Rok na vsi/Říjen/Nedělní odpoledne
| Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Cibulkova Kača | Nedělní odpoledne | Rybář Cyril |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nedělní odpoledne |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 36–43. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Před sv. Františkem.
Svatý klid nedělního odpůldne! Bezstarostně si hoví odpočinkem zlahoděná mysl, a to srdce pak všecky lidi a celý svět má rádo. Nic duši netísní, nic ji nekruší, nerozdírá — není starostí, není bolestí — po nenávisti ani stín… Sladkému zahálení svěřuje se tělo, oko s úsměvem pohlíží na svátečně nový, slunný boží svět.
Lidé, po celé týden v polích rozlezlí, jak jehňata tulí se ke své pramáteři — Habrůvce. I vrabci šetří nedělních tradic a odstěhovali se někde až v záhumení do zahrad. Ženy sedí před chalupami a statky na prahu nebo na lavečce mezi zahrádkami a švitoří; v záhonech odkvétají astry, opadávají poslední růže, voní šalvěj, boží dřevec, maří list. — Malé děti střeženy mámou jak kvočnou kuřátka drobná hned se rozbíhají, hned se zas sbíhají v živé hře před stavením, a brkajíce o štěrk, šťastným vřískotem plní bílou, sluncem zjasněnou náves. Štěbetají děvčata — blíží se hody — a v mysl i srdce kradou se nová, zprvu jemně tajená, pak stále naléhavější a už v zjevné rozkoši projadřovaná přání.
Jen chlapců nevidět.
Zajeli na louky na koních — pastvisko je teď jejich světem.
Některá děvčata pod Véhonem strmisku svěřila svá bílá stáda hus a sama pod strání v klubku svěřují si svá tajemství. Sedí v chumáčku na zeleném trávníku a šátky jejich, přes nožky přehrnuté sukýnky hrají na sluníčku jak záhonek pestrého kvítí. —
Všechno hledá slunko, všechno se vyhřívá v teploučkém jeho plání — — Poslední motýli — bílé jiskérky sedmikrás, krásně jak síra zažloutlý květel, pampeliška — drapčík, v trávě se chumtající hmyz — všecko užívá ještě odkrytého nebe, teplých, mladistvě jarem páchnoucích průvanů a horkého slunce — — —
Vždyť už dlouho nebude — — —
Chasa stojí před židovou krčmou a kouří své sváteční, tvrdé a vlhké doutníky.
Radí se, kde na hody vzít hudbu.
„Stráňovští hrajó v Ořechovičkách, Lípovští už taky só zamluvení, Havranští hrajó každé z jinýho konca, Habrůvští só rozbití — a tak bůhví, kde tu muziku nejakó svedeme!“
Chlapci věší hlavy, přemýšlejí a radí se zas. —
„Eh co, zavoléte si Chocholáča s bubnem, Bláha hať hrá na harmoniku a Kocmánek na cimbál — a bode po krámě —!“ upřímně radil Pegáčů Josef huhňavým hlasem a zaječím pyskem. Byl to starý mládenec a na nějaké té „škrkačce“ — už mu hrubě nezáleželo.
Ale mladší přijali jeho slova jako nemotornou urážku. Co Habrůvka byla Habrůvkou — takové muziky v ní nikdo nepamatoval. —
„Ja! A te bodeš vrzat na hřebeň!“ kousl jízlivě stárek.
„Pro tebe je každá břinkačka dobrá!“ sekl druhý.
„Že s ňém mluvíš! — Co von! Bode tancovat haji při fukaru!“ dorazil Josefa třetí.
Chasa se rozřehtala — — —
Jaké by to byly hody! Tři míle půjdou chlapci jednat hudbu na hody. Bez muziky — — raději nic.
Ještě jedna starost hnětla chasu — — —
Ne k libosti všech dopadly poslední volby stárků.
