Robinson Krusoe/Kapitola desátá
| Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý | ||
| Kapitola devátá | Kapitola desátá | Kapitola jedenáctá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola desátá |
| Podtitulek: | Robinson a Pátek |
| Autor: | Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 59–62. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Robinson uznával, že mu hrozí nebezpečí, neboť tušil, že divoši ukončivše hanebnou hostinu, půjdou hledati soudruhy své, jakož i uprchlíka. V tom případě pak bylo na snadě, že vypátrají obydlí jeho, vezmou je útokem a jej zavraždí i s jeho chráněncem.
Pomýšlel na útěk, ale kam měl prchnouti? Umínil si pak raději se brániti ze všech sil, a vzpomínka na Boha, jenž chrání nevinné, dodala mu síly dosti, by se odhodlal k obraně. Aby nebyl viděn, plížil se za křovím až k provazovému žebříku, i pokynul soudruhovi svému, by totéž učinil. Oba vešli do tvrze.
Divoch dával na jevo udivení, když uzřel pohodlně zařízené obydlí ochránce svého, poněvadž cosi takového posud nebyl viděl.
Robinson posuňky mu oznámil, čeho se obává, i projevil zároveň úmysl brániti se všemožně.
Divoch mu rozuměl, osvědčoval posuňky hněv a chopiv sekeru, máchal jí hrozivě v tu stranu, kde byli nepřátelé, jako by je vyzýval k boji.
Robinson chválil udatnost jeho, i dal mu luk a píku, jichž byl během času shotovil několik, a postavil ho k otvoru, jímžto mohl přehlédnouti krajinu kolem hradu.
Sám pak ha druhé straně přistoupil k podobnému otvoru.
Asi po půl hodině zaslechl prudký řev, ale vzdálený. Oba chystali se k boji. Nastalo ticho pak a zase křik divoký, ale blíže. Zaslechli hlasy volající do lesa. Robinson očekával dychtivě, co se bude díti dále.
Až do večera stáli oba na stráži, i soudili pak, že divoši vrátili se domů. Robinson potom upravil večeři.
Poněvadž památný den, v který se ty věci přihodily, byl pátek, odhodlal se Robinson, zachráněnce svého pro tu památku nazývati Pátkem.
Byl to mladík vzrůstu pěkného asi dvacetiletý. Měl pleť lesklou, hnědočernou, vlas černý, ale ne kučeravý, jako vlas černochů, nos krátký, ale ne sploštilý; rty nevelké, zuby pak bílé jako slonová kost.
Za ozdobu měl v uších jakési škeble, i zdálo se, že na tu okrasu jest nemálo hrdým. Byl celý nahý; Robinson tedy vyřízl z kůže jakousi zástěru, kterou mu ovázal kolem beder.
Pátek projevoval mu všemožnou úctu, klekal před ním, jako byl prve učinil. Robinson měl z něho radost, i byl by ho raději objal, ale zdržel se toho z opatrnosti.
Uznal potřebu, dříve poznati toho druha i ponechati ho zatím v stavu jakési poddanosti. Projevil, že ho chce chrániti, ale vyžaduje poslušnost bez výjimky.
Pátek porozuměl tomu výborně, poklekl opět a projevoval, že v Robinsonu uznává pána svého. Vzal píku, dal ji Robinsonovi do ruky, obrátiv hrot proti sobě, načež Robinson mu podal ruku i vyzval ho, by se posadil k večeři. Pátek poslechl i posadil se na zem k nohoum Robinsona.
Pátek zatím spal ve sklepě, kam si nanesl sena, z něhož si udělal lůžko.
Po osmiletém přebývání na ostrově nabyl Robinson společníka, i děkoval Bohu za toto dobrodiní.
Ráno druhého dne odebral se Robinson s Pátkem k místu, kde divoši odbývali hnusné hody. Když šli kolem místa, kde byli zahrabáni usmrcení divochové, projevil Pátek chuť vyhrabati je a požíti.
Ale Robinson mu to rozhodně zakázal, a Pátek, ač nechápal toho rozkazu, podrobil se vůli pána svého. Na místě hrůzy spatřili ohryzené kosti lidské i krev, a Robinson poručil Pátkovi, by to vše zahrabal. Robinson myslil, že nalezne v popeli nějakou jiskru, ale zmýlil se.
Když zarmoucen tu stál, dával mu Pátek znamení nesrozumitelná, i chopil sekeru a běžel do lesa, odkud vrátil se záhy, nesa hrst trávy z které se kouřilo. Hnedle plápolal notný oheň. Pátek totiž v lese usekl dvě suché větve, jež třel tak obratně, že se vzňaly. Přiložil k nim suchou trávu a způsobem tím docílil ohně.
Vzali hořící oharek a pospíchali domů, kde rozdělali v kuchyni oheň.
Robinson přiložil několik zemáků, zabil mladou lamu a kus dal péci, kdežto jiný kus dal do hrnce vařiti. Když pak se vzdálil z jeskyně a voda vroucí se počala zdvihati, divil se tomu Pátek, mysle, že ve vodě se nalézá nějaké živé zvíře, a by nevystříkalo vodu, chtěl je chopiti a vstrčil ruku do vody. V tom okamžení vykřikl hrozně, tak že Robinson polekán se rychle vrátil, by spatřil, co se děje. Podivil se, vida Pátka jako šíleného skákati kolem s hroznými posuňky. S tíží dozvěděl se, co se přihodilo, a trvalo to dlouho, než jej upokojil. Když byly pokrmy upraveny, nechtěl Pátek požíti polévky, jižto považoval za nápoj okouzlený; pečeně a zemáků požil s chutí.
Po jídle uvažoval Robinson, jak nyní, maje pomocníka, zařídí svůj život. Odhodlal se, že bude pokračovati v pracích jako dosud, by nezlenošil. Uznával, že pracovitost jest zdrojem mnoha dobra, že odvrátila ho od mnohých vad i chyb.
Pociťoval jakousi spokojenost, že měl společníka, jakož i že nabyl zase ohně.
Aby pak nezvrátil se jeho úmysl, vyryl Robinson nad vchodem do své jeskyně dvě slova: