Robinson Krusoe/Kapitola šestá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola pátá	Kapitola šestá	Kapitola sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šestá
Podtitulek:	Robinson hrnčířem a krejčím
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 40–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Ó jak dlouhou chvíli měl nyní Robinson. Kdyby mu byl někdo opatřil knihu, papír, inkoust a pero, byl by rád za každou tuto maličkost dal den svého života.

„Ó,“ vzdychal si často, „jaký jsem já byl za mládí svého zpozdilec, že jsem považoval čtení a psaní za věci obtížné, zahálku pak za něco příjemného.

Kniha sebe chatrnější byla by mi pokladem; list papíru a psací náčiní mělo by pro mne cenu větší nežli království.“

Z dlouhé chvíle pomýšlel na rozličné práce, jež posud nebyl zkusil.

Přemýšlel dávno o tom, zdali by nemohl zhotoviti hrnec nebo svítilnu, dvě to velmi potřebné věci. Nedbaje deště, běžel pro hlínu a dal se hned do práce.

Nešlo to arci tak snadno; mnoho pokusů se nezdařilo, ale poněvadž neměl nic lepšího na práci, tišila jej tato věc, a kdykoli se mu výrobek nezdařil, zničil jej a počal znovu.

Prací tou ztrávil několik dní, až zrobil dosti zdařile hrnec i lampu, jež postavil v kuchyni nedaleko ohně, by zvolna vysychaly. Potom srobil ještě několik hrnců, pánvic a pekáčů různě velkých, a čím déle se prací tou zabýval, tím větší zručnosti dosáhl.

Déšť trval stále, i byl Robinson nucen podniknouti ještě jiné práce, by ho netrápila dlouhá chvíle. Nejprve jal se robiti síť rybářskou. Měl značnou zásobu provázků, které se mu nyní hodily výborně.

Měl času dosti a byl také trpělivým, i shotovil konečně věc, která se podobala obyčejné síti.

Napadlo mu pak zkusiti výrobu luku a šípů; uvažoval, jaké výhody by mu ty věci poskytly.

Mohlť stříleti lamy a ptáky, a co bylo nejdůležitější, mohl se brániti v obydlí svém, kdyby ho divoši přepadli. Toužil mocně, by luk již byl hotov, i nedbal deště a běžel pro potřebné dříví.

Ačkoli neměl nože žádného, přec byl devátého dne luk hotov, i chyběly ještě tetiva se šípy.

Utkal šňůru pevnou, jak jen mohl. Potom jal se hotoviti šípy; kdyby byl měl jen kousek železa, by ostrý hrot nasadil na šípy, byl by za to dal nevím co. Ale bylo to marné přání. Po delším uvažování napadlo mu, že kdysi slyšel, jak divoši užívají kostí rybích a kamenů ostrých za hroty k šípům, i hodlal toho příkladu následovati; také píku chtěl sdělati.

Běžel na břeh i nalezl tam kosti, a též kameny ostré, jak si přál; pak usekl tyč dlouhou na píku i vrátil se skrz na skrz promoklý domů.

Za několik dní byly hotovy šípy a píka, na kterou nasadil ostrý kámen. Na jednom konci šípů přivázal ostré kosti a na druhém pera.

Potom zkusil luk, a jakkoli byl nedokonalý pro nedostatek železných nástrojů, postačil přec k zabití ptáků, nebo malých zvířat, ba nepochyboval ani, že z blízka nebezpečně poranil by nahého divocha.

S píkou byl ještě více spokojen.

Zdálo se mu, že hrnce a lampy vyschly dosti, a že jich může použíti. Hodil kus tuku z lam zabitých do hrnce, by ho vyškvařil a použil k svícení místo oleje. Tu zpozoroval s nelibostí, že tuk rozpuštěný prosákl hrnkem, a že ho tam zbylo pramálo.

Soudil, že objeví se táž vada u ostatních nádob, a že nebudou k potřebě.

Mrzutá věc; těšil se, že večer si posvítí, aneb uvaří si polévku, a hle, naděje ta byla zmařena.

Ale Robinson nehodlal nechati práci nedokončenu a doufal, že konečně se mu podaří také tuto obtíž překonati.

Usedl tedy a přemýšlel.

„Čím to jest, že hrnce v Evropě, které jsou také z hlíny, jsou pevné a neprosakují? Ha, již to vím — tak jest. — Nečetl jsem kdysi, že nejen písek, nýbrž i hlína ohněm nabudou jakési vlastnosti skla? Tak asi to dělají. Dají hrnce do horké peci, by se vypálily — musím učiniti totéž!“

Jak si umínil, tak učinil. Rozdělal notný oheň a vstrčil do něho hrnek. Ale netrvalo to dlouho, hrnek praskl.

„Ó běda!“ zvolal Robinson.

Uvažoval opět: „Cožpak vězí v tom asi? Neznám něco podobného? — Postavíme-li sklenici s vodou studenou na kamna horká, nepraskne-li také? A kdy nepraskne? — Jestliže se postaví na kamna, pokud nejsou horká, nebo podloží-li se papír. — Tak to jest. Nádoba nesmí náhle přijíti do žáru, nýbrž zahřávati se zvolna. Také nesmí hořejší část dříve se zahřáti nežli spodní.“

Učinil pokus nový a ten se podařil lépe; hrnek nepraskl, avšak neutvořila se glasura.

