Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třetí

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola druhá	Kapitola třetí	Kapitola čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třetí
Podtitulek:	Vzhůru, plavci, zvedněte kotvy!
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 10–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Jitro bylo jasné a svěží a bystrý větřík vanul od severu. Vesele zavzněla píseň rozjařených plavců, když počali rozvinovati plachty. Robinson, jenž vedle přítele svého Dika na velitelském můstku stál, byl nade vše pomyšlení šťasten a byl jen pln podivení nade vším, co vůkol sebe zřel; mlhoviny, jež vítr nyní vždy dále k jihu poháněl, kdežto dříve za úsvitu po celé hladině mořské se byly prostíraly, utvářely se jeho obrazivostí v zástup zlých duchů, jež bylo Božské slovo z obzoru zapudilo, — vycházející slunce jevilo se mu jako vítěz nad nimi, a k jeho poctě počaly se také vlny lesknouti a zářiti. K tomuto přírodnímu zjevu družila se práce lidská; v přístavu počalo se vše pohybovati a mnoho lodí na kotvách stojících počalo se hotoviti k odjezdu.

„Nyní, když se plachty rozvinují,“ poučoval Dik svého přítele plavby neznalého, „lze části stožáru nejlépe rozeznati. Dolejší čásť sluje stěžeň dolejší, nad ním jest marsovec a bramec. Prodloužené části čelního stěžně, jež z výboku lodního vynikají, slují dolní a horní čásť čelního stěžně.“

„A co je to za žerdi, jež jsou vodorovně na jednotlivých stěžních upoutány?“ přerušil jeho výklad Robinson.

„To jsou ráhna, na nichž čásť plachet jest upevněna. Z dola počínajíc nazývají se: ráhno dolejší, marsovo, bramovo a vrchní bramovo. Ráhno na předním stěžni sluje slepé.“

„Kromě plachet ráhnových jsou tedy ještě jiného druhu plachty?“

„Ovšem,“ přisvědčil Dik, „jsou na př. plachty vidličné, které jsou dole širší než nahoře a přivazují se na silnou žerď ke stěžni přivázanou, tak zvanou vidlici. Kromě toho dostává se plachtám jména dle stěžnů a jich prodlouženin, k nimž se přivazují; jsou tedy zadní, velké, přídní, dolení plachty, marsovky a ráhnovky, kromě toho dělí se dle toho, jsou-li upevněny před velkým stěžněm či za ním, na plachty přední a zadní. Konečně jsou také třírohé plachty, jako na příklad plachta na předním stěžni.“

„A všecka tato jména musí sobě řádný námořník pamatovati?“ ptal se Robinson s úžasem.

„Patrně,“ rozesmál se Dik, „jak pak by porozuměli námořníci rozkazům kapitánovým, když pokládá na příklad v bouři za nutné, aby se ta neb ona plachta svinula? Hleď, jak ten příznivý vítr nám již plachty lodní napjal! Hned vytáhneme kotvy.“ A skutečně pohnul se dvojstěžňák, jakmile počali plavci řetězy kotevní navinovati, tak blízko ke kotvě, že přída lodní stála nad ní skorem kolmo. Jakmile se loď uvolnila, kázal Dik svému pozorlivému příteli zapsati do lodního denníku: „Dne 1. září 1651. z rána o třech čtvrtích na osmou vyjeli jsme na moře.“ Ač to nebyl nikterak vynikající čin, jejž tu Robinson vykonal, přece se mu zdálo, že má již nyní jaksi právo počítati se mezi mužstvo lodní, a poněvadž mu od té doby Dik nemohl mnoho času věnovati, seznámil se s některými lodníky, jichž hovor však se nikterak neshodoval s veselou myslí Robinsonovou.

„Vítr vane silněji,“ pravil starý plavec, „jakmile se dostaneme z Humbru, bude moře zajisté značně rozbouřeno.“

„Toť bude znamenité!“ zvolal na to Robinson.

Než plavec nepohodami počasí osmahlý podíval se na něho jaksi útrpně a odvrátil se ihned jinam. Robinson však byl mysli příliš veselé, než aby se byl z této patrné známky opovržení rozhorlil, a procházel se bezstarostně dále po palubě.

Pohled na moře, jakmile vyjeli z Humbru, byl arci velikolepý. Slané vlny se pěnily, vždy výše a výše se zvedajíce, kdežto pod vodou se hlubiny mořské bouřily a duněly. Nálada Robinsonova se tím arci hned změnila. Ohromná moc živlů naplnila duši jeho strachem, spolu se cítil churav a podobalo se mu, jako by lodní desky a celá paluba pod nohama mu mizely; bouře s neobyčejnou rychlostí přibývalo a vlny, jež vítr zuřivě bičoval, pozvedaly se soptíce pomstou, tak že se vratká a slabá lodice brzy na jich vrcholu houpala, ale hned potom zase od nich svržena byla do veliké hlubiny, jako hluboká propasť před nimi se otvírající. Robinson myslel, že loď každým takovým hrozným nárazem zahyne, proto se neustále k Bohu modlil. Jen s nejvyšším namáháním doplížil se kajuty, kde jej úplné opustila veškerá síla, tak že na zemi sklesl. Znenáhla počaly se mu v duši ozývati výčitky, a obraz varující matky objevil se duševnímu jeho zraku. Ale také ono před časy pronesené výstražné slovo otcovo zalehlo mu v uši ještě mohutněji nežli venku ječící bouře, i předsevzal si, vysvobodí-li Bůh loď z hrozivého nebezpečí, že se hned odebere domů a že celý svůj život jen v Yorku stráví.

