Rok na vsi/Říjen/Před hody

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Co se stalo v Jeruzalémě	Před hody	Hody

Údaje o textu
Titulek:	Před hody
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 82–91. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Terezie.

Říkají, že opadá-li listí do polovice října — svatý Havel na poli zastaví práci a bude mokrá zima.

Tentokrát nás měla ráda svatá Hedvika, o které se říká, že do řepy ještě medu nalívá.

Žádné listí neopadalo. Linie dosud zelených lesů tvrdě se odrážejí od žlutých, nezoraných strnisk, tmavé stromy v zahradách se vlní šumnou zelení a jen některá ta břízka měkce zbarvila se do zlata, raná hruška podél silnice zahořela krví. Oziminy bují a nedávno zasetá rýž hustým kožichem zelená se v slunku jak v dubnu bujně vzrostlá jař.

Bývá někdy takový krásný, teplý podzimek. Slunce září, květy svítí, nivy žijí a zdá se, jako by to nebyla ani jeseň, ale nové jaro — druhá mladost přírody — — — Ale jsou to už jen chvilkové polevy churavého starce, jaké lidem příroda dopřává před smrtí. Po teskných, prázdných strniskách přece už se honí neveselý vítr, lehounké koule uschlého bodláčí putují po zemi, na lesích objevují se proradné skvrny žlutého zbarvení — a ta bílá vlákna — ta bělounká vlákna tiše jak pěna celou krajinou se kradoucího babího léta — jak šedivý, v tmavé hlavě svítící vlas kvapících let — stříbří se všude na zemi i ve vzduchu, v korunách stromů i na lukách v metlicích, lítají všude, po větru táhnou od místa k místu v stále větších a stále bělejších zástupech — zatahují zemi, i na chodce se věsí a v podzimní dřímoty zaplétají kdejaký keř. Celá pole, celé nivy, celé stráně i lesy a celá země je tak zalikována do stříbrných pout a odevšad už proráží první předzvěst zimy: barva bílá — — —

Za poledne v takový den bývá jako v máji. Roj mušek v požáru slunce proplétá se rozpustile korunami zahrad, oráč na mezi odpočívá a dlaní stírá pot. Ale obratem změní se celá tvářnost přírody. Mrak najednou zakryje slunce, zaduje vítr — dolinou prolítne chlad; nitky sebou zazmítaly, roj se vytratil a padl k zemi, aby v závětří zas tančil kolem šípku posetého plody, při cestě po zemi si zadováděl nad chmýřím odkvetlých již pampelišek — — —

A nové a nové zvěsti zimy táhnou krajinou. Nad silnicí přehnal se houfec cvrlikajících strnadů, z kopce na kopec přeplovala rodina přímoocasých strak, houf malovaných stehlíků usedl na bujné bodláčí nevysoké stráně, nebem v klínu — od strany půlnoční k jihu — letí divoké husy. Táhnou.

Osmutněl opuštěný kraj.

Do dutého šumotu větru houkla střelná rána.

A zas ticho v širých prostorách beránkovitě zpěněné oblohy — — —

Jaké ticho! I ta voda v mrtvém, nehybném svém loži líně, tiše se převaluje, jako by ani netekla, ale spala. — Nevoní vzduch, nezpívá oráč, nejásá skřivan — chladná je půda. Přece to není jaro! — — —

Chladnoucí, stydnoucí, tichá, skomírává, smutná jeseň — — —

Ale krásná — — —

A v té jeseni, bohaté sluncem a mladé ještě klamnou jarní přírodou, v době zvelebené a požehnané dary naplněných stodol, sýpek, sklepů a komor Habrůvka chystá se k nejslavnějším svátkům celého roku, koruně všeho vezdejšího života — — — k hodům!

Hody!

Jaký to čarovný zvuk pro veselé dítě Moravy!

V městě vzdálený synek, v přespolní službě sloužící dcerka — kdyby po celý rok ni jedním vzdechem nevzpomněli milé své dědiny, na hody jistě doběhnou nebo ve vzpomínkách zatoulají se do své rodné vsi.

