Rok na vsi/Říjen/Cibulkova Kača

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Satanáš	Cibulkova Kača	Nedělní odpoledne

Údaje o textu
Titulek:	Cibulkova Kača
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 31–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Blaženy.

Mlhy lehly na dědinu, v jejich mléku mizel každý tvor. Je slyšet, jak pluhy skřípají, vozy zadušeně hrčí, ale nevidět ani pluhů, ani vozů, ani potahu. Jak holé sloupy k nebi trčí kmeny bez korun — ty celé odnesla už bílá tma. Všecko přikryly bílé peřeje mlh…

S kostelních schůdků sestupuje Filipků Antoš. Naposledy dnes klečel před habrůvským trůnem božím, naposled k němu při loučení mluvil kněz.

Byl u zpovědi. V zamřížované budce pod kůrem přece jednou vymáchal svou černou duši, a když z portálu chrámu vystoupil a po schůdkách ubíral se na náves, cítil se uvnitř opravdu jaksi čistým — bílým — — Opravdovský archanděl.

Sám se včera nabídl, že půjde ke zpovědi, a slib svůj také vykonal.

Bílá macecha poznamenala jej na cestu drobným křížkem a do ruky mu vtiskla růženec.

Byl z rekrutů před tváří boží dnes samojediný.

Filipková už chvíli jej vyhlídala.

Konečně se jí zdálo v mlhách, jako by se to z kalu mlžného rána vynořovala jeho postava.

Zaslechla už i jeho veselý hlas: u rybníčka kohosi pozdravoval.

Před sýpkou stála stařenka Reřuchová s kovářkou — a viděly Antoše s modlitbami pod paždím plovoucího v zástupech mlh.

„Nechtěla bech zažít to lóčení dnes hu Filipků. Přednostka — za tédeň — půl je jí — — tak ju to sbírá.“

„Ba, takovéch je málo bíléch vran.“

„Málo. A šak meslím — debe měla svý — kdo ví, jaký be to belo. — Lehko mět rád, dež svéch dětí nemá — — Bůh to suď, jaké donde z vojne. Je takové, že vojna huž nemá na něm hani co zkazit. Taky sem tam měla syny a vím, jací došli.“

„Špatní?“

„Špatní —“ dodala stařenka a odbelhala s putynkou ke studni.

Ba špatní. Polovici majetku jí pobrali — a už ani na svém nebývají, ale v chaloupkách — I na těch lpí už z polovice židovské ruce. Rolí už nemají — nádeničí. Martin se vyučil sedlářství, ale neřemesluje. Kope příkopy. Tomáš na panském dělá drába. — Jen dcery zachovaly si několik kousků rolí — trosky z někdejšího půllánu — — —

Teprv k polednímu odjížděli rekruti a s nimi Antoš — — Vezl ho sám tatínek — —

Do mlh celou svou silou udeřilo polední říjnové slunce, když rekruti posedali jak ptáci na jeden vůz a s vřískotem pozdvihli opentlené láhve… Zoufale zařvala chasa a v hrčení vozu splynula smutná její píseň: — — —

S Pánem Bohem, už jdu od vás —
s Pánem Bohem, už jdu od vás.
Aj, neublížil jsem,
aj, neublížil jsem
žádnému z vás.

Hnědkám se zdvihly zapletené hřívy, náruční se vzepjala a tryskem zabočilo bujné spřežení, vedené pevnou rukou starého Filipka, od hospody přes můstek a po silnici do širého pole.

„S Pánem Bohem“ — — — burácelo už na dolním konci dědiny.

U hospody stály ještě matky a utíraly poslední slzy.

Filipková do sklepa se zavřela, aby neviděla a neslyšela ujíždějícího Antoše.

Mařa stála s Toničkou v náručí u okna — a také plakala — — —

Jací dojedou po třech letech z vojny! Zkrotne bujný Antoš, nebo klesne ještě hloub?

Škoda, škoda těch hodných, chytrých hochů venkovských statků a chaloupek! Zkusí, čeho nezasloužili, co jakživi by byli nepoznali a poznat ani neměli! Přestanou být na tři léta lidmi, všecko, co měli rádi, musí opustit a s tou kordulkou svlíknout to, co staletí a staletí v nich kvetlo domorodou kulturou. A co za ni dostanou! — — Vojna je trestem, káznicí pro nekárance, duchamornou pro srdce dobré, můrou na duši čisté. S myslí zesurovělou, srdcem zprzněným vracejí se po třech letech do svého domova, aby znova učili se chápat význam života, svobodu duše, krve, vůle, mladistvého vzletu, jehož první a nejkrásnější květ zničil regiment — — —

Mlhou plove vysoká dáma.

Babky vybíhají na práh a dlouho se ohlížejí za neznámou.