Robinson přemýšleje o tom, dospěl k úsudku, že nebyl žár dostatečný, a že potřebí peci zvláštní k pálení hrnců; ale ku stavbě téže bylo potřebí vyčkati příznivější počasí.

Pršelo neustále a teprve po dvou měsících vyjasnila se obloha.

Nyní nastala zima, myslil Robinson, ale zima právě minula.

Podivil se nemálo, když uzřel všude nový, bujný zrůst trávy i všech ostatních rostlin.

Ačkoli Robinson žil dosti klidně, trápily ho nicméně časté vzpomínky na rodiče a touha po lidské společnosti. Stýskalo se mu často.

Byl vzdálen od rodičů, přátel a všech lidí, a proto nebyla by ho těšila největší hojnost veškerých statků.

Mimo to měl některé potřeby nutné — jeho oděv rozpadával se, i nevěděl, jak si opatří nový.

Ačkoli nebylo mu potřebí šatem chrániti se proti zimě, byl nucen tělo zahaliti proti zlým komárům, zvaným „muskyto“, jichž hemžilo se na ostrově, a jichž bodnutí způsobilo bolestné rány, jako u nás bodnutí včel a vos.

Robinson měl neustále oteklé ruce i obličej; což pak mohl očekávati, až jeho oděv bude naprosto rozedrán?

Stoje často na břehu, pohlížel s okem zaroseným na nesmírné moře.

Jak bušilo jeho srdce, kojíc se marnou nadějí, když na obzoru se objevil mráček, jejž bujná obraznost jeho považovala za loď.

Když potom doznal omyl svůj, vytryskly mu slzy z očí a zarmoucen vracel se domů.

Aby v době, kdy nebyl na břehu, nepřiblížila se loď a nevzdálila zase, umínil si vztýčiti na konci okřídlí znamení, z kterého by každý, kdo by sem přišel, poznal jeho nouzi. Vztýčil v místě tom vysoký kůl, na který zavěsil vlajku.

Za vlajku použil své košile, jež byla v tak chatrném stavu, že ji déle nemohl nositi. Potom chtěl nápis zříditi, by naznačil svou nouzi, ale jak to měl počíti? Jediný prostředek byl, vyrýti písmeny kamenným nožem. Šlo pak o to, v jaké řeči psán býti má nápis, by mu rozuměli na každé lodi, která by se přiblížila. Vzpomněl si, že latinská řeč jest mezi učenci nejrozšířenější, a že každý řádný kapitán aspoň poněkud jí rozumí. Doufal, že na každé lodi, která by plula kolem, aspoň jeden člověk porozumí latině. On sám pamatoval si posud trochu té latiny, a proto napsal na vlajku toto:

„Ferte opem misero Robinsonio“, t. j. „Přispějte ku pomoci ubohému Robinsonovi“. Střevíce jeho a punčochy rozpadly se, a komáři bodáním do nohou trápili Robinsona velice. Za počasí deštivého rozmnožil se hmyz ten úžasně; obličej, ruce i nohy Robinsona otekly nesmírně následkem píchnutí komárů, že nebyl ani člověku podoben.

Jak často přemýšlel, jak by si opatřil nový oděv, ale marně, poněvadž se mu nedostávalo nástrojů ani vědomosti, by provedl, co chtěl.

Uznal za nejlepší oděv kůže lam, ale ty byly surové, tuhé, mimo to neměl jehly ani nití.

Ale nouze nutkala; nemohl ve dne pracovati, v noci pak spáti, poněvadž trápili ho komáři. Bylo potřebí pomoci, neměl-li bídně zahynouti.

Vzal tedy kůže a vykrojil z nich pracně střevíce a pak punčochy. Poněvadž je nemohl sešíti, nadělal dírek, by je provázkem přivázal na nohy. Bylo to sice obtížné, neboť pociťoval v nohou přílišné horko a tvrdá kůže odřela mu při chůzi nohy a způsobila nemalou bolest, a přece raději chtěl to snášeti, nežli bodáni komárů.

Udělal si také z kůže škrabošku, vyřezav do ní dvě dírky pro oči, třetí pak pro ústa, by mohl dýchati.

Zabývaje se prací tou, ustanovil se na tom, zhotoviti z kůže kamizolu a spodky.

Podařilo se mu to, i měl nyní oděv, nejpodivnější snad na světě; zahalen byl od hlavy k patě v surové koži, místo kordu měl po boku velikou kamennou sekeru, na zádech tašku, luk a svazek šípů, v pravici píku, ještě jednou tak dlouhou, jako byl sám, v levé ruce upletené stínidlo, kokosovými listy pokryté, místo klobouku jakýsi špičatý koš potažený surovou koží — představte si, milení čtenáři, jak to vyhlížel.

Nikdo nebyl by ho v kroji tom ani za člověka považoval.

Smál se sám sobě, zhlídna se v potoku.

Potom obíral se zase hrnčířstvím; pec byla záhy hotova, i chtěl pomocí prudkého ohně způsobiti glasuru na hrncích, když tu z nenadání uzřel na zemi hrnek, jenž byl jako polévaný. Přemýšlel, jak se to stalo, i vzpomněl si, že v tom hrnku byla sůl, jež tuto glasuru způsobila.