Po bouřlivém dni následovala neméně bouřlivá noc; z rána však ustal konečně vítr a vlny mořské se poněkud zmenšily. Také Robinsonovi, jenž se následkem kolísání lodi rozstonal mořskou nemocí, bylo hned lépe, tak že se k večeru opět na palubu odebral, aby se potěšil pohledem na zapadající slunce, jež hladinu mořskou nyní klidnou rudě zbarvilo. Tu pocítil Robinson těžkou ruku na svém rameni a hned potom ozval se Dikův hlas: „No, přítelínku, jak se dařilo při prvním větru na šírém moři? Dle toho, jak vypadáš, zdá se mi, že jsi z té hrsti větru notně strachu pocítil.“

„Cože, z hrsti větru?“ zvolal Robinson rozmrzele, „toť byla snad největší bouře, jaká může vůbec na moři povstati!“

„O milý příteli,“ smál se mu Dik, „je-li obrazivosť tvoje tak obmezena, pak dočkáš se ještě leckterého překvapení. Než nyní je pěkné počasí, proto se též veselme.“ I dal připraviti v kajutě silný grog, jenž Robinsonovi opět dodal veselé mysli. A již zase bylo po všech jeho dobrých úmyslech, neboť opět byl toho mínění, že je život námořnický přece jen velmi krásný a že právem pošetilcem sluje, kdo se v městských hradbách uzavře, na místě aby po zemi a po moři cestoval, čímž pozná zajisté krásy přírodní a naučí se velebiti Boha i jeho všemohoucnosť.

Počasí zůstalo příznivo, až tu se náhle zvedl vítr jihozápadní, a poněvadž ho neustále přibývalo, překážel velmi lodi v další plavbě. Byli tehdá právě naproti starému pobřežnímu městu Yarmouthu, jež bylo již tenkráte pokládáno za hlavní stanici anglického lovu sleďů. Přístav byl sice toliko menším lodím přístupný, avšak v záhybech pobřežních a v rozšířeném ústí říčním také větší lodi mohly nalézti ochrany. Do této rejdy tedy zamířil Dik se svým dvojstěžňákem a zde se zakotvil.

Zatím co tu loď na kotvách stála, přibývalo větru co den, tak že se ukázala konečně potřeba stáhnouti bramec, aby nastávající bouře hořejšího plachtoví nezničila. Na moři počaly se opět větší vlny zvedati, které se často i přes palubu přemetly, a poněvadž se bylo obávati, aby kotva nepopustila, dal Dik spustiti ještě druhou kotvu, jež byla na lodi v záloze. — K tomuto prostředku ochrannému byl také právě nanejvýš vhodný čas, neboť po celém obzoru kupily se černé hrady mračnové, jež přihnal zuřivý jihozápadní vítr za okamžik velmi blízko. Tu bylo hned zase po srdnatosti Robinsonově, zvláště když také na tvářích námořníků strach a zděšení pozoroval. Též v obličeji Dikově jevila se neobyčejná opravdovosť; pozbylť vší dobré mysli, a když toho dne šel kol Robinsona, zašeptal mu hlasem ustrašeným do ucha: „Pán Bůh nám pomoz, zdá se mi, že jest po všech nás veta!“

Robinson počal se chvěti. Sešel do kajuty a vrhl se pln zoufalství do síti; než hukotem moře, hvizdotem vichru a pleskotem dopadajícího deště byl ještě více rozčilen, tak že zase vstal a na palubu vyšel. Jak děsně se zde zatím vše změnilo! Světlo denní zapuzeno bylo příšerným soumrakem, vůkol zvédaly se jako hory zuřivé vlny, zalévajíce pěnami loď zuřivosti jejich vydanou, jež kromě toho lijákem značně trpěla. V tom však počalo se již i nebe ozařovati a za kmitavými blesky následovalo strašné dunění hromu. Z dálky ozývalo se bědování a volání o pomoc, zvěstující nesnáze jiných plavců. Dva plavci volali na Dika, že se potopila loď, jež asi půl hodiny odtud na kotvách stála.

„Nejlépe bude utíti přední stěžeň,“ pravil kormidelník.

Dikovi se to nelíbilo.

