Rok na vsi/Říjen/Po „kócí“

Údaje o textu
Titulek: Po „kócí“
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 112–115.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Ještě v úterý hýřila Habrůvka — ale už to šlo ze dna. Nebe se neudrželo a od rána lil se z něho hustý déšť. I ten den: polo svátek — polo všední čas, mládež zřídlá tísnila se v hospodě, děvčata ne v perkálu už — v kartounových kytlicích tancovala, ale byl to už tanec jak z roboty. — Petruša Rybářova, nejlepší tanečnice, nejvytrvalejší — posedávala v kuchyni — ostatní jak mouchy na podzim líply se ke zdi.

Muzikanti víc už pili, než hráli — — —

V skrytu zatím chystalo se jiné „vyražení“.

Vznášela-li se první dny nad hlavami Habrůvčanů palma míru — — zašuměla vzduchem třetího dne černá křídla sváru — — — Kde se vzalo divoké to ptactvo, Bůh to ví, ale Honza Pazderků seděl v koutě jako mrak a jen vzhlížel a jen rýpal a pil, pokoje nedal nikomu — — — I ostatní to posedlo jak nemoc, od které není jiné rady ani pomoci než „póščat krýv“.

Už včera bylo namále. Kulíškovýmu Tomášovi vylil někdo pivo a Pazderka mu vyčetl, že tři léta byl na vojně a ještě zůstal teletem — — Jen zadávit, jen zadávit — — ryčel Kulíšek, sápaje se Pazderkovi po hrdle — ale vtrhl mezi ně stárek, rozhrnul oba na různé strany a Tomáše švakr odvléci musel domů.

Dnes Honza zase „dělal v koutě tvrdou hlavu“ — — —

Všichni cítili, že se něco strhne a radní že už raději ani domů nepůjdou, až bude „po tem“.

Zdálo se: právě to, že složena byla pětka „kócí“ — štvalo chlapce nejvíc do boje.

„Sólo pro stárke!“ zavolal Janek Švástů a bral Mařku do kola.

Ondrušků Ludvík stál vedle Honzy.

„Sólo? Zasik sólo? A zač me platíme?“

Honza cítil, že není sám. Jen se přiščuřil.

„Měl bes teho dnes nechat,“ chlácholil Ludvíka bratr Josef.

„A co je nám po jeho sólu?! Hať ide na dvůr, tam má placu dost a tam hať si tancuje sólo, hale tadyk máme sólo me!“ uhodil Honza a stavěl se k tanci.

Chasa tlačila se dopředu — rozhovořily se oči.

Mírnější klidili se nazad ke dveřím, vedoucím na dvůr.

Honza rozehnal se v kole bílým rukávcem — děvče jak kytka viselo mu na prsou.

Janek Švástů v tanci zrudl.

„Stárci majó sólo!“ vzkřikl pojednou a zastavil se.

„A sólo nesólo! — — Co je mně po tem! — Rozáro, tancuj!“ dodal Honza posměšně ke své tanečnici a zavichřil s ní Jankovi zrovna okolo nosu jak pírečkem.

Rybářova děvčata chvatně sklízela se stolů sklenice.

Rybář na klíč zavíral nálevnu.

U dveří hromadily se kupy černých těl.

Stárci přestali tančit, i muzikantům došel dech.

Uprostřed kola Janek Honzu zastavil.

„Co chceš?“

„Habes netancoval,“ nutil se Janek k mírnosti — „néseš žádné stárek.“

Honza se tanečnici zasmál přes bílé rameno vyceněnými zuby.

„Iš ho, stárek! — A nikdo be to hani nepoznal, debes nechtěl sólo — — — To sólo z tebe stárka nehudělá — — —“

Prsa Jankova sebou trhla.

Hospodou zavládlo náhle ticho — — kdosi vzadu zaskřípal zuby — — —

Vzduchem prolítla pěst.

Chasa zařvala řevem hladového zvěřince, těla jak skály v okamžiku zřítila se na oba. Hudba ječíc zavřískala do pračky, chtějíc tancem rozehnati habrůvskou krev. Bylo pozdě. — — Břinkla lampa, kdesi v koutě praštěly nohy od židle a burácející chasa v ohromném klubku valila se ke dveřím.

Ženské už dávno s vřískotem vyběhly ze dveří a v koutě se tlačily jen ty nejzvědavější.

„Co je to za pořádek?!“ vpadl do chumelenice mocný jakýsi hlas — a z prahu vedlejší světnice jak z břehu do vody rovnýma nohama skočili mladí mužáci do vřavy, aby rvačku roztrhli nebo ji učinili ještě strašnější — — —

Kdesi v koutě zápasila s mužem žena — bráníc mu jíti do boje — — — „Cyrile, pro Krista Jéžiše, Cyrile! Poslechni mě!“ — — —

„Francku — — — podraž mu nohe!“

„Nůž!“ vymrštil se pojednou čísi hlas vysoko všem nad hlavy, ale to už tak, jako by nůž byl vrazil někomu na prsa — — —

V koutě schoulené ženské chytaly se za hlavu.

„Jéžiš Marja!“ vřískla kterási.

„Nůž!“ zařval kdosi podruhé ještě zoufalejším hlasem — — — „Vedřete mu nůž!“

A hned nato slyšet bylo už jen rány lijící se vesměs — zleva, zprava, shora i zdola na jednu hlavu a v tom krupobití pěstí slyšet bylo jen těžce oddychující čísi prsa — — — a hned nato bolestný hek — — —

Z klubka vylítl Staněk.

„To bela těžká práca!“ unaven pravil, usmívaje se.

S tváře stíral dlaní krev.

Klubko svíjelo se po černé zemi dál — jen bílé rukávy bylo vidět, jak svíjejí se a do sebe spjaté províjejí se jak obruče bílé spjatým tělesem. Pojednou od síně se rozlítly dveře dokořán — spjatá hromada mužů s Honzou uprostřed zřítila se po schůdku do temné síně.

Dveře za nimi bouchly — a u dveří hranatý radní s rozkřídlenýma rukama jak po velké práci zůstal sám.

To byl mistrný kousek, jaký provedl — Tam potmě hned bude pračce konec — — —

„Tancovat!“ zařičel radní na zbývající.

Zaječel klarinet, chasa po střepinách rupajícího skla dala se do tance.

Po chvíli z tmy a bláta trousili se chlapci ostatní — rozedraní, poválení. Plhalů Karel držel si hlavu.

Bylo po „kócí“.

Petruša doprostřed zavěsila lampu novou.

Všem se jaksi ulehčilo.

Mdloba pominula — do krve jak by vjel nový život — i děvčata jako by obživla, veselím jak sluníčko zářily jejich tváře.

Teprv k ránu rozbíhala se děvčata — před hospodou stála chasa. —

A s chasou muzikanti kolem dokola a tichými, žalnými akordy hráli do tmavé noci za odcházejícími bílými zjevy mizejících děvčat: „Loučení, loučení“.

Krásně, tklivě nesla se vlažnou nocí smutná píseň — — —

Od hospody přes silnici až k Stéskalovu statku bohatou stopou táhla se čísi krev.

Bylo po hodech.