Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola čtvrtá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola třetí	Kapitola čtvrtá	Kapitola pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtvrtá
Podtitulek:	Opět na šírém moři
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 17–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Neblahé zkušenosti, jichž se byl Robinson dožil hned na první své cestě po moři, byly by mu mohly býti výstrahou, aby ustal od dalších pokusů plavby námořské. Kdyby se byl skroušeně domů vrátil, jak ráda byla by mu máti nerozvážlivý jeho útěk odpustila! Než všecky takové lepší myšlenky zaplašeny byly nemístnou hrdostí Robinsonovou, jenž se obával posměchu a vtipkování sousedův a známých. Maje nyní dosti peněz mohl bezpečně zírati do budoucnosti a procházel se tedy po městečku bezstarostně, jsa veselé a dobré mysli. Památností zde arci nebylo, za to však líbily se mu tím více začazené krčmy, kde se scházeli kapitánové, kormidelníci a plavci přerozmanitých lodí.

Veselý jinoch líbil se nejen plavcům, nýbrž také kapitány bavila i poutala jeho smělá mysl a nadšenosť pro námořnictví. Proto mu bylo dovoleno sedati s nimi u stolu, kteréžto přednosti mu ostatní hosté v krčmě nemálo záviděli.

Kdysi byl u večer opět ve společnosti kapitánův a tentokráte bylo mezi nimi zvláště veselo. Ohromná mísa kouřícího se grogu stála na stole, a dle zarudlých obličejů veselé společnosti bylo lze souditi, že nápoje toho již měrou značnou požili. A měli k tomu také důležitou pohnutku, vždyť se slavilo loučení jednoho z kapitánů, jenž měl druhého dne z rána odplouti. Cílem jeho cesty byla Guinea.

„Což, mladíku!“ prohodil za řeči starý tento velitel lodní k Robinsonovi, „jak dlouho budete se tu ještě nečinně povalovati? Popíjením grogu se ještě nikdo nestal řádným plavcem.“ Robinsonův obličej, beztoho již zarudlý, zapálil se při těchto slovech kapitánových ještě více. Poznával, že kapitán má právo takovou poznámku pronésti, a přece byl proto rozmrzen. Brzy však překonal svůj hněv, aby se mu ostatní kapitánové nevysmáli, a odvětil sám se smíchem:

„Prozatím se naučím aspoň píti, abych to uměl, kdyby mi snad jednou bylo mořskou vodu políkati. A nyní právě jsem se v tom z dostatek vycvičil; nevěříte-li tomu, vydá o mně svědectví tato mísa grogu.“

Přítomní hosté se smáli a kapitán se loučící spolu s nimi.

„A co se ostatek týče vašeho úsudku o mém nadání k lenosti,“ pokračoval Robinson, „můžete se o tom sám přesvědčiti, jak mě zahálka těší. Zítra odplujete; nuže, vezměte mě s sebou a zajisté toho nebudete želeti.“

„Toho se také bezpečně naději,“ odvětil kapitán, „máte-li dostatek dobré vůle, stane se z vás jistě jednou řádný muž. Ostatně jste mé těmi slovy předešel. Chtělť jsem se vám také sám nabídnouti, neboť potřebuji silného mladíka bystrého rozumu, aby pomáhal mému kormidelníkovi v rozmanitých pracích. Vy se mně líbíte, a míníte-li to do opravdy, podejte mi ruku; o podmínkách se snadno shodneme. Ručím vám za to, že nebudete ošizen, vyhovíte-li všem mým požadavkům.“

„Ruka na to,“ volal Robinson, tiskna podanou pravici kapitánovu, „nyní patřím vám, a pokud na mně jest, nebude vám této smlouvy líto.“

Těmi slovy byla věc odbyta, a když se potom společnosť rozcházela, odešel Robinson s kapitánem ihned na jeho loď. —

Když se druhého dne kotvy vytáhly a veliká loď pomalu z přístavu plula, při čemž břehy anglické vždy více a více v dáli mizely, tu zastesklo se přece poněkud Robinsonovi u zábradlí stojícímu. Zatoužil po přívětivém domě, v němž dobrotivá jeho máti žila, po svých sousedech a přátelích. Ale rychle zapudil všecky tyto city, jakmile zaslechl hlas kapitánův, jenž plavcům rozličné rozkazy dával. Dětinská dle jeho mínění citlivosť zmizela a duše jeho naplnila se opět blažeností, že se přání jeho konečně vyplnilo.

