Rok na vsi/Březen/Respirium

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Výpověď	Respirium	Haldamáš

Údaje o textu
Titulek:	Respirium
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 40–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Řehoře.

Ostré už slunce rozřízlo mlhy a lehké jižní větry zadýchaly teplem.

Od fary blátem po vyšlapaném chodníčku béře se ke škole malá postava duchovního pastýře.

Tížily jej nějaké nesnáze. Hluboko skláněl bílou svou hlavu, krytou zimní těžkou čepicí — chvílemi se dokonce i zastavil a přemýšlel, a tu hlavu pořád jako by tížil cent.

Kladivo na věži uhodilo a odbilo deset. Ale ani snad dvacet těch prudkých úderů hodin nebylo by vyrušilo důstojného pána z hlubokého uvažování. Teprv když u školy břinklo otvírané okno a z učírny ven vyvalila se pára s náhlým hřmotem dětí — vzpamatoval se velebníček z mrákotného svého hloubání; zahlídnuv v okně vylehující tvář učitelovu, pohnul bříškem a přidal několik palců na drobném kroku.

„Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus — velebnosti, vítáme!“ zdravily děti duchovního správce hlasem, který se podobal malému popěvku.

Velebníček pověsil na lištvu staromódní řasnatý, na dva límce založený svůj plášť z tmavomodrého sukna, pan učitel spravil narychlo kamna a dal rozvazujícímu Tomášovi pohlavek.

Teprve nyní řádně se pozdravili. Ale velebníček stále byl jako ve snách. Pojednou se z nich násilně probral, vyhlédnul jakýmsi utrpení plným pohledem vzhůru, a nabízeje panu rechtorovi černé bohatství své tabatěrky — začal třaslavým tónem, jako by prosil:

„Pěkně vás prosím, pane učiteli — nevíte, jak se jmenoval ten pan učitel v Polance, co loni zemřel?“

„I — vím —“ pravil učitel a s chutí si šňupnul. „Procházka — František Procházka!“

„Pro-cház-ka!“ Drže šňupec mezi prsty, vznesl se velebný pán rukou nad čelo a ďubnul do něho prostředním prstem — „Tak — tak. Ano. — Procházka! Ten mně dal starostí! A tak dobře jsme se znali! Procházka!“ — —

„Co je s ním? Jaké starosti?“

„Ale — —“

„Ticho!“ zahučel učitel na zjitřenou mládež a zaklepal klíčkem o stůl.

„Habrůvka“ ztichla a vysoký rechtor znovu naklonil své ucho k velebníčkovi.

„I nic — nic vážného — — docela ne. Včera u večeře jen tak nahonem jsem si na něho vzpomněl — ne na něho, ale na jeho jméno, a ne a ne na ně přijít. Pořád se mne v hlavě jako by pletlo Svo-Svo-Svoboda — — Svoboda — — a na to Procházka — ne a ne si vzpomenout. Už mně ani večeře nechutnala — — až jsem se zlobil na sebe — — Tak snadné jméno — Procházka — no — no — — špacír — Chodím na procházku každý den a — nevzpomenu si! To je divná věc, že si člověk tak jednoduché jméno nemůže pamatovat. Do půlnoci jsem si vám tím hlavu lámal, ani spát jsem nemohl, pořád jsem se na posteli převracel a ráno — jen jsem vstal — už jsem zas na to myslil — — Ani ve zpovědnici jsem neměl pokoje a jen pořád to mně na mysli leželo, jak se ten pan učitel jmenoval. Už jsem se za něho i pomodlil a nic — nic platno — — I u oltáře a po mši svaté — a ne a ne! To je špás! — — Tak Procházka — — Včera bych byl za to slovo dukát dal —“ rozesmál se velebníček a tleskl si do dlaně.

„Je to divné —“ vsrknul učitel do nosu poslední prášek rapé, a otřepav prsty, běžel krotit Vaška do zadní lavice — kde z čítanky jak peří rozletěly se rozevláté a z hřbetu vytrhané listy. Vašek musil z lavice — Staněk Gargošů za ním.

„To mně to dalo — to mně to dalo!“ nepřestával se velebníček divit.

„Tak bych na to nemyslil — —“ mínil rechtor.

„Ja — to se řekne!“ skrčil velebníček bílou hlavu v černá ramena. — „Když to ale nejde — nemyslit na to! To už je tak povaha člověka, že když si něco zamane, ne a ne si to dát vzít. — Obyčejná hloupost to bývá — ani za tu řeč to nestojí, a nespím pro ni třeba celou noc. A stále a pořád se mně to na mysl vrací. — — V Brně — ach! Už když jsem kaplanoval — kolikrát o půlnoci z postele jsem vstal, obul se, oblíkl — a běžel jsem k Jozífkovi — však je teď kanovníkem — schválně do jeho kaplánky jsem běžel v noci, potmě jsem se šmátral po jeho dveřích a prosil jsem ho, aby mně to řek, nač jsem si nemohl vzpomenout. A když řekl, teprv jsem šel a měl jsem pokoj — svatý pokoj až do rána.“

Pan rechtor poslouchal už jen na půl ucha. Všechnu jeho pozornost strhovala k sobě stále živěji a živěji rozvazující mládež. Tam Krča vylézal zpod lavice rozježený jak kocour, jinde na tvář pleskla dlaň.

„Pane hučitel — Studýnka tadyk skáče!“

„Vidím — vidím — — to se podívejme, jaký je z něho kozílek!“

Zas před lavice musil jeden a to byl Psota František — obecní dítě.

