Rok na vsi/Březen/Haldamáš

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Respirium	Haldamáš	Do hrobu

Údaje o textu
Titulek:	Haldamáš
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 45–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Růženy.

Před setím sedláci nejvíc obchodují, a když už obchodují, při žádném obchodě neobejdou se bez haldamáše. Litkup tomu říkají v království — haldamáš zas v markrabství. A bez haldamáše není v Habrůvce kupce, není prodavače; pro haldamáš prostě koupí a prodá každý kdeco. Pije se na všechno — na krávu, na kozu i podsvinče. Co jsou hody bez pračky, Štěpán bez opic, svatba bez pláče — to je kup bez haldamáše — a bez něho ani snad prodej neplatí. Někdy je to půllitr kořalky, jindy čtvrtka piva — také i láhev vína — někdy víc, někdy míň, a jen trochu-li náhoda přeje, obnáší haldamáš také víc, než zač bylo koupeno a prodáno. — Dělat není hrubě ještě co a krev neposedná nedá už ani spát. Tak obchodují a v haldamáších vyřizují sporné i svorné svoje otázky.

Prodal Hrabálek za dvacet rýnských sena a pili na to čtvrtku piva haldamáše. Koupil Horbišek od starosty z Havranic koně a zaplatila to „koťata“ dvě.

Mladý Švásta koupil od Krči chlívek za dvanáct zlatých a přes pětku prohaldamášovali. Studýnka platí haldamáš, i když koupí psa.

A pije, kdo se naplete — kupec s prodavačem, svědci s kupcem a všichni, kdo se k tomu přihodí. Jsou i tací, kteří k jaru do hospody zajdou jenom kvůli haldamáši. Jak najisto by tam šli — někoho vždycky zastihnou.

Nejslavnější haldamáš slavil letos Očadlík. Koupil od Gargoše dům za jedenáct set a na druhý den za sedm set prodal svůj dosavadní příbytek. Pili den, dva dny a každý haldamáš stál desítku — — Žena zatím doma hrozně řádila, že se zadlužují — a barák konečně že je jako barák. Bývat kde mají a tak co — — Nechtělo sejí ze zamilovaného hnízda. I to u ní bylo ničím, že by z domkářů postoupili na sousedy. — — I Očadlík vystřízlivěl ze své sousedské pýchy a už za týden koupený dům zas prodal z ruky a zpět koupil teplou svou chalupu. A ani tento kup a ani tento prodej se neobešel bez haldamášů. Byly tedy zas dva — dohromady čtyry. Očadlička myslila, že „krýv“ se jí v těle ssedne, tak ji to haldamášování dojalo. — —

Tak haldamášovala Habrůvka už od ostatků a nebude těm oslavám konce až do setí.

V hospodě je hotová burza. — —

Bláha prodal dobrou krávu a sám nevěděl proč. Řekl jen, že byla moc smutná.

„Tak je pořád smutná —“ vykládal — „že kdo se na ňu podívá, do pláče se nad ňó mosí dát. Dež ju žena dojila, vobrátila milá kráva decke voči ke stropu a tak hjí z nich tekle sluze jak fazule. A decke tak kókala jako bolesťó přemožené člověk. A taková dojnica! — —“

Franťólek prodal zas krávu, že nechtěla táhat. Rézinka jí říkal.

Jel s Rézinkou z lesa s dřívím. Za panskou zahradou Rézinka pojednou že nepůjde. Proč, co ji to napadlo — Bůh to suď. Bláta nebylo, ani náledí — Jen tak se zastavila a zůstala stát.

Viděl to Dóbek a vypravoval:

„Jak dubové špalek vám stála — kámeň — skála — a hani nohó nehnula. Bil ju, pomáhal, za kola klačil, křičel, nadával, nadzdvihoval vůz, za vohlávku ju vzal — nic. ‚Rézinko, di! Rézinko, hni se!‘ — pořád na ňu. Hale Rézinka že nepude. Némíň hodinu se s ňó mordoval, a Rézinka pořád jako z kameňa — Najednó milé Franťólek před Rézinku a — buc na zem! na kolena před ňó pad a povídá: ‚Hale Rézinko, dež ti tak pěkně prosím, deť se přeci jen hustrň nade mnó! — Tak táhni přeci, dež ti tak pěkně prosím!‘ — A tak měl ruce sepnutý jako ten svaté Hubert, dež klečel před jeleňem, a div nebrečel, A potem vstal, vopřel se vo klanicu a — vje! — — A podívéme se! Rézinka zapjala a — v minutě beli duma. — —“

Franťólek s Bučkem prohaldamášovali při prodeji Rézinky pět litrů vína a málem že nedošlo mezi nimi k bouři. Ne pro Rézinku, ale za to, že Buček Franťólkovi řekl, že je „takové jeden Hergules“.