Odvrátil se od zábradlí a kráčel na příč po palubě, aby se odebral do prostor dolejších. U schodů setkal se s ním kapitán.

„Nu, mladý příteli!“ promluvil k němu, „byl by čas, abyste se ohledl po práci. Pojďte do mé kajuty, hned vám nějakou práci vykáži. Počnete s malým. Osvědčíte-li se v tom, nebude se vám budoucnosti obávati. Pojďte tedy za mnou!“

„S radostí, pane kapitáne,“ odpověděl mu Robinson, „čím více mi dáte práce, čím lépe vůbec poznám námořnictví, tím bude mně to milejší; budu vám zajisté pozorným žákem.“

„Bude mně to milé,“ svědčil kapitán, spokojen jsa jeho slibem, a kráčel po schodech ke kajutě. Robinson pak ho následoval, pln jsa napjatého očekávání, čeho se mu asi zde dostane.

Několik dní a neděl potom uplynulo mu za tuhé práce. Jakmile se setmělo, spěchával Robinson rychle do své kajuty, aby se z různých nesnází celodenních zotavil; i klesl vždy umdlen a sláb na lože, rád jsa, že opět denní práci přestál. Tak namáhavým se mu přece nezdál býti stav námořnický a často vzpomínal si u večer, než usnul, s bolestí zlatých časů, jichž se byl ve své otčině dožil. Než spánek, utěšitel mládí, brzo mu zavřel umdlené oči, tak že jeho vzpomínky na domov bývaly po většině jen krátké. A když se opět rozednilo, cítil se Robinson procitnuv opět posilněn, pak pominuly ho všecky smutné myšlenky a s novou silou vracel se opět ke své práci.

Starý kapitán pozoroval se zalíbením snaživosť mladíkovu, jenž všude pomáhal, nižádné práce se neštítil a přece si nikdy nestěžoval, že jest unaven.

„Tak to má býti,“ promluvil k němu kdysi u večer, když právě zastal Robinsona, an s několika plavci palubu čistil, „všude s ochotou pomoci, kde toho třeba. Žádná práce nehanobí, provádí-li se řádně. Než silných rukou je na lodi dosti. Myslím, že mně jinak prospějete. Pojďte se mnou, dovedu vás ke kormidelníkovi.“

Maje ze slov těch velikou radosť očistil si Robinson oblek, aby nebylo na něm znáti stop poslední jeho práce, a šel za kapitánem; práce, jež se mu dotud ukládaly, nikterak se mu nelíbily, a doma byl by se zajisté zdráhal jimi se zabývati. Byla to však pro něho toliko doba zkoušky, neboť kapitán mu slíbil, že činnosť jeho bude hlavně v tom záležeti, aby pomocen byl kormidelníkovi, tak aby někdy sám úřad takový mohl zastávati.

S jakou radostí tedy nyní Robinson kráčel za kapitánem ke kormidlu, lze si mysliti, a radosť zářila mu z obličeje, když kapitán ke kormidelníkovi promluvil:

„Zde je nový váš pomocník. Věnujte mu veškeru péči, naději se, že vám bude ke cti.“

„Vykonám, seč budu,“ zvolal Robinson blažen a podal kormidelníkovi ruku.

Kormidelník mu ji upřímně stiskl, ba příliš upřímně, jak bylo lze poznati na obličeji mladíkově bolestí zkřiveném.

„No, jen odvahu, mladý hrdino!“ dobřil jej kormidelník, pustiv hned ruku jeho, „až budete několik let na moři, budete také tak ruku tisknouti. Než nyní dosti budiž řeči, na lodi nestojí mnoho řečí za nic. Jděte nyní spat a ráno časně nastoupíte svůj úřad.“

Robinson se poroučel a odešel do své ložnice, kapitán pak zůstal u kormidelníka.

