boha Otce všemohoucího, aby si ho už k sobě povolal, dokud aspoň ještě něco zbývá z toho, co opatrná žena sama uchránila před nenasytným jeho hrdlem. —

Před týdnem pochoval velebníček Matouše. Jedenadvacet dětí zplodil s oběma ženami jak biblický rek, a sedm mu jich zůstalo. Ze čtvrtlánu jim nenechal ani kousíčka meze. — Sám zemřel v podruží jako nádeník. — —

Poslední, nejmladší Matýs, rok co rok, od měsíce k měsíci a takřka už ze dne na den čekal na poslední ránu, kterou po něm napřahoval borovský žid Kohn. Vystěhuje se do chatrče v humně a s pěti kousky polí — výhradným to majetkem své ženy — dožije svůj věk, jak dožil Josef, dožil Štěpán i Matouš.

Teď u Matýsa strašilo.

Hrůznými zprávami o „pokóšce“ ožila v Habrůvce znovu někdejší sláva Kocmánkova rodu. Vzpomínalo se i, jak Matýs za svobodna vesele žil, matce obilí kradl a židovi zanášel — jak se pak oženil, s matkou vedl neustálé spory a jednou před Chocholáčem otevřeně i prohlásil: „Já tú babu votrávím.“

Na čtvrtlán už půjčit nikdo nechtěl a pomoci mohla jenom matka jako výminkářka, o které věděl, že má, ale před smrtí nedá.

Na podzim už nevěděl Matýs kudy kam. Marně prosil Kohna v kočáře ve zkroušené póze, marně olupoval bláto s jeho kol — —

Dva dny nato našli výminkářku ráno na lůžku mrtvou.

„Večír si lehla Jakobe nic —“ vypravovala Matýsova žena — „ešče růženec se modlila a lópala turkeň — a pak si lehla. Ráno: copak hale tá stařenka dělajó, že dnes tak dlóho spijó? — Du tam, a jen se tak vobrátila na druhó stranu, dež sem se hjí dotkla. Ztuhlá huž bela celá — tak sem se hjí haž zděsila, jak bela studená. Jako led. — — —“

Matouš bratr, když to slyšel — rovnou cestou spěchal ke své matce. — Také on potřeboval a naděje na dědictví ve staré, stále uzamčené truhle podnítila jej tak, že běžel takřka skokem.

Když vešel k mrtvé matce, byla tu už i žena s dcerou po Josefu.

Prohledali chalupu celou, zobraceli všecko i peřiny i slámu protřepali, ale nenašli už ničeho, co by vypadalo jako stříbro nebo aspoň měď.

„A já to tak nenechám! Von ju votrávil a já ju dám votevřít! Votevřte ju! — Hned votevřít dám — — Všecko belo huž zpřevracený, všecko hore nohama — — v posteli nic, v truhle nic — — Kdo te peníze vzal?! Votevřít ju dám! — —“

Ale nenechal ji otevřít.

Přišel lékař a zjistil přirozenou smrt ochrnutím srdce.

V den pohřbu zbylí Kocmánci pohnutím a pitím nebyli schopni ani řeči. — — —

Tenkrát na podzim Matýs Kohnovi ruku několika desítkami ještě zadržel. Ale i ten klín zahnil a Matýs na nové úroky marně shání peníze po celé Habrůvce i okolí. — —

Dědina plna je zas nových zpráv o smrti staré Kocmánky a hrůzách, které v noci u Matýsa řádí, a o strašidle, které obličeje trhá — —

Brány pekelné i toho posledního Kocmánka zmohly.

Čtvrtý den ráno Matýs po zahradách běhal jako pološílený, motyku drže v ruce, a všude, kam přišel, všude se zastavil, kopal a kopal — —

V týdnu odvezli jej do Brna — — do blázince.

Julius utek — pokóška ještě ani nezačala.