„Než takový stárky“ — vyslovila se protivná strana — „radši sme mohli zvostat bez nich. V zámku pré hjich pan hrabě hani vidět nechce, hani pré je nepustí k sobě, haž přindó vebírat. To só kluci, a ne stárci! Jakživo takovéch stárků v Habrůvce nebelo — — A stárke majó taky takový — Kača Horbiškova — to je stárka? A Rozára Bébarova — to je stárka? Jedna — tváře má jako hrachem rozbitý, druhá jak stehlík — kde jakó barvu vidí, tu na sebe vlepí a — — Jurčákova Mařa — pro haňbu je taková stárka! Co řeknó přespolní, haž sem dondó?!“ — — —
Jaké to slavné bývaly volby stárků! Volil se výkvět chasy, nejkrásnější chlapci, nejmilejší děvčata. Po celé léto svářili se chlapci o to, koho budou volit — a takhle to dopadlo — — —
Asi v polovici září bývá vždy slavný ten den. Ještě před odjezdem rekrutů, kteří si zároveň tak odbudou poslední svou muziku v rodném domově.
Tentokrát poradní síní chasy byl můstek u zámecké zahrady ve stínu javorů a lip. Každou sobotu a neděli radili se tu, koho volit za stárka prvního, druhého, třetího a čtvrtého — — A pokaždé úmluva dopadla jinak — — Není to tak jednoduché, vyvolit stárka, aby chasa poslouchala jej a on poslouchal chasu — — I peníze musí mít — — —
Konečně se dohodli. Týden po Narození Panny Marie došel dosavadní první stárek k přednostovi, rozbalil vlastnoručně napsanou a kolkem opatřenou žádost a prosil za povolení muziky s volbou nových stárků. —
„No, a huž ste usjednocení?“ zdvihl brvy starosta Filipek.
Stárek se rozpačitě usmál.
„Nemůžó se sjednat. Jedni chcó zasi mě a druzí Honzu — — Tož nevím.“
„Možete mět muziku a potem — šak me tam bodem — bode teda tá volba. Jen hať si vevolíte pořádný stárke — habe potem chasa nehrála kontra — — Sic hjináč bodete bez nich a bez hodů — bez muzike po celé rok — — Vyřiď teda vostatním, hať se sjednotijó — —“
V neděli nato byla muzika — — —
Tak k půlnoci radní se starostou a kdo z výboru se ještě přimísil — zasedli v zadní světnici za stůl, jeden ze stárků na stůl postavil dvě hořící svíčky, písař připravil si archy papíru a péro s inkoustem — — —
S plnými litry přistoupili stárci ke stolu.
„Páni hóřadi, poslužte si!“
Úřadi si připili a postavili litry na stůl — Bylo jich asi šest anebo víc — — —
„Tak huž to može začít?“ utřel si radní hřbetem pravice mokré rty.
„Može,“ řekl první stárek — — „My svý povinnosti všeci skládáme a hať se teda zas zvolijó hjiní namísto nás.“ —
Hudba dohrála, ztichl i zpěv chasy — za tichého šepotání děvčat nastala hodina voleb.
Juž mel předstoupit první chasník — tu si starosta na něco vzpomněl; pohnul beranicí do tylu a odešel do šenkovny — — — Tam chlapci už hlučeli jak shromáždění čmeláků — — —
„Chaso!“ —
Hluk ztichnul — zůstal jen mírný šum. —
„To vám povídám — hať se děje volba v pořádku. A hlase zbytečně nerozhazujte, hať to netrvá dlóho! Jen to vám povídám, habeste si zvolili pořádný stárke — A včil jeden po druhým přistópíte tam ke stolu a bodete volit podlivá mína — který za stárke chcete mět!“ —
Starosta se vrátil a zasedl.
„Tož začnó napřed staří stárci — potem vostatní podlivá let!“ —
Dosavadní první stárek už „teho měl dost“. — Cítil také, že většina se kloní ke Švástovýmu Jankovi. Sundal klobouk a přistoupil k hořícím svíčkám. Bylo vidět, že tu nestojí poprvé; za ním kupili se ostatní.