Není veselejších, není bezstarostnějších svátků nad tyto svátky, není dnů sytějších a rozmařilejších, není chvil lehkomyslnějších a hýřivějších, nežli jsou hody. Člověk, který po celý rok se nikdy řádně nenajedl a žaludek po celý rok šidil zemákem a kořalkou — na hody mu dopřeje, co hrdlo ráčí. Dětem až k hodům rodiče pořizují šaty, synek až k hodům si chystá nové čižmy, děvče, kdyby po celý rok na sebe kouska hadru nekoupilo, k hodům jistě si zaspoří na nový šátek, hedvábný fěrtoch, nové rukávce, sukni a bůhvíco ještě, čeho snad ani nepotřebuje. Byla-li komu zlatka po celý rok bohatstvím — na hody jsou všecky milióny světa plevou, v kapse pálí kdejaký groš — — —

Už na čtrnáct dní před hody i nevědomý tušit může, že nadejdou dny zvláštní ceny, dny neobyčejně slavnostní.

Po polích sklízejí bezmála už jen mužští a stařeny. Ženské kutí doma a tak mají napilno, že s nimi není žádného pořízení. Co pořád dělají — to vědí jen svatí — vždyť ani pro Pána Boha času nemají! Seškrabují od rána do večera ušpiněné a rozpukané zdi zvenčí, umazují, rovnají, hladí, uschlé do bělounká líčí čerstvě koupeným vápnem, že bílým jasem pak svítí jak padlý sníh. A sotva je zalíčen vrch, už zas hospodyně podrovnávku dole maluje barvou modrou nebo zelenavě bledou, a to rukou tak jistou a hbitou, že v čáře není sebemenší úchylky. Parádnice ani na tom nemají dost. Těm teprv nastává práce nejdůležitější. — S talířem plným roztodivných barev jak s paletou malíř chodí od okna k oknu a zas ke dveřím a klečmo i stoje pouhým dřívkem malují nejspletenější ornamenty a ptáčky, jablíčka a kvítí, jakých neměl snad nikdy ani boží ráj. Pravda — to všecko dělají naše hospodyně dva i třikráte do roka, na jaře i před každými svátky, ale před hody přece jen je to práce nejznamenitější, nejdůkladnější, nejdůležitější, a kdyby i zemáky na poli zmrznout měly, habrůvská hospodyně ví svoje a jiný zas svoje, „deť be hjináč haňbó nemuhla hani před dům; vepadalo be to hu nich jak hu cigánů!“ Domek mít na hody čisťounký jak panenku, bílý jak klícku — to už je tak pýcha hospodyně, vyplnění habrůvského zákona — — —

Pak teprv líčí se kutloch uvnitř, umývají okna, na hliněné podlaze seškrabují hrby, čerstvým slínem umazují se vyšlapané dolíky, žlutou hlinkou zarovná se půda kolem zdí a teprv v sobotu před samými hody hospodyně podlahu i síň a schody před domem a „před našima“ mezi zahrádkami vysype jemným a žluťounkým pískem v ozdobných křivkách, až je půda jako malovaná — — —

„Už su celá jako zbitá!“ vzdychla si Prudková, když domazala poslední kus podlahy a žlutě zalíčila její kraj. — Ale nic naplat, sehnula se a zas k nové práci.

Děvčata — každá jako by ke své vlastní svatbě se chystala.

Perou, suší, škrobí už celých čtrnáct dní a stále tomu ještě není konce. V poslední dny před hody s rozpálenými tvářemi žehlí od rána do pozdního večera a zas rovnají — vyžehlených rukávců, sukní a pentlí jsou plny postele, stoly i hřebíky i židle — že už není ani kam sednout. Jaká to bude chvíle, až se zas jako kytky v barevný věnec rozestaví okolo máje! Stárky ještě každé noci chystají velké kytky na kloboučky svých stárků.

Stárci přece dostali muziku. — Až z Vážan. Ale nevědí, jak hraje. Prelátů Josef tvrdí, že hrají pěkně. I první stárek je chválí, ale protivná strana se dušuje, že „krkajó jak žabe“, a proto k muzice prý ani nepůjdou. I máj už chlapci opatřili, koupili smrkový vršek, zaplatili už i „taneční pas“ — a bože, jen kdyby už to bylo tu!