V napětí teď Habrůvku udržoval Prudek se svými koňmi — plnými, a přece lehkými grošáky — zrovna do kočáru. — — Na podzim koupil roční hříbata za tři sta rýnských, přes zimu je spravil tak, že zesílili a vyrostli jak lvi a zjara teď chtěl za ně už pět set. — Kupoval je hrabě, ale rozmýšlel se. — Jen jak Prudek s koňmi dopadne — jiné řeči nebylo.

I Ondruška prodával svou herku za padesát zlatých a nějak moc dlouho ji prodával; trvalo to již kolikátý deň — nikdo nekupoval a každý jen se „ptal“. Seno a jetelinu Ondruška už skrmil a že na šimlu kupovat nebude a nemůže — to věděl nejen Ondruška, ale i jiní. Dá ji tedy o hodně laciněji.

„A haldamáš mosí bét, debech ju měl za šterecet prodat! — —“ rozkřikl se už zoufale. Ale ani za čtyřicet nebylo možno šimlu udat.

„No tož, Horbišku — přeci kupuj! S tém tvém šimlem — to bode jeden pěkné pár — Do kočáru je možeš zapříhnót a jezdit s nima po celým světě — —“

„Šterecet rénskéch za koňa bech dal, hale co te máš, to néni kůň. To je koza — — nebo psék — hale kůň to néni. Debe se tá kobela vohřebila, tak to mosíš hutopit, protože to nevodstaví. Drť je to žába, a ne kůň! — —“

Ondruška svěsil hlavu a nějak sklesle na mysli pravil:

„No víš, Martine — tak vo mým koňovi nemluv! Huž seš tak trochu rozumem nadsaděné, že tak mluvíš. — Bévals rád, dež takovýho koňa měls — — Je to žebráček — věrná pravda. — — Šak taky žádný stovke za ňé nežádám, hani jé neprodávám panu hraběti — — Staré je taky — je to pravda — patnást roků hjí huž je, hale — vetáhne víc nežli tvůj valach — — Jen se na svůj dobetek podívé! — Deť huž ten tvůj valach hani na šimla nevepádá! Co jé máš, meslím kartáča neviděl. Huválené a žluté je jako kanárek a tak s ňém jezdíš do pola. — Takovýho žlutýho šimla sem jakživ neviděl.“

Horbišek jen tak opovržlivě pohnul hlavou na stranu a pravil:

„Nechlemté! — — Dež ta tvá chudera hutáhne vosum metráků, tak můj pes hjich hutáhne patnást. Co srovnáváš mýho valacha s tvó starobó? — — Můj valach hutáhne víc za vocas než tvá šimla za chomót. — — — A patnást že je hjí? Podívé se hjí na zube! Deť je huž tak stará, že hani lehnót nesmí, protože ví, že be víckrát nevstala! A te za tú zdechlinu chceš šterecet rénskéch? — — Rasa zavolé! Co dostaneš za kůžu, bodeš mět — vostatní se zakope; hani k hjídlu to nebode; velámal be si každé zube.“

Ondruška už viděl, že kobylka jeho takhle ani na cti ani na ceně nezíská.

Poslední kus jeteliny jí dal ráno — — co si teď počít?

„Hani jateline nemám,“ uklouzlo mu smutně z pootevřených úst.

„Víš co?“ nahnul se v kožichu Dóbek — — „Nalož hjí na hrantu sláme a na voči hjí dé zelený bréle. Bode meslet, že je to tráva, a nemosíš seno kupovat.“

Ondruška nadobro zezelenal. Už ani neodpověděl.

Vešel Prudek.

