Rok na vsi/Říjen/Po hodech
| Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Po „kócí“ | Po hodech | Messalina |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Po hodech |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 115–117. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Už je tedy po nich, po slavných, sytých a krásných dnech. Příroda jako by čekala na krvavý jejich sklon — — zaplakala smutná a od rána do večera lila ze svých černých plachet, zavěšených k nebi, tu řídké a drobné, tu husté zas a hojné, těžké krůpěje studených slzí — — —
Nadešly černé dny.
Hýkavý vítr třepil ohromný mrak a v komínech už první smutnou píseň zazpívala skuhrající zima. Po nebi nedozírná šeď kanoucího deště, v šerých mlhách rozvalených po kopcích a dolinách pochovány ležely nivy, tonuly lesy — hasnul den. Černé, vodou zřidlé bláto rozlézá se na chodníky, struhami běží špína, se střech crčí a o kámen zvoní pleskající studený proud. Do tratolišť slínem zhnědlé vody vítr snáší lesknoucí se žlutý list, mokrem zčernalé kmeny vysoko k nebi se staví v hrozivé pomníky čekající zimy. Polehají zbylé květy zahrádek, žloutnou koruny alejí, k zemi prší vysílený list. — Jen hruška před školou ještě se brání pozvolnému umírání a tmavě zelenými větvemi pošlehuje zamokřené bílé zdi. Pouze jedna haluz prosákla krví — — — to jako by byla z jiného těla — — — Těžce v krůpějích po těle jí šustí déšť.
Jediného člověka není vidět na celém tom černém, zbahnělém, bezedném návsí. Někde pod vraty se plíží zmoklá slepice; z dlouhé chvíle protáhne se, ale jen dopola vyleze a zase zmizí zimomřivý pes.
Lidé ani nevycházejí — — krčí se k vlažným kamnům, kde ještě voní zbytky hodové kachny, žebírko z husy — zapomenuté stehýnko — — — Hovoří o včerejšku, aby zítra zas mluvili o dnešku, časem vyhlédnou zapoceným oknem a mrzutě zas jako kočky vracejí se na staré místo ke kamnům.
Také u Prudků tak sedí a zívají. Jeden po druhém a chvílemi i všichni zajednou. Až do smíchu se tomu museli dát.
„Co to belo včera, stařečku, v hospodě? Šak ste tam bele taky — —“ po důkladném už zívnutí ozvala se tetka Prudková.
„Eh, — co be belo — — — Poprali se. Jako vo hodech. Pazderkůj Honza — ten s tó herteplovó hlavó — répal a répal,“ vykládal stařeček Chalupa, mačkaje bezzubými dásněmi špičku své usmolené dýmčičky — — „haž dorépal. Stárkům kazil haji sólo — — — A bůhví, jak se to tam semlelo — akorát chcu hjít dum, vtem najednó křik, lampa břinkla, noha zapraštěla a huž se to válelo v kótě. Než sem se huklidil do zadní sednice — bel Honza už ven a tam pré jich dostal nečítanéch. Hlásní pré jé museli vodnýst. Našli pré jé hu kostelníkovýho v blátě.“
„Má pré ďóru v hlavě,“ v bolestné soustrasti zkřivila Babuša své pěkné rty.
„Má. Krýv tak pré mu potůčkem crčela cestó haž dum.“
„Eh, má jich šak víc. Kdosi pré mu vrazil haji pod lopatku křivák — — —“
„Ale šak —“ vyndal stařeček dýmku z dásní a zahrozil jí — „dobře tak. Nevobende se jedna mozeka bez jeho vostude.“
„To bode mět zas pan falář radosť!“ dodala hospodyně.
„Pré se neseperó, dež mosí položit kócí. Aha, neseperó — — — Hode só hode a ešče žádný nebele bez pračke. To trefí chlapci haji bez hodů.“ —
Tu se odmlčel stařeček a zamyslil se, jako by vzpomínal — — — Pak nahnul hlavu a usmál se.
„Taky sem se prával,“ řekl s krásným úsměvem starého vzpomínání. „Jednó zajeli sme si na hode do Havranic. Belo nás téch rozkolníků tam na dvóch vozech — — — A k půlnoci se to strhlo. Můj kamarád — šak huž je na pravdě boží — — Hrdinka Jiří číslo 60 — dostal jednu grňó, hned bel na zemi studené. Pět neděl potem ležel a nemohl se hani hnót. A já sem nohó vod lenůška dostal jednu přes hlavu zezadu — tak se hlava votevřela a dlóho mně v ní hučelo — — — Jako bech tam měl hnízdo včeláků — — — A všecko se to zahojilo. O vostatcích sme se seprale zas.“
A stařeček se zamyslil a vzpomínal na bujné dny svých mladých let, kdy rány přijímal a rozdával i on — — —
Z věže ozvalo se klekání.
Mužští smekli, ženské sepjaly ruce, malá Anyška se pokřižovala pravou rukou, zatímco levou urovnávala pod kolena sukýnku, a dala se do hlasitého Anděl Páně.
A zvonily zvonky dva. Ten jeden zvenčí z vížky habrůvského kostela — ten druhý uvnitř dral se z hrdla Prudkovy Anyšky.