Ještě něco hryzlo chasu i děvčata i stárky a všecky ženské i s mužskými — — — cholera — — —

„Ale tentokrát to snáď nebode jak před rokem — co říkáte, starosto?“ ptal se přes tu chvíli někdo.

To byly tenkrát smutné hody!

Právě když stárci zasadili první rýč do země, aby pro svou štíhlou „máju“ před hospodou vykopali hluboký důl, doběhl z hejtmanstva zvláštní posel a hned nato po návsi zadrnčel buben, že všechna ta chystaná nádhera a sláva příštích dnů se zakazuje ze zdravotních ohledů.

Chasa hlučela, hubovaly matky, plakaly stárky, děvčata místo spánku v rozčileném bdění na loži se převracela celou noc. —

Tentokrát cholera strašila zas.

U Katza už celý týden se rokovalo, „přinde-li zákaz či nepřinde“.

„Bodete vidět, že hode zakázaný bodó.“

„A nebodó!“

„A bodó!“

Ale všichni už několikrát shodli se na tom, že „vlůni teho zákazu hani nebelo třeba, protože kulera bela haž v Turecku a tentokrát je vod Habrůvke ešče dál.“

„Ba. A šak be ta mozeka tú kuleru nepřitáhla.“

„A já vám řeknu, kdo teho bel vlastní příčinó, že vlůni hode nebele“ — natáhl se socialista Duffek Cyril hlavou k sestrčeným beranicím ostatních. — „Falář to bel. Co falář chce, to se stane a falář nic nám nepřije. Vočernil nás na hóřadě a tak je to. Žádná kulera!“ — — —

Nejvíc řádil mistr kovář. Na hody už ani nečekal a zpil se a udělal si hody hned ráno v sobotu. Židovna po celý den plna byla jeho křiku. Vysoko šermuje začerněnýma rukama, hřímal proti starostovi, proti hejtmanství, proti „falářovi“, proti „kuleře“ — — — „A hode mosijó bét a mozeka mosí bét a to bech se na to podíval, ešli kulera hode može zakázat — — —“ a tu, pozdvihnuv svou černou pěst k bílému stropu, vypustil z úst takové slovo, že sám se nad ním zarazil a chvíli tak stál, zatímco mu z koutku úst dolů kapala dlouhá, nějak blbě se táhnoucí slina.

Vtom přišla žena a chtěla „majstra“ odvést domů.

„Te seš tá kulera!“ odbyl ji majstr. „Di dum, skové se, hať ti nikdo nevidí, nebo hneď nám zakážó hode! — — Povídám — di — di — di!“ —

Kovářce na pomoc přišel nejmladší stárek. Náhodou.

„Majstr, máte hjít hudělat svore na máju.“

„Svore?“

To bývala pro majstra nejslavnější práce v roce.

Zamyslil se.

Majstr šel. — — —

Šlo k polednímu. Po silnici oddola zahrčel kočár. To do zámku přijížděli hosté na habrůvské hody.

Na práh své chalupy vystoupil Pazderka Josef s vyhrnutými rukávy a zakrvácenými pažemi až po lokte.

„No tak, deš už s tó vodó nebo nendeš? — Pohni sebó přece! Táhneš se jak smola!“ rozkřikl se na malou Terezu, které dětské síly nestačily, aby od studně dovlékla k stavení putynečku vody. Konečně přece ji dotáhla. Na prahu už jí puténku z rukou vysmekl Pazderka.

Skoro ze všech komínů se kouří.

Francek Krčů vyletěl před chalupu s pařícím se koláčem v hrsti. Tejčil vypoulené oči na celý boží svět. Nevěděl, z které strany zabořit své bílé zuby do koláče dřív. Bořil se mu pod prsty měkoučký jak peří, a když poprvé do něho kous, tváře se mu naduly tak, že už ani mluvit nemohl, a jen mumlal, odpovídaje na cosi vedle stojícímu a závistivě po ruce mu hledícímu kamarádu Proškovi.

První hodový koláč z trouby!

„Co te víš!“ pravil k Proškovi. „Toť máš a nemluv,“ pravil, ulamuje kousek koláče, a bílé jeho zuby podruhé se zaťaly v běloučké těsto koláče, černajícího se uprostřed sladkou nádivkou trnek.

