Rok na vsi/Říjen/Hody
| Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Před hody | Hody | Zavádka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hody |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 91–104. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ranní slunce polilo vybílenou Habrůvku, velebně vylehlo sváteční ticho na čistě umetené její návsí. V klidu hoví si nasycený dobytek, odpočívají do koutů uklizené pluhy, svůj nejslavnější boží den světí pracovný habrůvský lid.
Jaké to tichounké ráno! — — — Fábor na máji lehounce povívá, dolinou táhne mírného větru svěží dech. Tu mihne se přes náves děvče, oděné jen v spodničku, a svítíc bílou svojí košilkou, opatrně vklouzne k židovi; tam krejčí Studýnka se namáhavě šmatlá horním koncem dědiny a nese komusi nové vyžehlené, přes loket převěšené šaty z tmavého sukna. Za ním rychlým krokem do dědiny od panské zahrady dolů vyrazil po městsku oděný hoch, uzlíček v ruce, za kloboukem rozmarýn, v ústech viržinku — — — To Žurků Jeník z Brna. Do večera byl ještě v dílně a ráno už za tmy capkal na severní nádraží. Ten letí! — — — Jiní už přišli včera odpoledne, večer, v noci — jak se komu dalo, a jiní ještě ze stanice doběhnou v polední chvíli.
Od Stráňova k můstku zvolna a ztěžka krokem starým a vratkým nejméně už sedmdesáti let s hůlčičkou v ruce putuje vysoká, švihlá dosud postava hezounkého, jak dítě ještě růžolícího stařečka. Jak šohaj má holínky vyleštěné a vlasy hladce do hřibu sčesané pod novým, jen jen se lesknoucím kloboukem.
„Taky, stařečku, taky k nám na hode?“ vítá pod lipami stařečka kostelník a provází svá slova obvyklým mekotem, který má asi tolik znamenat jako bezděčný, dobrosrdečný smích.
„Eh, taky, taky! Zas jednó hužít koláčů. Dcera nic hjináč, jen habech přišil — tož du — — A šak — — tuť — — aha — — — mně běží naproti tá její drůbež.“
A stařeček mizel ve dveřích modrou podrovnávkou čistě okrášleného statku s košilatým jakýmsi capartem za sebou a s druhým v náručí — — — Dveřmi ani projít nemohl, co se jich tam cpalo — malých i velkých — hospodář, dcera, stařenka — — — ruce ze všech stran chňapaly po dědečkovi a nesly pravici jeho k ústům.
„Vítám vás, stařečku! — — Pozdrav vás Pánbu!“ — — —
A už se za dědečkem dveře zavírají a v jizbě to šumí — bílý kouř z krbu vznesl se na střechu — — —
Zahrčel vůz.
To kmocháček Stéskala Antoša jedou i s kmotřenkou až z Ořechoviček. Také na hody. Koně jak jeleni — jen nohama hrají — — hřívy zapentlené a pacholek ledva je držet může, jak bujně po silnici letí v pyšné své výstroji. Hospodář už čeká u rozevřených vrat a vůz v trysku zahýbá přes můstek na umetený dvůr — — —
Lidé na návsi se množí.
Od Křovan se šourá žena s hošíkem.
„Kam jdeš, Vašku?“
Chlapec hmátl rukou po rozmarýně s dlouhou červenou pentlí, visící mu až do očí, a přišlápnuv na nohu až po špičku vězící v širokých cajkových gatích, řekl kurážně: „Na hode — — —“
„A prosímich, dyť vo te habrůvský hode škemrá huž hale tři neděle — — — tož jé vedu, hať si s ňém sestra dělá včil co chce,“ odpověděla za něho mamka se smíchem.
Kluk s vymydlenou, lesknoucí se tváří vesele pustil oči po cizí dědině.
Na návsí se porůznu objevují tmavé postavy jakýmsi důležitým krokem si vyšlapujících sedláků. Mají kancionály pod paží a tváří se zamyšleně. A zatím ani už dočkat se nemohou zvonění.
U starostových chasa už také stojí připravena do kostela. Mezi nimi i dva vojáci od pěchoty a dragón v krvavých gatích. Kdejaké oči už zdaleka se točí po divoké ozdobě vojenské chasy.