„Tož začni!“ — —
Stárek se rozhlídl.
„Hať je Švástůj Janek,“ — volil kavalírsky svého protivníka.
„To má bét první stárek?“ — obrátil se po voliči první radní a zakroutil hlavou. Janek se mu nelíbil. „To to divně dopadá“ — zahučel pro sebe.
„První.“
„A kdo má bét druhé?“
„Hať je Krópůj Francek.“
„A ti druzí?“
„Prelátůj Josef a Šuhajíkůj Petr.“
Písař zapsal jména i hlasy. — Radní se starostou si cosi pošuškávali a smáli se. — Radní jakživ prý takových stárků neviděl. — No dál — — —
Přistoupil druhý stárek.
„Tak mluv!“
„Hať só ti samí —“
„Keři ti samí? Ti staří?“
„Ne. Hať je prvním Švástůj Janek — Krópůj Francek — a — — —“
Ostatní zapomněl, kdosi mu našeptával.
„— — — a Prelátůj Josef a Šuhajíkůj Petr,“ dodal už rozhorleně.
„Chaso, žádný našeptávání, — to vám povídám, a každé hať volí, jak rozumí — hale našeptávat nic!“ — —
Odvolili i druzí stárci — ke stolu dotlačil se Švástů Janek. Silný, hranatý hoch — ale trudovitý ve tváři a nepříjemný v řeči. — — Přišel a čekal. — Sebe přece volit nebude! Po kavalírsku dal tedy hlas zase starému stárkovi.
„Eh, já ti vo to stojím!“ kysele ušklíbl se dosavadní stárek, přidržuje dveře před tlačící se chasou.
Ostatní Janek volil už dle úmluvy.
„A nech mě! Já bodo volit, jak bodo chcet, a ne jak te bodeš poróčet!“ utrhl se vzadu na kohosi ramenatý Duffků Martin.
„Já scu, habe bel Kocmánkůj Hantoš —“
První vzbouřenec. I ostatní za ním volili podle úmluvy z opačné strany.
Nesmělý Broskvů Tomáš dobře věděl, koho má volit, několikráte si všecky čtyry šeptem opakoval, ale když předstoupil před ouřady do záře svící — jak hlavu kdyby mu narazil — — Musili mu napovídat — — Červený jak rak honem po volbě zalezl dozadu.
Horáků Josef také se popletl a volil naprosto jinak, než koho si volit umínil — a čím víc mu napovídali, tím víc se „mjátl“.
„Tes to zbablal!“ — vítali ho vzadu.
Zas komusi napovídali.
„Žádný napovídání!“ vstal přednosta a rozhlédl se příkrýma očima po hlavách chasy. „Hať každé volí, jak meslí! Každé má svó vůlu — — A ticho tam vzadu!“ — —
Každý tedy odvolil. Smekl, přistoupil a položil čtyřikrát svůj hlas. Některý s kuráží — jiný rozpaky ledva jazykem vládl. Očima teprv hledat musil své vyvolence v zástupu.
Konečně odvolili i ti nejmladší — k volbě přitáhli i Pegáčovýho Josefa. Ale tomu pro jeho huhňání nebylo rozumět.
„Kého? — Přeci mluv, kdo ti má rozumět! — — Kocmánkůj Hantoš,“ diktoval starosta do péra.
Třetího Pegáčůj Josef nevěděl.
„Vol sebe!“ křičeli na něj ze všech stran. — A ve smíchu odvolil i on.
Starosta vstal.
„Volili už všeci? Kdo ešče nevolil, hať se hlásí!“
Nehlásil se nikdo.
Písař vstal a přečetl, kolik každý dostal hlasů.
Ukázalo se, že strana Janka Švásty nabyla vrchu.
Muzika hrála intrády — noví stárci zavdávali úřadům.
„Noví stárci sólo!“ houkl kdosi ze šenkovny a muzika zahrála. — Noví stárci s milými svými v náručí „sólem“ zakončili slavný výroční den voleb.
