Robinson Krusoe/Kapitola devátá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola osmá	Kapitola devátá	Kapitola desátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devátá
Podtitulek:	Hrozivé stopy
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 53–58. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Způsobem právě vylíčeným ztrávil Robinson na ostrově tři roky. Po ten celý čas pracoval o člunu, avšak kmen byl sotva s polovice vyhlouben, a bylo pochybno, zdali práce ta bude za tři nebo čtyry roky ukončena; přes to pokračoval v ní pilně.

Napadlo mu jednoho dne podniknouti procházku delší po ostrově, který posud neznal celý, ačkoli tu již po tři roky bydlil. Strach ho zdržoval od cest dalších; nyní odhodlal se jíti dále, mysle, že snad vypátrá něco nového.

Chtěl se přidržeti na té cestě břehu, poněvadž dosud se bál lesů, že by se tu mohl setkati s nějakou šelmou.

Připravil se na cestu, naložil na jednu lamu potravin na několik dní, ozbrojil se náležitě a nastoupil pouť. Prvního dne nenaskytlo se mu nic neobyčejného, urazil asi tři míle. Čím dále přicházel, tím více nabyl přesvědčení, že se usadil v místech ostrova nejméně úrodných. Obávaje se divých zvířat, ztrávil noc na stromě a ráno dne druhého bral se dále, i dospěl až k jižnímu břehu ostrova. Břeh ten byl písčitý; pojednou, jako by bleskem omráčen, zarazil se i zastavil Robinson, chvěje se na celém těle. Postřehl v písku stopy lidských noh.

Bázlivě ohlížel se kolem, naslouchal bedlivě na všecky strany a nevěděl dlouho, co má počíti.

Konečně se vzchopil a pádil, co mu nohy stačily, odtud, aniž byl by se jednou ohlédl. Zarazil se pojednou; hrůza ho pojala nevýslovná.

Uzřel vyhrabané kolo v zemi, kde byl oheň — kolem pak válely se lebky i kosti a hnáty, s nichž maso bylo ohryzeno.

S hrůzou obrátil se Robinson od divadla toho, spěchaje dále s největší rychlostí. Lama s tíží mu stačila, strach pomátl Robinsonovi rozum v té míře, že považoval kroky lamy za lidské, nepřátelské, a tím více utíkal, až na konec vysílen, unaven padl.

Když procitl, považoval to vše za sen; byl umdlen tak, že nemohl jako dříve pospíchati. Strach překonal hlad a jen žízeň pociťoval, jižto uhasil z pramene, jejž nalezl na cestě.

Doufal, že dospěje do své tvrze, ale nebylo to možno. Když nastávala noc, byl ještě na půl hodiny vzdálen od svého bytu, v místě, kde byl jakous ohradu s besídkou zařídil a kde míval stádo své, poněvadž tu byla lepší pastva. Také tu několik nocí ztrávil, poněvadž tu bylo méně komárů, i považoval to místo za svůj letohrádek.

Ačkoli se mu zdálo nebezpečným, nocovati v besídce, byl nucen to učiniti, poněvadž pro slabost nemohl dále jíti.

Sotva ulehl, polekal se poznovu. Zaslechl jako by s nebe hlas: „Robinsone, ubohý Robinsone, kde jsi byl a jak sem přicházíš?“

Poděšen vzchopil se, chtěje prchnouti, avšak vzpamatoval se ještě a pohledl k místu, odkud hlas zazníval, i spatřil na větvi svého papucha. Nejspíše byl tomuto doma dlouhý čas i přiletěl v toto místo, kde býval častěji s pánem svým.

Robinson se upokojil; vztáhl ruku a zvolal: „Pole!“ Pták přiletěl, posadil se mu na rameno i žvatlal znovu slova, jež ho byl Robinson naučil.

Pro strach nemohl Robinson téměř po celou noc spáti. Na mysli tanul mu stále onen hrozný zjev, i nemohl se zbaviti té vzpomínky. Strach vnukl mu podivné myšlénky. Chtěl pojednou zničiti vše, co byl pracně zřídil, by divoši, kdyby snad jednou vnikli v tato místa, nezpozorovali, že tu žije člověk. Když pak ráno vstal, poznal, že se oddával marnému strachu.

„Bydlím tu již tak dlouho,“ myslil si, „a posud nepřišel sem žádný divoch. To jest důkazem, že na ostrově žádných divochů není. Nejspíše toliko někdy za čas přijdou sem někteří z jiného ostrova, by tu odbývali hnusné hody své; nejspíše přirážejí vždy k jižní straně ostrova, načež vrátí se opět, aniž by se více rozhlíželi po ostrově.“

Pojednou byl vyrušen z uvažování šumotem, který ho nemálo poděsil.

Zaslechl jakési sténání a vzdychání, jaké člověk mučený vydává, a mručení, jako by nesrozumitelná slova.

Sebral veškeru svou zmužilost, i blížil se opatrně k houští, z kterého ty zvuky vycházely, a spatřil při úpatí hory jeskyni, které sobě dosud nebyl povšimnul.

Přistoupil k těsnému vchodu a spatřil dvě ohnivé oči, čehož ulekl se nesmírně, soudě, že to sám ďábel.