„Hani bech teho nepohlednýho chlapca pomalu nebela poznala,“ podotýká Prudkova tetička vystupujíc na schody ke kostelu.
Už i starý Kunz vyšel z domu a jde — hlavu bujně nese nepoměrně výš.
Skupina na můstku roste, babičky už shromážděny sedí v kostele — — — trousí se děti.
Vtom do jasného, čistého vzduchu uhodil prostřední zvon, za ním rozběhl se ten malý a s oběma ve sboru zabublal ten velký, posvěcený Panně Marii a hučící nad Habrůvkou těžkými, až duší otřásajícími hlaholy. Velebně vyzvánějí zvony — zmatený jejich hukot daleko se nese přes habrůvské nivy a zaniká v lesích, provázen tikotem po lukách a mezích přeletujících stehlíků.
A jak v pohádce na povel čarovných zvuků zvonů otvírají se vrata, rozvírají dveře, lidmi hemží se celá ves. Zdola i shora, z chaloupek i humen, odevšad, ze všech koutů dědiny scházejí se Habrůvští k jednomu bodu uprostřed dědiny — kde sídlí jejich Bůh a nad ním radostnou hudbou zpívá zvonů sbor. Ve tvářích všech tkví dnes něco tak památného, slavně svatého, co tam nikdy nenapíše všední den. I v chůzi jde každý jak přerostlý — jinak — vážněji nebo lehčeji, ale jistě tak, jak mimo hody nechodí nikdy. Kocmánků Josef jde a nejde — jak ve snách se vznáší — nikoho nevidí, ničeho neslyší — jen na ty boty oči upjaty má a novým jejich bleskem je zrovna zpit. Jak pod ním klapou!
Učedníci, kteří z měst přišli domů na hody, vítají se s bývalými kamarády. Už změštěli — hatí se jejich rozprávka. Mají už jiný šat, jiný mrav a jen ve chvílích nestřežených zakypí v nich ještě na okamžik „habrůvská krýv“.
Chasa už se pohnula od starostova statku. — Vysoké bílé kosárky nádherně vlají do vzduchu, kloboučky hrají barvami, opentlených prutů rozmarýn zelení se celý les. V čele chasy stárci s vysokými a širokými kytkami a kosárky ještě delšími a ještě pěknějšími všech ostatních. Janek v munduru vyšlapuje jako v regimentu, dragón těžce rupe svými podkůvkami, ostruhami řinče o válející se štěrk. Palaš nese pod paží jak jenerál.
Děvčata jak kytky div netančí po silnici v překrásném svém úboru — cudně, mile stáčejí oči k zemi, aby jediným krokem nešlápla žádná nakřivo, hedvábný fěrtoušek aby ani jedinkrát se nepřevrhl ve své hladce splývající poloze. Zčervenalé jejich líce stápí se v široký, drobně vroubkovaný, bohatě vyšívaný krejzl — prsa jak v pancíř spjata hrají v stříbrných a zlatých ozdobách kordulky. Prudkova Mařka ve své tmavorudé sametce směle harmonizující s blankytem hedvábného fěrtoušku nese se jako páv — — —
Zvony už dávno dozněly a návsím teprv dlouho po děvčatech trousí se ženy. Uchystaly všecko doma k vaření a teď teprv spěchají za svými.
Vešly už i poslední.
Kostel jeden oheň, jedna zář. Slunce vysokými okny vstoupilo dovnitř a polilo celou tu nádheru shromážděné Moravy. Na oltáři věčná zeleň evonymů a žhavé květy geranií a v lodi míhalo se to — rameno na rameni, hlava na hlavě — napravo hranatá záda tmavých mužů, vlevo tlumené barvy v modlení pohřížených žen, uprostřed černá skála chasy a před ní — to jako by zahrada kvetla uprostřed božího chrámu — — — Co tu sněhu — co tu krásy! A čtyry stárky s velikými věnci a kvítím na stočených vlasech kvetly uprostřed všech jak nevěsty.
