Robinson Krusoe/Kapitola sedmá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola šestá	Kapitola sedmá	Kapitola osmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmá
Podtitulek:	Nemoc
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 46–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Robinson zatopil řádně v peci; potřel některé nádoby solí, do jiných pak dal sůl, by spojil oba pokusy — když mu něco přerušilo práci tu — a sice věc, které se dávno obával — totiž churavost. Pociťoval těžkosti, bolení hlavy a slabost v celém těle.

„Dobrotivý Bože,“ pomyslil si, „co bude ze mne, co se stane, když nebudu s to, bych vstal z lože? Když nemám u sebe nikoho, jenž by mne ošetřoval? Ó, Bože, smiluj se!“

Žalem přemožen, klesl na zem.

Když poněkud se vzpamatoval, nebyl s to ani, by přemýšlel. Upíraje oči vzhůru, chvílemi pronášel slovo: „Smilování!“

Strachem podněcován, vzchopil se a sebral veškeré síly, jež mu posud zbyly, by si připravil věci nejpotřebnější pro případ, že by nemohl vstáti. Postavil si vedle lože nádoby s vodou, připravil si několik pečených zemáků a citronů, které mu dosud zbyly, a pak vysílen klesl na lože.

Kdyby ho byl Bůh povolal k sobě smrtí náhlou, ach, jak rád byl by zemřel. Prosil za to Boha, avšak rozpomenul se záhy, že ta prosba není vhodná.

„Což není Bůh mým tvůrcem i zachovatelem?“ pomyslil sobě, „zdali smím jemu předpisovati, co má činiti se mnou? Zdali neví on sám nejlépe, co mi prospěje, a zdali neučiní, co bude pro mne nejlepším? Učiní tak zajisté. Proto v důvěře obrať se srdce moje k němu, neopustí tebe v životě ani v smrti.“

Následující na to noc byla nejhroznější, kterou posud ztrávil. Zima s horkem napadaly ho střídavě, prudké bolesti v hlavě neustály, i nemohl ani usnouti. Tím seslábl tak, že ráno sotva mohl se doplížiti k ohni, by přiložil. K večeru zase churavost jeho se vzmáhala. Chtěl opět dolézti ke krbu, avšak nemohl. Byl tedy přinucen oheň nechat vyhasnouti a tak se zbaviti výhod velikých; avšak pomyslil si, že dlouho již nebude živ, a proto ho nebolela příliš tato ztráta.

Noc uplynula jako předešlá.

Oheň shasl, voda v nádobách zasmradla, Robinson pak nebyl s to, by se obrátil s jedné strany na druhou. Domníval se, že blíží se poslední okamžik jeho, z čehož měl radost, i chystal se modlitbou na dlouhou cestu s tohoto světa. Prosil vroucně a pokorně Boha za odpuštění hříchů; pak mu děkoval za všecku dosud prokázanou dobrotu i za utrpení, které naň byl seslal, o němž poznává, že přispělo nemálo k jeho polepšení. Konečně prosil za útěchu a požehnání pro své rodiče; potom doporučil nesmrtelnou duši svou Bohu, načež ulehl, a s myslí klidnou očekával smrt. Zdálo se mu, že se rychle blíží. Sklíčenost jeho se zmáhala; z prsou vydral se mu chrapot, a dýchání stávalo se vždy obtížnějším. Domníval se, že nastává poslední okamžik! Cítil úzkost posud neznámou, nemohl dýchati, tělo jeho křečovitě se svíjelo, hlava mu klesla, vědomí ho opustilo.

Robinson ležel dlouho bez sebe; konečně nabyl zase vědomí a vzdychna z hluboka, otevřel oči, ohlížeje se kolem; ačkoli nepociťoval bolestí, byl přece velmi slabý; místo horečky dřívější nastalo silné pocení.

Když tak asi půl hodiny ležel, pocítil ulehčení, ale trápila ho veliká žízeň. Voda nebyla k pití; vzpomněl si na citrony; nakousl pracně jeden, by se občerstvil šťávou. Potě se stále, usnul, a procitl teprve při východu slunce.

Bylo mu mnohem lépe, nežli v den před tím. Nemoc prudká ochabla, pociťoval toliko slabost. Po dva dny minulé nestaral se o lamy své, i byl dojat velice, když je uzřel u svých nohou; hleděly naň upřeně, jakoby se tázaly, zdali mu jest lépe.

Podojiv starou matku, požil mléka, i cítil pak, že se občerstvil a posilnil.

Na to usnul zase a procitl teprve po západu slunce; měl chuť k jídlu, i požil několik zemáků s citronovou šťávou, a pak ulehl zase, by se posilnil spánkem.

Spaní pozdravilo i posilnilo ho v té míře, že mohl ráno vstáti; potácel se z jeskyně na dvůr.

Pohledna k nebi zvolal:

„Ó, Bože milostivý, díky tobě, žes mne pozdravil a mne neopustil!“

Na čerstvém vzduchu, jakož i napitím čerstvé vody posilnil se ještě více, a než uplynulo několik dní, mohl zase vykonávati práce své.