Druhého dne opustil Robinson ložnici velmi časně. Kormidelník však byl již na svém místě, když k němu nový jeho pomocník vešel. Horlivosť mladíkova se mu líbila, neboť podával mu laskavě ruku a pravil srdečným hlasem:

„Budete-li vždy v čas na místě, myslím, že se brzy spolu shodneme. Než nyní do práce! Zde vidíte střelku. Víte, nač tento přístroj na lodi jest?“

Robinsona těšilo, že zde mohl užiti svých vědomostí školských. Neváhaje tedy odvětil, vmysliv se na okamžik opět do školské světnice:

„Střelka jest magnetická jehla, na bodci volně se vznášející, jež obracejíc se vždy k severu způsobuje, že se plavec může ve směru plavby okamžitě vyznati.“

„Aj, vyť máte podivuhodné vědomosti,“ pravil kormidelník s úsměvem. „Za takových poměrů budete rychleji pokračovati, než jsem se nadál.“

I odvedl svého učně od střelky do jedné z kajut. Cestou zůstal státi u provazce okolo kladky otočeného a pokynem upozornil naň Robinsona. Poněvadž však na něho žák jeho s podivením hleděl nevěda, co tím myslí, navinul provazec, na němž se objevila řada pestrých stužek.

„To jest olovnice,“ vykládal, navinuv konopný motouz úplně. „Zde dole jest závaží, na provazci visící, jež se do moře spouští, a tak lze hloubku jeho změřiti. Aby však práce ta mnoho času nevymáhala, kdyby třeba bylo vždy celý do moře ponořený provazec měřiti, navazují se, jak viděti, za každým sáhem (asi dvěma metry) pestré stuhy, tak že se počet sáhů takto zcela jednoduše určí.“

To řka pokynul jednomu z plavců, jenž olovnici opět spravil, kdežto kormidelník s Robinsonem kráčeli do kajuty. Tam přišed prostřel na stůl rozmanité mapy a vyzval žáka svého, aby si je prohledl. Robinson chtěl mu odvětiti s úsměvem, že se ve škole s dostatek naučil zeměpisu, tak že by učení to snad bylo zbytečné; ale pohlednuv na mapy hned ustal v řeči. To nebyly mapy, jaké mu ze školy posud na mysli tanuly, tuť byly docela jiné věci zaznamenány, než řeky a hory, hranice a města. Kormidelník však nepopřál mu mnoho času na rozmyšlenou, nýbrž počal mu vykládati:

„Zde máte před sebou tak zvané mapy mořepisné, na nichž jednotlivé části moře nebo jinde zase celá moře jsou vyobrazena. Zvláštní tyto obrazy značí majáky, jiné zase mělčiny, písčiny, úskalí a tak dále; zde uvedena opět doba vysokého přílivu; a tak naleznete na těchto mapách zaznamenáno vše, co může při plavbě pro vás býti důležito. Arci třeba jest jakéhosi cviku, aby se jich dobře užívalo, zvláště však aby se dobře vyplnila mapa jízdní, to jest mapa, do níž se zapisuje každodenní plavba lodi.“

Pozorné vyslechl ta slova Robinson. Námořské mapy ho bavily a zabral se tedy do pozorování jich, kdežto kormidelník šel opět po své práci.

Když pak šel u večer spát, nebyl nikterak unaven a sláb jako jindy, ba naplněn byl jakousi spokojeností ze své vlastni činnosti. Bylť se toho dne opět přiučil něčemu, co mu mohlo prospívati, a byl to spolu i den, kdy se mohl účastniti práce důstojnější. Dlouho nemohl usnouti, a když se konečně spánek na víčka jeho sklonil, ukázaly se mu ve snách přerozmanité předměty lodní, jichž užívání mu byl kormidelník u večer vykládal; všecky ty předměty ožily a majíce známé mu obličeje otáčely se v divokém reji okolo jeho žíněnky. I strhly ho konečně s sebou, ačkoli se zdráhal, a nucen byl divokého toho kola se účastniti.

Náhle zmizeli všickni ti škádliví duchové, udeřivše jím nepříliš jemně o zem. Z toho probudil se Robinson a k nemalému svému podivení shledal, že skutečně leží v kajutě na zemi, kdežto nad hlavou se mu jeho síť rychle sem a tam klátila. Veliká vlna byla totiž vrazila do lodi, poněkud ji vrhla stranou, a takto vykonal spící Robinson mimovolně krátkou cestu s lože na podlahu kajuty.