Radostnou, slavnou písní zahlaholil chrám — — —
A venku, za vsí, v přírodě vane takový sváteční, milý, tichounký klid a mír. Straky čvachtají na kraji doubravy, vrány tichým letem přetahují z místa na místo, kdesi o samotě smutně skřípe vyplašená koroptev. —
Z dálky od kříže po silnici zvolna kráčí osamělá postava s rancem na zádech — — —
Tož si ani o hodech pokoje nedá!
Najednou vzduchem se roznesly zvuky veselé písně pastýřské fujary.
To hadrák Krupka se vrací ze svých nekonečných toulek světem za hadry. Přece jen ty hody navalily se mu do srdce a ze srdce do milé mu fujary, kterou provází teď svoje kroky k domovu. Nikde živé duše — v polích, po pěšině bílé píská si tu sám a sám — —
Došel.
„To jdete pozdě na hody, Krupko!“
„A ne pozdě. Ešče si haj i husu píct bodo a potem si teprvá vopucuju fósa a ešče dondu k mozece!“
Přiložil ke strništi svých tváří píšťalu a pískal snivě dál:
U Prešporku, u Dunaje je kasárňa nová — — —
Zašel — — Jen píseň jeho slyšet bylo ještě za kopcem.
Na věži udeřil zvon — — —
Poledne.
Habrůvka zasedá k obědu — — —
U starosty jako o hodech. V síni cihlová dlážka vzorně do červena natřena hlinkou, stůl v běloučké a čisté jizbě kryje ubrus, na stole víno, sklenky, ve vzduchu ještě jemná vůně husí pečeně.
Pan starosta měl právě po obědě a čekal na stárky — — —
„Co to? Přeci mozekanti už dávno só tade, po jídle taky je — — a stárci nikde. Takhle teho do požehnání málo pochodijó!“ hovořil Filipek, červeným flanelem zalepuje dírku do škatulky, zapečetěné nejméně deseti pečetěmi kolem dokola — — To byla „šularka“ pro stárky — krabice na sbírání peněz.
„Co hledáš?“ otázala se Filipková, vidouc, že se muž ohlíží.
„Hale nůžke. Nevíš, kde só? Maló chvílu sem s něma stříhal ten jutiform Maři na bolest!“
„Hale do stolas je dal!“
Starosta pojednou nastražil uši.
Návsím zahrála hudba.
Z domu prvního stárka — Janka Švásty — hned za muzikanty vyrazili stárci s opentlenými láhvemi vína a pochodem zamířili k starostovi. Kordulky červené a modré v krásném souladu hrají na slunci, z ohromných kytek na kloboučcích těžkých bohatými ozdobami chvějí se a vysoko do vzduchu v překrásných křivkách vlají převislé bílé kosárky — — —
Lidé vystupují na prahy, děti ženou se za hudbou.
„Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus!“ pozdravili stárci, když i s hudbou vecpali se do vylíčené starostovy síňky.
„Až na věky věkův — amen.“
„Pane starosto a paní starostová!“ předstoupil první stárek z řady. „Věřím pana strýčka a paní tetičku, aby nám za zlý neměli, že jsme do jejichho domu vstoupili, vstoupiti učinili. S těmito poctivými mládenci, s těmito poctivými muzikanty. Chasa obyčej svůj má, že nechce nic nového začínati a starého zapovrhovati. My chceme pana strýčka a paní tetičku navštíviti a na hody pozvati, aby nám darovali dva neb tři groše — — není to pro nás, je to pro naši chasu. Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus. Vivat, muzikanti!“
Dobře to říkal Janek, a ještě nedokončil křesťanské své proslovení, už Prelátůj Josef pozdvihl ruku do síně k muzikantům, aby hromem spustili tuš — — —
A spustili tuš. — Ze zákamí divoký kocour jak vítr prolítl síní a na dvoře strhl se takový ryk slepic a Pozora psa, že i klarinetista obrátil svou píšťalu ke dveřím, jako by nechápal, co se tam děje. Hned nato zahráli muzikanti rozpustilou polku a první stárek, když byl vínem připil jak panu přednostovi, tak jeho „paní“ — rozkroutil přednostku mezi lavicemi, kachlovými kamny a stolem tak, že po tanečku na lavici klesla jako bezduchá — — To aby prý se nikdy do ní nedaly blechy — —
„No dobře!“ — usmál se starosta, mrknuv po své ženě — — „A včil si zavdéte taky z mýho,“ podával Filipek stárkům sklenky naplněné tvrdým ryzákem z vápenitých Žlutých hor — — —
„A tuť vám odevzdávám tú šulařku,“ pravil Filipek k stárkovi, podávaje mu zapečetěnou škatulku. — Sáhl do kapsy a vhodil tam svůj počinek — rýnský. — „Šak je dobře zapečetěná — haji dirka dobře zamultiplicírovaná, habe z ní nemuhl vyklóznót hani jeden grécar — — —“
„No šak —“ usmál se poťouchle stárek.