„Uvidíte,“ volal vrchní lodník, „že se loď potopí!“

„Ano, ano!“ volali s ním jednomyslně ostatní plavci, „pryč s předním stěžněm!“

Tomuto volání poddal se konečně i Dik, ačkoli velmi nerad, neboť jakmile padl přední stěžeň, nastalo hned to, čeho se byl obával. Hlavní stěžeň za ním se zvedající vydán byl nyní zcela zuřivé bouři a otřásal lodí tou měrou, že mužstvo také tento stěžeň nuceno bylo useknouti.

„A nyní nám Pán Bůh pomoz!“ zvolal Dik. „Utrhnou-li se nám kotvy, vyletíme na šíré moře a pak nás nemine smrť ve vlnách.“

„Toho jest se námořníku obávati při každé plavbě,“ odvětil vrchní lodník, „a zvláště dnes, neboť strašlivější bouře jsem věru nezažil; kromě toho máme dole příliš mnoho nákladu, tak že se loď příliš kolísá a mohla by se snadno převrhnouti!“

Tu zavzněl temnotou noční pronikavý křik, jenž zvýšil ještě zděšení všeho mužstva. Křik vycházel z doleního prostoru, kde stál jeden z plavců na stráži. Dik spěchal s několika lodníky dolů, ale brzo se vrátil s hrůznou zprávou, že v lodi je díra a vody že již v ní stojí přes půl metru.

„K čerpadlům!“ volal vrchní lodník, a vše hrnulo se ke schodům do prostory lodní vedoucím. Jen Robinson zůstal klečeti a modlil se hlasitě.

„Aj což,“ obořil se na něho lodník, „k tomu není teď času. Člověče, pomoz si sám a Pán Bůh ti pomůže! Jestliže takový nováček jako ty není vůbec na lodi k ničemu, čerpati přece dovedeš. Tedy jen vzhůru ku práci!“

S těmi slovy ukázal vrchní lodník ke schodům a Robinson hned se vzchopil. Většina mužstva již pracovala u čerpadel, a také Robinson účastnil se namáhavé této práce, pokud mohl; ale veškero namáhání bylo marné, vody v lodi přibývalo a zkáza její nastávala jistě. Dick dal několikrát po sobě vystřeliti z děla o pomoc, a když konečně bouře poněkud ustala, ukázal se na bouřících vlnách záchranný člun. Mužové ve čluně tomto snažili se dostati k ohroženému dvojstěžňáku, ale zuřivé vlny vždy opět odrážely kolísavý člun zpátky. Přece však neustalo mužstvo a po mnohém namáhání podařilo se jim vší silou veslujícím, že se lodi aspoň potud přiblížili, aby jim vrchní lodník a několik plavců s vrchní kormy mohli hoditi lano na soudku připevněné. Pomocí tohoto lana přitáhli člun k boku lodnímu právě tam, kde jsou okna kajuty kapitánovy a kde vždy stává jméno lodní, někdy však také obraz předmětu, jemuž jméno to přísluší. S neobyčejnou rychlostí spěchal Dik s mužstvem do záchranného člunu. Robinsona, jenž byl děsnými příhodami chvil předchozích takřka omámen, spíše tam hodili, než aby byl sám do lodi sestoupil. Poněvadž pak se moře ještě značně vlnilo, nezbývalo arci mužstvu než lodici ponechati větru, ale pokud možná obraceti ji ku břehu. Jakmile vlna člun zvedla, viděli plavci řadu majáků (svítících věží), jež podél pobřeží stály, majíce plavcům ukazovati cestu, kudy se ubírati, aby se jim v nebezpečí od lidí pomoci a záchrany dostalo.

„Pohleďte zpět!“ zvolal náhle vrchní lodník.

Mimovolně se každý obrátil a výkřik úžasu ozval se ze všech hrdel. Dvojstěžňák právě se potápěl a záchranný člun ještě nebyl u břehu, když jej pojaly vlny v náruč svou. Na smrť umdleni vystoupili plavci se svými osvoboditeli na pevninu. Srdečné účastenství, kteréhož se jim ode všeho obyvatelstva pobřežního města dostalo, těšilo je velmi, a toliko Dik nemohl překonati své zoufalé nálady, neboť vzpomínal si na svého otce, jenž utrpěl zkázou své lodi velmi značnou škodu. Nevšímavě před sebe hledě šel za ostatními plavci pěšky do Yarmouthu, kdež se všem dostalo nejen velmi laskavého přijetí a pohostinství, nýbrž i potřebných peněz, aby se mohli vrátiti do vlasti.

Dikovi a Robinsonovi vykázána přístřeší rázná. Odcházeje hleděl Robinson svého ubohého soudruha potěšiti, ale Dik odvrátil se od něho rozmrzen a řka: „Nech mne, nešťastníče, kdybych tě nebyl na loď přijal, kdo ví, zdali by nám byla bouře vůbec uškodila.“ To řka rychle odešel. Robinson hleděl za ním smutné, pohroužen jsa v myšlenky neblahé.