Před svou zahrádkou stál Jurka Dóbek s Frankem a posuzovali „máju“. —

„Co to je? Nic! Pometlo — — — Me sme mívali máje vyšší ešče nežli borovská věža a ešče vyšší. Včil už hani takový strome nerůstó, jak me sme mívali máje. Co takový ledacos — — to je pro děti, a ne pro dorostló chasu. Že jich néni haňba!“

Vtom šla okolo Plhalova Terka.

„Terka — á — Terka!“ volal Jurka, který psa nepustil mimo, aby naň nedupl, nepohodil kamínkem. „Přinde Tomáš, přinde?“

„A co je mně po něm?!“ hodila Terka sukněmi a uhnula se z cesty.

„Co ti je po něm? A srdce ti piščí — meslím se hani dočkat nemůžeš!“ — — —

Terka už byla za rohem.

Za ní rozřehtal se smích.

Jurka hledal novou oběť.

Zoubků Honza táhl kolem s panskými voly, svážeje zemáky.

Jurkovi zahrály oči.

„Te, Honzo, přeci mně jedno řekni, keré z těch volů je samica?“

Honza zrudl.

„A šak tahali s tebó, zepté se hjich,“ odsekl Honza a bičem vztekle šlehl do volů.

Od hospody na oba vzkřikl stárek, aby šli pomáhat „stavjat“.

Na to vlastně čekali.

Šli.

Před hospodou bylo živo. Dětí se tu chumelilo jak mravenců. Stárci, polosvátečně oblečeni, s viržinkou v zubech a kytkou za kloboukem, pořízem obnažovali na máji poslední kus.

Tu ležela — chlouba stárků, symbol slavnosti, výmluvné znamení hodů, máje bělounká, jako by ji vymydlil, dlouhá a hladká a štíhlá — rovná a krásná — krásná — — — Až kamsi za Brno si pro ni zajeli a v lese vybrali ze všech nejkrásnější. A ještě ji nastavili nahoře a čekali, až přijde majstr kovář a svory k tělu připne vršek — — —

Majstr kovář jako by byl rázem vystřízlivěl, vyhrnul se z kovárny, a plandaje koženou svou zástěrou, přistoupil k zelenému vršku, aby ho spjal s jedlí. Vršek krásně zelený a všecek zapentlený, do barev modrých, červených i bílých vkusně vystrojený, už se nedočkavě v rukou třás. Na nejvyšším jeho výhonku třepetal se rudý turecký šátek, v korunce houpala se pevně přivázaná jak panenka se rdící jablíčka. Už i důl byl vykopán. — Mladší stárci snášeli kdejaký žebř a vidle, kdekterý sochor a hák — mužáci dotáhli provazy — — — Děti už ani dočkat se nemohly, až „ju začnó stavjat“.

V napjatém tichu, které provázelo vážný úkon majstrova spínání — — přecházeli kolem lidé za svými starostmi. Petruša Rybářova nese plechy s bílými koláči k pekaři, kostelník do kostela snáší vycíděné svícny, z kláštera děvčice nosí květiny na boží stůl.

Konečně vyhrnulo se z hospody asi dvacet skalnatých postav, chlapců i mužů, a hnali se k mrtvému tělu máje — — — Chopili se nástrojů, dolní konec kmene stočili nad důl, vršek sebou zakýval a už silný kmen byl na ramenou chlapů.

Jedno jablíčko se utrhlo a zakutálelo se k zabláceným botám Jurky. Odkopl je mezi děti. Vrhly se na jablko jak hladoví psíci.