„A mosím vám ešče říct, habeste jako stárci drželi pořádek — — Hať se nestane nejaké koncert v hospodě.“
„Šak dáme pozor.“
„No, Pozor má hladké vocas — — — Na to nic — — — Vébor se husnesl, že nédřív mosíte položit pětku jako kócí — že se neporvete. Debe se neco nevážnýho stalo, takový nejaký to bití nebo rámus, jak to vo hodech bévá — kócí propadne do chudé kasy. Rozuměli ste mně? Tak než pudete k máji — vo tú pětku se mně postaréte! Dež se nic nestane, po hodech ju dostanete zpátky.“
Stárkům zkysly tváře.
Každý měl beztoho jen tak tak na počet k muzice a na útratu, teď z toho měli ještě skládat na „kócí“!
„A v pondělí, po skládce, haž nastane to kumpetování peněz do skupinek[1] — — tak řeknite chase, že se při tem nedovolí žádný protestuvání. Nebo jak se někdo bode bóřit — vehodí se ven, a bode-li hjich víc, zastaví se mozeka. A včil možete teda hjít zvát.“
Stárci poděkovali a nějak schlíplí strkali se za muzikanty ze dveří. Pětku položit! Kdo jim za to ručí, že se někdo nepopere? Kdo je udrží?! — — —
Ale těmi myšlenkami obírali se, jen co by dveřmi prošli, a sotva se ocitli na vzduchu v záři podzimního dne, stárek Krópů Francek zavýskl si z plných plic. — Pak pochodem šli do zámku, na faru, do školy a k radním a pak dům od domu, jak v řadě stály, všude zvát.
Až do požehnání. A po požehnání jásala dědina hudbou zas — — —
Bylo k páté hodině, když se stárci s hudbou z dědiny ztratili.
Odešli k první stárce, kam se už zatím dostavily ostatní tři.
Pojednou na dolním konci dědiny rozlehly se nové zvuky marše.
„Chlapci, hunem!“ rozkřikl se kterýsi z kluků okolo máje pobíhajících a celý houf děcek rozehnal se po potoce dolů.
Šli.
Muzika vyměřeným krokem napřed, stárci, každý se svou stárkou, v řadě za sebou, jak mládenci když s družičkami dají se na cestu k oltáři.
Několik bab kradlo se už postranními uličkami k máji — — —
Děvčata postavila se na žluťoučký písek kola.
„Cukrová bába“ — ve stínu topolů už dávno rozestavila svá srdíčka, špalíčky, cukrové lahvičky a perníková děcka.
Než spustila muzika, sólo měly děti. Vrávoralo jich kolem máje jako much.
A děvčata ze všech stran ve svých barevných kordulách a krásně volených sukních živých barev sbíhala se k máji a stavěla se v kruh. Celý řetěz nahých, důvěrně do sebe zaklesnutých paží vine se kolem dokola, tu jedna, tam druhá, družka vine se k družce a bůhví, co pilného právě dnes mají co povídat — šumí děvčat celý sbor.
Muzikanti nasadili nástroje k prvnímu tanci.
Stárci se svými stárkami s hlavami pokrytými, zapletenými a zahalenými v zeleni věnečků a kvítí — tančí sólo. Rozára vznáší se jak pírko na svých stehličích nožkách a bloudí nenápadně očima do hemžícího se kruhu okolostojících. Tak tichounce se točí, jako když bělounké pírko při zemi se vznáší. Jaká je lehoučká! — — —
I druhé sólo mají stárci — i třetí ještě — — a nebylo nikoho, kdo by se byl nasytil toho překrásného kroku Rozáry — — —
Děvčat už je celý věnec, bab a žen s naparáděnými děcky v náručí nastavěl se za děvčaty celý kůr. Po kládách, po plotech — všude stály.