Starosta až do posledního dechu muziky zůstal v hospodě. — Šuškalo se cosi, že se mezi chasou něco strojí. O dvou hodinách po půlnoci vskočil do vřavy a rozpustil muziku. —
„Ale deť to nic néni!“ chlácholil ho radní.
„Ale mohlo be bét,“ přihodil rychle Rybář.
„Dum!“ — — — poručil přednosta — a chasa ztichlá rozešla se po svých staveních.
Nedělní odpůldne!
Každý má něco, z čeho se raduje, každý má, čím se může těšit. Všude, i kde celý týden bije hrom, — vyjasní se v neděli, jen u Filipků zůstává pod mrakem. Antoš — sluníčko odešlo — zůstaly po něm jen truchlivé stopy. Starosta odešel do hospody, aby se z toho smutku trochu vyklepal, s Filipkovou zůstala jen Mařa. Přišla s Toničkou v náručí na besedu hned po obědě a zůstala až k soumraku.
„Pečená vařená tam včil je“ — říkali o ní lidé — a byla opravdu už jako Filipkova.
Večerem na besedu s dýmčičkou docházel i Toman, Mařin otec, přišla i Tomanka, Mařina matka.
„Stařenka“[1] Filipka znala na dítěti už každý vlásek, prohlídla na něm kdejaký pupínek. —
Svečeřilo se.
„Bóže, huž je po neděli!“ vzdychla přednostka. „Habech šla popravuvat dobetek —“
„Já vám jé popravím. Pochovéte Toničku!“
„Dež chceš — hukaž! Bože, tak se starám na tu prácu. Huž je čas pospíšit s bramborama, turkyňu mám věšet a novo šóstat a huž taky habech se dala do vaření trnek — — — Bůhví, co napřed chytnu!“ zasteskla si přednostka.
„Šak vám pomožu,“ nato Mařa. — „Ráno pudu na Lóčke, vezmu sebó haji Pazderkovó a do večera možete mět brambore duma.“ —
„No, dež pomožeš — jako bes pomuhla sobě. Můj taky už nikam nemože. Všecka práca leží včil na něm — Škoda Hantoša!“
Tak Mařa pomáhala přednostovým v práci i starostech a domů chodila jen na noc.
„Počké, než pudeš k dobetku, vezmi si buchtu,“ nabídla přednostka Maři a odešla do kuchyně.
Když se vrátila, tváře zas měla smočeny slzami — — —
„To já nevím, co z teho bode. Kudy chodí, tudy pláče — — — Huž se na to nemožu kókat“ — povídal v hospodě starosta Filipek a sám měl oči také plny mokrého lesku.
Upíjel se. — — —
Čím hlučněji si vedla dědina, tím smutnější byl kraj.
V polích za dědinou vzduchem vanulo nádherné, prázdné ticho. — Děvčata už se uklidila domů s bílými stády hus, chlapci na koních vjížděli do vsi. Slunce ještě svítilo, ale jako by už nesvítilo. Nakrátko potrval mámivý jeho rej. Nic tu v polích už netoužilo po zlatém jeho lesku, o živé jeho teplo příroda unavena, vysílena jako by už ani nestála. Chtělo se jí spát. Pole zhnědla, nivy se vyprázdnily — krajem rozestřel se velký, sváteční, ale mrtvý klid dohasínajícího léta. Skličuje ta pustota údolí a kopců, do duše zaléhá úmorný stesk. Oko jako by se loučilo se zelení lánů a mezí a stromů — na které už brzy se vylijí studené deště, uhodí první palčivý mráz. Zahoří lesy, zežloutnou doubravy — zpustnou i pole poslední a přes kopce — stráně jak starci chrchlaví povlekou se nekonečné, sychravé, kalné, strašné dny — — —
Bože, dej se nám dočkat zas prvních veselých a křísivých jarních dnů — — —
- ↑ babička