Paže se napjaly, naběhly svaly — máj se zvedla. — Teď teprv ji podepřeli ze všech stran žebříky, sochory, zaklesli vidle, háky — z druhé strany za provaz táhli čtyři silní muži — — — „Hej, ruk!“ zavelel majstr a máj vzepjala se do výše — — — Nastal rozčilující okamžik. Napjaté svaly mužů se chvějí, krví se nalívá vzrušená tvář — děti s otevřenými ústy přihlížejí k zvedající se máji a houpajícímu se vršíčku. — V hrozivém oblouku leží na nebi bílá kláda máje — — — Háky, zabodnuté do bílého jejího těla, příčí se z několika stran — ten ji píchá vidlemi, ti zas ráhny na konci svázanými provazem ji podpírají — — máj se třese jak živá — všichni ji cítí v rukou — hrůzné jakési praštění ozvalo se v tichu napětí a zas: „Hej — ruk!“ velí majstr. Boty rozčileně přešlapují, vztažené bílé rukávy se vzpínají a stále níž a níž posunují se ráhna s provazy — — — stále výš a výš a hrozivěji zvedá se prohnuté tělo jedle, fábory se nahoře třesou, houpají se jablíčka a dole vzepřené postavy mužů, bílé chomáče rukávů, květované kordule stárků, všechny tváře obrácené vzhůru — kdosi hek a zase vzdechl — — černá jakási postava chumtala se mezi bílými — jiný se žebříkem běžel na druhou stranu a včas ještě zachytil máj v nebezpečném páčení. Druhý stárek rychle do dolu podkládá kamení a jiný hází lopatou hlínu.

„Nedrcej do teho tak — — — pozor — ss — — — dušo, nevidíš? Táhni!“

„Ked sa nezlomí, dobré to bude — — —“ znalecky prokládá poznámkou výjev jakýsi Slovák a odstupuje stranou, aby měřil, na kterou stranu se s májí uchýlit, aby stála rovno.

„Debe ju tak nemohle hudržet!“ ozvalo se mezi dětmi.

„Tož be spadla.“

„A pozabíjala be hjich.“

„Děcka, hutečte — hať vás to nepozabíjá!“ křičí Horbišků Honza.

Děti uhnuly — opravdu už máj letěla na ně.

„Hej — ruk! Ruk — cvaj!“

„Napravo! — — Nalevo! Ešče kóšček!“ —

„Honzo, podepři z druhé strany! Ponáhli se!“

„A co nepomáháš?! Pořád se tu točíš jak Kača v čepici a nic!“ utrhl se Dóbek na nejmladšího stárka.

„Pohnite víc nalevo! — — To je móc! Ruk — cvaj!“

Vršek sebou házel už v oblacích. Fábor veseleji a veseleji plápolal — máj nadnášela se už v rovnou, svislou přímku.

„Ešče kósek!“

„Ruk — cvaj!“ chraptí už kovář.

„Držte tam napravo!“ — —

„Přitlačte vod hospode! — Tak — dost! Zaraz dole!“

Mužům se na čele perlí pot.

„Včil stojí rovno. Honem házéte do dola!“

Stárci chopili se lopat — dole založili máj kamením a srazili beranem. Rychle zahazují důl a pěchují. Provazy, žebříky, vidle a háky podpírají máj ze všech stran — — — ještě okamžik — — dva a „mája“ stojí rovně jako svíčka — — a vzhůru se vzdouvá vršíček k zamrklým nebesům.

Konečně nebylo už třeba máj držet —

Bidla, žebříky, vidle se unaveně spouštějí, ráhna klesají — muži se usmívají, s líčeným opovržením odhazují nástroje, utřeli s čela pot, ještě mrkli okem vzhůru, „jak přece stojí“ — a sborem hrnou se za jedním jako smluveným cílem tam do černé té díry obecní radnice, nad kterou na jakémsi potlučeném plechu v nejasných už, opelichaných, deštěm a slotou už smytých barvách se zdviženým ocasem ježil se bílý lev.

Sotva stárci máj upěchovali a do hospody vešli za muži — přiskočily děti k bílému dřevu máje a už ji objímaly ze všech stran.

„Chlapci — chlapci!“ volá kterýsi hlasem radostí až opilým, nezvyklým. „Keré velezete véš!?“

Byl to Ráčků Franta, sám první koleny sevřel hladkou dosud máj a škrábal se po ní vzhůru. Ale brzy spad.

Nejvýš vylezl Hložkůj Honza.

„No ja, ten! — Lesňák!“

Nejmladší stárek v kolo mezi děti rozhodil první lopatu písku — — To už pro tanec.

Habrůvce počaly největší, nejskvělejší její dny. —

Večer i ty zvony nějak slavnostněji zazněly. —