„Hantošu, kup teho koňa!“ vzpružil se pojednou Ondruška a obrátil k němu prosebně oči. „Dám jé za šterecet. Humíš prodávat — spravíš jé — — ešče na něm veděláš.“

„Ba, kup, Hantošu, kup — Hať je haldamás. Šiml neplatí méto a tak haspoň méto bodeš mět zadarmo. A šiml je pěkné — hani ti huž nezplesniví, zvostane pěkné bílé, jak je.“ — — —

„No ja! Hale co s ňém, dež netahá?!“

„Netahá, netahá! Dež nemože slabosťó! Huž paté deň nemám — eh co — — Tá kobela dež dostane hrst vovsa, zlomí každýho koňa a — haji tvůj pár.“

„Kup, Hantošu, kup! Smluvte se! Deť tu nende vo tisíce. Hať pijem — — — V trhu cegána s ňém napálíš — — Kdo ti nezná!“

Ondruška zasyčel.

„Pětatřicet a dva rénský haldamáš — dáš?“ pravil a natáhl dlaň.

„Třicet!“ jen žertem prohodil Prudek.

Hlasitě jak podešev o podešev plácly na sebe dvě rozkřídlené dlaně. Prudek už neměl ani času vzít slovo zpět.

„Hale s véminkó —“ pravil, drže ještě Ondruškovu pravici na své. „Jen tenkrát, dež hrabě kópí mý grošáke.“

Radostně svolil Ondruška: „Platí.“

„A dva rénský haldamáš?“ ptal se Hrabálek, svědek.

„Zvostanó,“ usmál se Hantoš.

Prudek vyšel na dvůr za Rybářem.

„Meslíš te, že na tem šimlu Hantoš nevědělá?“ smířlivě už obrátil se Ondruška k Horbiškovi. — „Slešels jé na trhu nekdy handluvat? To mluví jen samý hedvábný slova a každýmu jen jak be růžičke sázel. Tak ti teho šimla každýmu vokrášlí, že si hani podobné nebode, a huvidíš, co s tó šimló hudělá — —“

Prudek vrátil se s Rybářem.

„Prosím ti, Hantošu, koliks tech koňů huž měl?“

„Sto dvacet. Totok bode stojedenadvacáté.“

„Eh — to néni kůň, teho nepočíté — hale koňů koliks měl? Zapisuješ si to, či co?“ oblíznul se Horbišek.

„Certifikáte si skovávám a mám hjich huž sto dvacet.“

„A proč prodáváš te svý grošáke včil? Deť takovéch pěknéch koňů huž jakživ mět nebodeš. Tá podsednica — ta má šířku! Nalite hjí vode na zadek a zvostane tam stát. A valach — laštůvke na něm može chetat.“

„Ja, to dělá dobré vobrok a vopatrnosť. Stáli peníze, hale zato só jak císařský. Vrbo ze země vetrhnó, dež chetnó.“

„Tož hjich neprodávé! Boď rád, že jednó pěkný koně máš.“

„Dež só železňáci! Grošák je pěkné dvě tři leta a potem je z ňé vobluda. Z železnýho grošáka máš decke po letech muchovitýho šimla. Co potem? Stráňovské Brechta měl koně — tisíc rénskéch za ně dostával. Sám dal pět set a — jak bel na ně pyšné! Haji se zadlužil kvůli nim, jen habe hjich nemosel dát z ruk. A za štere roke mu zběleli a huž dostával za ně jen tři sta. Pane, s takovém koněm jak s falešnó ženskó — radši preč, dokavaď je čas.“

„Povídal Matula, že bel hrabě včera s nima v Dubňanech.“

„Bel. Šak dojeli mokrý jak kačene. Meslím, že hjich kópí.“

Vtom Matula, panský hospodář, otevřel dveře a rovno k Prudkovi.

„Tak pan hrabě že vám za ty koně pět set dá. — — Já šak bych vám za ně tolik nedal —“

„A haldamáš?“

„Platíte vy. Kdo bere. Přeci pan hrabě nebode s váma haldamášovat!“

„A to hjich zas já nedám. Desinu na haldamáš — podlivá zveku a pořádnosti — a možete si koně nechat. Podlivá pořádnosti — pro nás všecke tadyk, jak tu sedíme.“

Matula se usmál a přisedl. Měl už v kapse hraběcí svolení.

Dlaně plácly.

Hospoda zaryčela radostí.

Ondruška šimlu oslavoval ještě druhý den.