Chtěl rychle couvnouti; v tom zaslechl mečení známé, i zasmál se hlasitě, seznav, že jedna jeho lama byla do té jeskyně zabloudila, i nemohla nyní nalézti cesty zpáteční.

Jeskyně táhla se do nitra skály, ale byla nízká tak i úzká, že musil Robinson lézti po čtyřech; dále byla jeskyně prostrannější a světlejší, poněvadž skulinou sem vnikalo světlo.

Nález tento potěšil velice Robinsona, který si umínil, použíti ho ve svůj prospěch. Měl v úmyslu dopraviti sem jako v bezpečný úkryt zvláště ony věci, na kterých mu nejvíce záleželo.

Odebral se potom do svého bytu, přemýšleje o tom, jaké opatření by učinil dále pro svou bezpečnost.

Napadlo mu, vysázeti kolem hustý les, jenž by hrad jeho zakrýval zrakům cizím. Za tou příčinou zasadil asi 2000 větví rostliny vrbovité, která velmi rychle roste.

Na to vykopal z jeskyně své podzemní průchod do jeskyně druhé, by se pro případ, že by byl přepaden, východem tím zachránil. To byla práce zdlouhavá i namáhavá, i musil zároveň vzdáti se prozatím pokračování v práci o zbudování člunu.

Vykopané země použil k tomu, že z ní utvořil jakýsi násep okolo své pevnosti.

V hradbě té nadělal děr, by tudy mohl vyhlížeti a v čas potřeby stříleti.

Aby pro případ obležení tvrze své nebyl trápen hladem a žízní, umínil si stále míti u sebe aspoň jednu lamu.

Potom oddal se jenom práci své loďařské.

Způsobem tímto uplynulo zase několik roků.

Bylo to jednoho krásného rána, když Robinson při zmíněné práci uzřel, že na blízku vystupuje hustý kouř.

Z počátku se ulekl, potom pocítil zvědavost i pádil co mohl na horu za svým hradem, by odtud pozoroval, co se děje. S hory té postřehl na břehu pět člunů, kolem velikého ohně pak asi třicet divochů, jižto tančili do kola, dávajíce na jevo radost posuňky hroznými.

Ustrnul z počátku, avšak záhy se vzpamatoval, by učinil potřebné opatření k obraně, načež vylezl opět na vrch, by pozoroval chování se nepřítele. Srdce mu bušilo hnusem i hněvem, když uzřel, že divoši vlekou dva lidi svázané z člunu k ohni.

Někteří skolili několika ranami jednoho z těch nešťastníků a jiní se vrhli naň, nejspíše, by ho rozdělili a upravili k pečeni.

Druhý vězeň tu zatím stál, hledě na hrozný ten zjev. Když pak pozoroval, že si ho nikdo nevšímá, vzchopil se, by zachránil život a spasil se útěkem, i pádil, co mu síly stačily, zrovna v tu stranu, kde se nalézalo Robinsonovo obydlí.

Dva divochové jej stíhali. Robinson bedlivě pozoroval tento zjev a měl radost, vida, že uprchlík blíží se k jeho bytu. Bez rozmýšlení se odhodlal učiniti pokus, by zachránil tohoto uprchlíka, i chopil svou píku a spěchal z obydlí k místu, kde setkal se s prchajícím.

„Stůj!“ zahřměl na stihatele, vykročiv náhle z houští. Prchající ulekl se nemálo, spatřiv Robinsona zcela v koze zahaleného, i nevěděl, má-li před ním kleknouti, nebo dále utíkati.

Robinson kynul mu rukou, dávaje znamení, že ho chce chrániti, a postoupil vstříc stihateli, jejž bodnul píkou svou tak rázně, že týž klesl na zem.

Druhý, ještě asi na sto kroků vzdálený, chopil šíp a střelil na Robinsona. Ale šíp odrazil se o jeho tvrdou kamizolu, aniž byl by mu ublížil. Robinson nepopřál divochovi času, by mohl opět vyslati jiný šíp, nýbrž přiskočil k němu a skolil ho bodnutím píky.

Potom ohlédl se po zachráněnci, jenž posud dlel na témže místě, nevěda patrně, co se to děje, zdali jemu ku prospěchu, nebo ku škodě.

Vítěz kynul mu, by se přiblížil.

Otálel a jen loudavě se blížil, projevuje patrně úctu i bázeň a prosbu. Když pak Robinson sňal škrabošku, by mu ukázal obličej lidský, přistoupil bez ostýchání, položil se na zem a postavil nohu Robinsonovu na šíji svou, dávaje tím na jevo, že chce býti jeho otrokem.

Avšak našemu hrdinovi šlo více o to, by získal si přítele, než otroka, pročež zdvihl ho laskavě a snažil se všemožně, dáti mu na jevo, že mu neublíží, nýbrž naopak, že chce mu dobrodiní prokazovati.

Pokynul mu, by nejprve zahrabal obě mrtvoly, kdyby jich soudruhové snad je následovali neb hledali, by jich nenalezli. To bylo za čtvrt hodiny vykonáno, načež oba se odebrali do bytu Robinsonova.