Děvčata, co měla nejkrásnějšího, vzala na sebe. Turecké, na růžky uvázané šátky přiléhají jim k hlavě jak tesané z pevné barevné hmoty, splývajíce ladnými záhyby po zádech — — — Svítí rukávce, v slunci hoří záře kordulek — — — Jak je to krásné! — — Zastavil se plesnivý už stařeček nedaleko máje a také se zadíval na pestrý ten roj habrůvských dětí — — — Čmokal z krátké dřevěnky, s koleny sdřepěnými k zemi, jako by přisedal, a jako by mluvil k někomu, kdo se díval s ním, pravil sám pro sebe:
„Jak na kraju v ráji — — —“
Pravdu měl. V bílé čistotě andělské barvy stápělo se tam všechno kvítí ostatní. Jen děvčata, která z městských služeb doběhla na hody, neměla habrůvského kroje. Změštěly. Zdloužily už svoje sukně, na hlavy si daly drahé kukly a tak tu stojí, jako by už ani dívkami nebyly, ale robami z měst, jejichž jména vyslovuje každý s opovržením. — „Panidla“ — říkají jim starší sedláci — „pometla“ říká jim uvědomělejší chasa. Svými změštělými šaty jako by stíraly se sebe krásu, čistotu i svou čest — uprostřed toho věncoví nejvybranějšího vkusu činí dojem takové sprostnosti, že se jí oko zdaleka vyhýbá, i když pod zpanštělou kuklou ukrývá se nejkrásnější obličej. — Mařa Horbiškova s kuklou barvy měňavého zlata rozpjala nad sebou i slunečník.
„To se podive na to habrůvský pometlo — — Haji palazór má!“ drbla stařenka Řeřuchová sousedku. „Já se nemožu na tu novó módu hani podívat.“
„Já taky ne — — — Vepadá v tem každá jako máma, a ne jak hodná děvčica. V kole haňba se na ňu dívat. Hani člověk nevidí, má-li nohe křivý nebo rovný; — jak se motá, tak se motá — jen dež za sebó táhá hadre. Šak pořádné chasník s takovó hani netancuje.“
„Ba netancuje. Hantoš povídal, že ju z kola vestrčí, ešli se dopálí.“ —
Hospodyně scházely se k máji ze všech stran; která před hospodu nemohla, usedla aspoň na práh své chalupy a z dálky naslouchala lichotivým nářkům hudby.
K máji ženou se už i služebná děvčata ze zámku.
„Pane, ty ses naparádila!“ zastavil Julku pan fořt a sáhl prsty na bělounký, široký Julčin krejzl s hrotem tvrdým jako roh.
„A přeci mě tancovat nevezmó!“
„No počkej až večír! Tak tě rozfofruju, že v tobě jedna žilka tichá nebude.“
„Tak teda hale hjistě!“ rozřehtala se vesele plesnivému fořtovi do očí.
„Rozáro, nevíš, odkud jsou ta děvčata tamhle — — ta s tou červenou sukní a druhá vedle ní?“ ptal se pan učitel.
„A copak hjich nepoznajó? Z Lóček só — — —“
„A jak jich mám poznat?“
„No, majó delší životy a sukně dole lemovaný.“
„A tamhleta s tou tmavomodrou sukní dole zlatem lemovanou — ta je taky z Louček?“
„Ne, tá je z Havranic.“
Učitel podíval se na Rozáru, jako by nechápal.
„Má široký lemuvání a Lóčanky majó jen hózký.“
Pan učitel byl by se rád ještě na něco pozeptal, ale — muzikanti frkli do nástrojů jednou — dvakrát — — děvčat už nezdržel.
Z hospody vyhrnula se chasa vedená stárky a polokruhem obstoupila stůl. Stárci zavdávali kamarádům vína z opentlených láhví — — — hudci hráli dlouhé intrády a pak hned spustili polku.