Velebníček v nedostatku látky k dalšímu hovoru chytil se Franty.

„Vsak už dlouho dělat nebude,“ pravil jen tak ledabyle. „Přijde do ústavu. Paní hraběnka už to vymohla.“

„Bóže — to budu rád! To se pomodlím za to, že ten tyran přijde pryč —“ zvedl učitel oči ke stropu, kde se vzduchem chvěl magnetovaný pletací drát — „To si jednou oddechnem — vy — obec — i já — — Tam z něho snad přece něco vyvedou!“

„I nevyvedou. Nemyslete — — Nic z něho nebude. Už jednou se paní hraběnka ujala takového křivého výhonku — Hlaváčka — — a co z něho je? V německém ústavě až kdesi za Vídní ho vychovali a vyučili ho i krejčovině. A jen ho pustili jako tovaryše do světa — už byl tu. Za rok ho přivedli do Habrůvky šupem. Cosi provedl a před vyšetřujícím soudcem prohlásil, že se mu nemůže nic stát, protože nebožka stará hraběnka byla tajnou jeho matkou. — — Tak si pomyslete — — ta řeč! Lidi se smáli a říkali mu „hrabě“ — — A sotva tu byl pár dní, už byl zase v prachu a teď prý je zavřený kdesi v Uhrách pro žhářství. — Tak to máte — — a s tím tady to jinačí nebude. Už z očí mu to kouká — — Vidíte ho, vidíte — —“ ukazoval na Frantu, který zelenýma svýma očima a všemožnými pohyby za jejich zády korespondoval se zadní lavicí.

Učitel — už jako na trní — podíval se na hodinky. Půl jedenácté — přivedl panáčkovi ještě děti do pořádku a rozešli se.

„Tak teda — začnem —“ hlasitě složil velebníček dlaně do sebe a vyvolal Tománka. — — —

Pan rechtor, jen si doma zapálil — už se hnal na jasné sluníčko venku zalívající svým stříbrem celý dvůr. A střechy a náves a celý nebesklon — všude jeho zář, všude jeho světlo — pronikavé, ostré, a přece milé v mladém sálání, kterým hořeti se zdála celá zem.

Jaký to byl den! — —

Před třemi dny hojně napadlý sníh — jako by nikdy nebyl ani býval — sám sebou jako by se strávil — nezbyla z něho ani jiskřička. Zas roztály ledové tříště od posledních mrazů a v příkopě zbyla jen špinavá ssedlina sykajících pěn. — Vrkali nasedající holubi a rozpínajíce bílá svá křídla, bouřlivě se dávali v švižný let. — — — Radostně po dvorech kdákaly snášející slepice, kohouti o strhání napínali chraplavé své krky — nad Habrůvkou znovu se rozezpíval vrátivší se skřivan. I včely vyletovaly na první sběr z lískových a jívových „kočiček“ a na zadních nožkách snášely první žluté rousky pro svou rodící se mláď.

Na plném, širokém slunci hověl si dýmající pan učitel a šťastnýma očima přehlížel ves. Zdaleka už zahlédnul škole se vyhýbajícího Pazderku, jak s kytičkou sněženek potají se kradl do zámeckých vrat. Školou byl mu teď les, domovem, kostelem — vším. Beranici po uši, záplatovanou bundu po paty — bos, nohy zimou červené jak rak — šel si pro almužnu z rukou dobrotivé přírody. — — —

Sedláci mrzutě přecházejí. Na svatého Řehoře led plave do moře, žába hubu otevře, čáp letí od moře a — šelma sedlák, který neoře. — Ale jak proboha orat? Vždyť do hlíny, do bláta po břich by zapadali koně — — a pluhem — kdož by mohl hnout? — — Jen co vítr dýchne od polední strany — rázem prací zahlučí ves. — — Také starý Kunz nemůže se už dočkat. Odbyl si svou každoroční nemoc a všecko už ho doma tlačí, všecko z domu vyhání — Vzal hůlčičku a zahalen teple, šel se aspoň podívat, nebude-li možno aspoň zítra někde na výsluní do země zapustit pluh. — —

„I Bože chraň — ani dotknout!“ vracel se bez rady z ranní své obchůzky.

Pan rechtor právě po záhonu sbíral rozkvetlé hvězdičky plných sedmikrás, když ku plotu u zahrádky se přihnala tetička Dóbková. Byla jaksi celá rozpálená a načechraná jak rozsezená slepice.

„Dobré deň — či huž poledně? A co sbírajó?“

„Eh — kvítí na stolek. Je teď nejvzácnější. Zítra, kdož ví, jak bude — a tak aspoň doma když to je.“

„Ba. A hele — vopravdu hjim to huž kvete! — Je tam pan falář?“ píchla prstem ke škole.

Děti ve sboru odříkávaly čtvrté církevní přikázání.

„Je. A vy — kam? Celá ste jaksi rozčepýřená.“

„Eh — čert be nebel!“ — hodila tetička bokem. „Husa mně nechce sedět na vécách, voběd mám vařit. Líšenka došla kupovat kůzlata, dobetku mám dávat, hřebec se v maštale hutrhl a Jurku — kozli nosijó po dědině! — Běžím se teda podívat pod kovárnu. A naposled — doví ešli v hospodě neslope zase nejaké haldamáš — — — No, s Pánem Bohem!“

Sotva dořekla — zas tak hodila bokem a šla hledat pod kovárnu Jurku.

No — pod kovárnou ho nenašla.

Seděl opravdu vedle v hospodě při „haldamáši“.