Reřuchova Mařenka v domnění, že to „panička“ ze zámku, úprkem běží po silnici políbit v hlazenou rukavičku obutou ruku.

„Panička“ si dítěte nevšimla — jen tak rukou jako by se bránila — děcko odmítla. Mařka přisunula ušpiněný prstík ku bradě a v rozpacích uklidila se ke šprlení své zahradky.

Dáma došla k zámecké zahradě a štíhlá její postava pružně se nesla v šedém obleku; klobouk à la Rembrandt stínil její obličej.

Krátkozraký Horák smekl hluboko čepici a zatočil starýma nohama, aby se rozehnal po její ruce.

„Gut Mittag!“ zaskřehotala dáma rozbitým hlasem velkoměstských uličnic — — —

Horák strnule pohlédl do obličeje pod širokou střechu klobouku a stáhl tvář v kyselý výraz.

Teprv teď poznal Cibulkovou Kaču — —

Co to zas udělala za kariéru? Po dvě léta nebylo po ní ani dechu — a — — — Z takové bídy! — — —

Jsou tomu čtyři léta, co brzy po smrti svého táty přijela ze služby z Vídně — — —

Nepřijela sama. Dragón s dvěma hvězdičkami přijel s ní. Dragón se vrátil, Kača zůstala. Za sedm měsíců povila a živila se z ušetřených peněz výslužky. Několik zlatých jí odkázal i tatík. Osmým měsícem přijel dragón podruhé — už v civilu. Z krvavého reka vyloupl se švec — Kubínek z Louček. Za šest neděl byla svatba, tichá, skromná, chudá, jak bývá v chaloupce. Tančilo se při harmonice.

Hned po svatbě ohlásil švec Kubínek v Habrůvce svou živnost a verpánek svůj umístil pod oknem najaté chaloupky.

Kača dělala reklamu. Sama sháněla zákazníky v Habrůvce, Loučkách, Křovanech, Silůvce, ba i do Borové se odvážila zvát úředníky do Kubínkovy mistrovské dílny. V zámku osobně zjistila, že Kubínek pracuje jak „nélepší ševc ve Vídni“. — Sama si dala od něho udělat botky na bál — a pod stolem ukazovala kdekomu, jakou má nohu. „Jak z vosku“.

Když Kubínek s kopečka navečer pohlížel na pokuřující sobě Habrůvku — — — bylo mu nějak úzko okolo srdce — — —

Ale Kača posílila jeho naděje a porážela napořád všecky pochybnosti nedůvěřivých Habrůvčanů.

„Na kůže máme, — můj dělal ve Vídni v nélepších veřtatech, a tak to může jít… Jak von — nedělá žádné mistr široko daleko. V Borové — to só humpoláci proti němu. Páni od včilka nemusijó jezdit do Brna ani do Vídně pro obuv. — Můj je lepší obslóží a lacinějc… Aspoň se jim to nebude za čtrnáct dní rozpadávat a chodit se jim bude v tom díle jak v punčochách.“

I šicí stroj si koupili a světnici vylepil Kubínek nekladnějšími malovanými střevíčky a čižmami ze starých módních žurnálů. Našel je ještě doma v Loučkách na půdě.

Přihlásili se zákazníci.

První boty Kubínek fořtovi zvrz, druhé mu pan farář vrátil, třetíma o zem tloukl panský dráb. — Nejhůř byl na tom fořt. Boty ho skřípaly, div bolestí neplakal; — pan farář do jedné boty mohl při dobré vůli vpravit nohy dvě. Rybářové Julce se v tanci odloupla skoro celá podešev…

Bylo po reklamě. Kubínek už dával jenom podrážky a příštipky — — —

Za rok Kača chodila už na tovarych bosa, v obnošených, obyčejných sukních až po paty a s šátkem na hlavě — — Jen kštice jí zbyla nad čelem z celé velkoměstské nádhery. Kštici vlásků do čela zastřihla i svému dítěti — —

Nádenickou prací živila teĎ sebe i děcko i muže. Měl „spavó nemoc“ Kubínek. — Ať dělal co dělal — černou kávu pil nebo se myl ledovou vodou — jak půl hodiny večer dělal, — hlava klesla, zmrtvěly ruce — Kubínek spal. Nejednou se žena v noci probudila a — lampa hořela na verpánku, Kubínek střevíc na klíně, hlavu na stranu, ruce k zemi — — spal. — Spal v noci, spal večer, spal i ve dne — — —

A strašně přitom dýchal.

Umřel.

Také dítě zastonalo na „vídeňskou nemoc“ a dalo Habrůvce s Pámbíčkem…

Jak „laštůvka“ pustila se zase Kača země. — Poprodala zbytky i „mašinu“ a šla znovu sloužit do Vídně — —

Teď přijela na návštěvu… Je dámou zas — a na rukou plno prstenů — — —

Gut Mittag.