Rázem roztrhl se věnec děvčat, ňadra v bělounkých košilkách kladla se na vyšívané kordule mužských poprsí, nahé lokty děvčat spočinuly na pružných ramenou habrůvských hochů.
Jaký to byl tanec! Jak zahrál celý ten kvetoucí ostrov uprostřed habrůvského návsí — jakými to krásnými zvraty snáší se to páry v jeden kolotavý vír! Tu suknička růžová ladným zvratem zavlní se v pěnivém zmatku bělostných rouch — za ní přerývaným proudem leje se krev živě rudé korduly. A nad hlavami bohatýrsky kosárky se houpají dlouhé a bílé jak ze sněhu — chvějí se vysoké kytky plné pentlí, stříbrných i zlatých hvězd, zrcátek a skleněných řetízků, které na slunci svítí jak drahé a vzácné kamení. Tu žlutá podkůvečka Petrušina zablýskla, jako když jiskra křísne o kámen, tam ruce se proplétají — blýskají nožky — mizí žlutá půda písku v chumelenici tance — — —
Ustal tanec, odlevil si dech, dlaně děvčat sborem tleskly o dlaně hochům; — to za taneček pac — — —
Rozšuměl se dívčí hovor — chasa zavýskla písní:
Ta habrůvská mája tenká —
viděl sem ju ze Špimberka — — —
Viděl sem ju, zelená se,
na ní šátek červená se.
Lidí všude nablízku už jako v rojení včel.
I Tomanova Mařa přišla — „Satanášova nevěsta“ — prostě jen oděná, už jak mladá žena — — — a aby přece ji nesvedl ďábel tance, na pomoc do náručí si vzala svoji Toničku.
Přišla i Cibulkova Kača; ale tu lokty vyžďuchaly ženy až kdesi mezi stařeny. Klobouk à la Rembrandt nechala doma, ale na prstech měla kdejaký prsten z talmi a rudý slunečník i ve stínu držela vysoko nad hlavou rozpjatý jak královna východu. Pichlavýma očima jak lačná vrána zrovna polykala bujná, hranatá těla svalnatých a rázovitých dětí Moravy.
Ještě se všichni nezchladili, ještě chasa nedozpívala svou „notečku tenkou“ — a už zas hudba zahřměla. Tentokrát se rozletěl vzduchem překotný kvapík — — — K hospodě blíž tlačí se i muži, pokuřujíce z dýmek nebo dumlajíce hodové cigáro. I Julius se svým panským kloboukem na hlavě postavil se a jako vždy a všude, tak i tu — s děckem v náručí. — „Chůva v kalhotech“ — — říkají mu Habrůvští — — —
S hůlčičkou tu kolem obkračuje krejčí Studýnka, svátek udělal si dnes i Kočárek, „svinské správec“ — — protože mu na správu a opatrování svěřen panský vepřinec.
„No, a co vy, Kočárku — tancovat nebudete?“ rýpl „správce“ Ráček.
„A kerápak dívka by s takovým škaredým chlapem tancovala!?“ — zažertoval s opravdovým odporem pan fořt a ještě si odplivl, když viděl, že sviňský správce se pro cosi shýb a do úst vstrčil něco, co jiný asi prve odhodil.
„No, vijó, pane fořt,“ zašilhal správce, přehodiv bago v ústech ze strany na stranu — — „já nesu hezké, hale — chutné!“
Mužáci se rozřehtali.
Kvapík skončil, zas ozvalo se hlasité pac a na rudých tvářích pohnuly se bílé, zdobně v kraji vyšívané šátečky.
Dyž sem šel na hody,
šel sem si pod pérečkem.[2]
Má milá se dívala
ej, na mě okénečkem — — —
zpívala chasa.
Z hospody vyvalil se jakýsi přespolní děda. Opilým a vrávoravým krokem hledal cestu k silnici.
„Ale, stařečku, stařečku — deť ste vožralé!“ napletl se dědkovi do cesty Dóbek Jurka.
„Ale, prosímich, pantáto —“ pokorně sklesl děda do sebe — — „su — — su — — ale su jak to kuřátečko zpozdilé — ženy nemám, dětí nemám a — — — a — — —“
Náhle uprostřed kolébavé melodie ustali muzikanti, masa strnula v pohybu a zachvěla se unaveným dechem.
