Robinson Krusoe/Kapitola osmá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola sedmá	Kapitola osmá	Kapitola devátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmá
Podtitulek:	Budování člunu
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 49–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

První prací Robinsonovou bylo, nahlédnouti, co se stalo s jeho hrnci. S radostí poznal, že se vydařily znamenitě, jako by je byl dělal zkušený hrnčíř. V radosti své zapomněl, že nebude s to, by jich užil, poněvadž neměl ohně. Když si na to vzpomněl, zarmoutil se velice.

Nicméně nelitoval, že vyrobil hrnce, jež mu posloužily aspoň za nádoby, v nichž mohl mléko uschovati.

Myslil, že mu budou zemáky s máslem lépe chutnati, avšak radost jeho se proměnila v žalost, když si vzpomněl, že nemá ohně, a že nalezá se opět v bídném stavu, jako z počátku.

Co měl nyní počíti? Měl zaháleti, — toho se opravdu bál.

„Pracovitost jest matkou cnosti,“ pravil sám sobě, „jako jest zahálka původem všech neřestí.“

Uvažoval dlouho, jakou práci by měl podniknouti, až mu napadlo pokusiti se, zdali by nedovedl zhotoviti člunu. Domníval se, že není daleko Amerika, i chtěl to zkusiti, až by měl člun, zdali by nemohl tam se přeplaviti.

Vyšel si tedy jednoho dne do lesa, by vypátral strom, jejž by vyhloubil a upravil v člun. Při tom zašel si do krajin, jež dosud neznal, a vypátral leckterou rostlinu, i předsevzal si, zkoušeti je, zdali by mu nějak neprospěly.

Poznal rostlinu, jižto zoveme kukuřicí, a vzal s sebou několik klasů, maje v úmyslu pěstovati ji.

Myslil si, že časem bude z toho míti nějaký prospěch.

Obdivoval se mohutným klasům, v nichž shledal i přes 200 velikých zrn. Nepochyboval, že by se z nich mohla vyráběti mouka, ale jak je měl semlíti? A jak potom upraviti z nich pokrmy, když neměl ohně?

Též jakýsi strom, jejž posud neznal, vypátral; shledal na něm mošničky, v nichž bylo na šedesát bobů. Chuť jejich nebyla příjemná; přes to vzal jednu zralou lusku i schoval ji ve své brašně.

Také nalezl strom, podobný kokosovému, jehož ovoce mělo výbornou chuť. Strom byl stářím sešlý a po jedné straně dutý, pročež soudil Robinson, že by se hodil za člun, kdyby jej mohl poraziti a docela vyhloubiti.

Rozmýšlel se, má-li tak užitečný strom skáceti a zkaziti, nevěda, bude-li s to, by z něho vyrobil člun.

Nemoha se rozhodnouti, odebral se domů, by tu věc zrale uvážil.

Na zpáteční cestě vypátral něco, po čem dávno toužil, hnízdo papoušků s mláďaty dospělými.

Měl z toho velikou radost, ale když přistoupil k hnízdu, uletěli mladí papouškové až na jednoho, jejž Robinson šťastně chytil a donesl domů. Bez průtahu zdělal jakous takous klec, do které vstrčil mladého papouška.

Ulehna, přemítal stále o tom, zdali má obětovati onen užitečný ovocný strom.

Kdyby se mu podařilo, zhotoviti člun, o čemž nepochyboval, měl naději, že se dostane z této poušti.

To ho nejvíce ponoukalo, by obětoval strom, a ráno časně vstal, chopil sekeru a spěchal k místu, aby počal veliké dílo. Seznal záhy, že cokoli posud byl podnikl, nebylo tak nesnadným a obtížným, jako tato práce. Mnohý jiný byl by odstrašen býval překážkami, avšak Robinson ze zkušenosti věděl, že nesmí se lekati obtíží, pročež vytrval na svém úmyslu.

Pracoval od rána do poledne, avšak výsledek práce jeho byl nepatrný; doznal, že snad uplyne rok, nežli porazí ten strom a zdělá člun z něho; proto pomýšlel na to, by si veškeré práce náležitě rozdělil.

Ráno vstana, umyl se a pak oblékl, i vyšel na vrch, odkud měl rozhled volný, pomodlil se vroucně, i prosil boha za požehnání pro sebe i rodiče své.

Pak podojil lamy, jichž měl hezké stádo; trochu mléka požil, ostatní pak uložil. Na to šel k místu, kde se nalézal strom, nebo na břeh, by nahlédl, zdali tam nejsou ústřice.

Lamy obyčejně běžely za ním a pásly se po celý čas, který ztrávil sekáním.

Okolo desáté hodiny byl obyčejně vedrem nucen ustati, od práce, i šel zase na břeh, by hledal ústřice, nebo se vykoupal. Okolo jedenácté hodiny byl zase doma, podojil lamy, upravil sýr z mléka kyselého, i připravil si oběd. Míval k obědu nejvíce mléko, sýr, ústřice nějaké a kousek ořechu kokosového.

Zatoužil po masitých pokrmech, a pokoušel se opět, by klepáním učinil maso měkkým, jako dříve.

Při obědě učil papouška mluviti, potom odpočíval několik hodin. Když pak jeho papuch, jemuž dal jmeno „Pol“, zažvatlal po něm slovo nějaké, měl Robinson takovou radost, jako by slyšel člověka mluviti.

Po druhé hodině šel zase po své práci, kterou se zabýval zase po dvě hodiny, načež odebral se na břeh, by hledal ústřice, nebo se vykoupal, a pak doma vykonával ještě rozmanité práce.

Sázel kukuřici nebo zemáky, štěpoval i zaléval stromky, sázel plot kolem svých polí a hleděl u rostlin, jež tvořily plot kolem jeho dvoru, větve tak upraviti, by tvořily besídku.

Okolo šesté hodiny ustal od práce; oddal se cvičení nějakému, na př. střílení šípů a metání píky, by se dovedl brániti, kdyby ho divoši přepadli.

V umění tom docílil nemalé zručnosti, tak že cíl ne větší obyčejného tolaru jen málo kdy chybil.

Když nastal soumrak, podojil lamy, povečeřel a pak se oddal dumání. Usedl buď na kopci, kdežto měl nad sebou hvězdnatou oblohu, nebo vykonal za chládku malou vycházku.

Obyčejně při tom uvažoval: „Jak jsi ztrávil tento den? Zdali pak jsi se stal dokonalejším, a zdalis osvědčil důvěru v boha, jestliže se ti vedlo špatně?“

Kdykoli na takové otázky odpověď zněla příznivě, byl veselým velice. Prozpěvoval pak vděčně, jestliže pak byl sám s sebou nespokojen, bolelo ho, že marně žil jeden den. Každý takový den považoval za ztrátu; když pak jej zaznamenával ve svém kalendáři, učinil vedle něho křížek, by si vzpomněl na tu chybu i vystříhal se jí budoucně. Mělť opravdové předsevzetí, státi se dokonalým člověkem.