Hlavy v napjatém tichu vyvracely se k dolnímu konci dědiny.
Tam to burácelo po můstku jako hrom — —
Muzikanti první viděli, co je — — — Ani neodložili nástrojů od úst a spustili prudký, ryčný marš — — —
A před hospodu — samým středem rozlítnuvšího se kola jako dravý pták vletěl v trysku ujíždějící vůz plný zpívající chasy z okolí. To křovanská chasa přijela k habrůvským chlapcům na hody.
Zpocení koně ještě nezastavili, a už chlapci, jak máje štíhlí, seskákali z vozu jak čečetky. Kosárky rozhoupaly se na pozdrav, ruce se tisknou, druh vítá druha, opentlené láhve letí nad hlavy — — — „Vivat, muzikanti!“
„Sólo!“ rozkřikl se Janek Švástů a Křovanští — ještě se ani nerozhlídli — už se stavěli s habrůvskými dcerkami do kola — — Děvčata radostně kladla se na prsa milým hostům.
Třikrát zastavili stárci každého v tanci — aby si připil z vína vinohradů habrůvských — třikrát každý z hostů na počest pozvedl sklenku, aby připil hochům habrůvským — — a hned nato rozvířil se tanec zas — — —
„Hóvrati — hóvrati!“ — volala domácí chasa, když muzikanti skončili a z kola rozlehlo se hlasité pac — — — „Hóvrati, hóvrati!“ slyšet bylo zas, a tak po třikrát hrály se „ouvratě“, až děvčata už ani nemohla.
Nejvíc šumu bylo mezi vdanými.
Hudba hrála teď kousek za kouskem a v krátkých přestávkách rozšuměl se vždy hovor, křičely děti — veselou písní chasy rozléhala se celá dědina. Jak, Bože, vzduchem zvonil ten tvrdý, mladý, bujný řehot dívčích hrdel! — — —
Zrůžovělo zlato slunce, ztemnělo, nachový západ krví zalil celou dědinu. Vysoko nad Habrůvkou přenášel se žlutý beránek — — —
Zdelšily se stíny topolů, růžemi zatopena leskla se v podvečer modrá ocel rybníčku — v hořejší své polovici zahořela máj.
Ještě jednou vzplanul západ a — sluníčko šlo spat.
Prostor před hospodou zatáhl modravý závoj soumraku.
Šerem ztlumené postavy míhaly se už jak duchové — — —
Chlapci zpívali:
Ti habrůvští pacholci só malí, tlustí,
oni si vysekali hájíček hustý.
Oni se vysekali nad Havranice,
aby mohli odvádět chlapcům děvčice.
Lid ztrácel se pomalu do svých domů a chalup — řidly hrady diváků.
Vzduch zčerněl.
Ještě chvíli — a když muzika zahrála marš — s živým štěbotem rozcházelo se dívčí kolo.
I poslední děti zmizely.
Muzikanty s křovanskými hosty k večeři do svého domu si odvedl stárek — — —
Zvon Panny Marie se rozlil v pozdní večerní Ave.
Večer hospoda byla natlučena. Chasa tančit musela jen samá sóla. Jednou tančili Křovanští, potom stárci domácí a cizí, zas domácí chasa a pak vojáci starší a zas vojáci noví — — — Pivo teklo, chlapci se objímali, zpívala děvčata — — horko bylo jak v peci ohnivé.
Teprv k ránu odjížděli Křovanští.
Za chvíli ozval se marš druhý — chase na lůžko.
- ↑ V pondělí na muziku skládají děvčata. Po skládce sesypou se všecky peníze od děvčat, chasy i „šulařky“ na hromadu a starosta s radními a několika výbory rovnají peníze ve sloupky (skupinky). Aby stárek za své starosti také něco měl, nesejde čítajícím na přesnosti sloupků a tak mnohá zlatka má víc než deset desetníků a mnohá desítka víc než deset zlatek, zvláště když jest stárek „z rodiny“. Ale stárkovi protivníci toho vidět nesmějí. Ostatně aby neviděli, o to bývá postaráno.
- ↑ pérečko — vonička, kytka