Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola druhá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola druhá
Podtitulek: Zlá rada
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 4–9.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

„Hej, přítelíčku, nejsi ty mladý Krusoe?“ takto zavolal na Robinsona, sotva že se dostal do přístavu v Hullu, vysoký mladík složitých údů, dle oděvu soudíc námořník povoláním.

„Nemýlíte se,“ odvětil Robinson, „než s kým vlastně mám tu česť?“

„Nu, přisám Bůh,“ zasmál se cizinec, „mně se zdá, že se ze mne skutečně stal neobyčejný chlapík, když ani ty mne nepoznáváš. Hahaha, což si již nikdy nezpomeneš na svého spolužáka Dika, syna lodníka Boorisha?“

„Ó zajisté,“ odpověděl Robinson poněkud váhavě, neboť ve škole Yorské nebývalo většího ničemy a lenocha nad Dika Boorisha, jenž toho konečně svou ničemností dosáhl, že byl ze školy vyloučen; otec pak odešel se svým nadějným synkem do Hullu, a Robinson nezvěděl již nikdy více od té doby o lenivém Dikovi.

„Netřeba ti se již styděti, že mě znáš,“ pravil dále nový a nenadálý tento Robinsonův přítel, „ač se mi tehdá do čtení, psaní a počítání nechtělo. Každý nemůže býti učencem, říkává můj otec a má v tom také pravdu, jako vždy. Dostal jsem se na moře, milý příteli, a pojíždím již dvě léta mezi Hullem a Londýnem na lodi otcově. Dnes jsme tu na kotvách, ale zejtra opět odplujeme. Ale co tě vlastně, přítelínku, přivedlo sem do Hullu?“

Robinson vyložil svému bývalému spolužákovi příčinu své cesty do Hullu, neboť byl mezitím jakousi úctu k Dikovi pocítil; bylť námořníkem, jenž tolikráte již za dvě léta cestoval až do Londýna a zase zpět.

„To uteče ještě hodně vody do moře,“ mínil Dik, „než se sem „Rusalka“ navrátí, neboť u samého vjezdu do Temže se tato loď rozsedla.“

„Co to znamená?“ tázal se Robinson zvědavě.

Dik se však náramně rozesmál. „Teď ani neví ten můj drahý přítelíček, co znamená „rozsednouti“? Rozsedlina jest každá štěrbina, díra, která se v nitru lodi udělá a jíž potom voda vniká. Než mně se zdá, že ani nevíš, jak skutečná loď vypadá!“

„Aj což,“ odvětil Robinson, aby se aspoň poněkud omluvil, „tvar lodi arci znám, vím, že se hlavní čásť lodního trupu nádní jmenuje, že loď stěžni a plachtami je opatřena, jež se silou větru dmou.“

„Tak,“ zasmál se opět Dik, „toť tedy celá tvoje známosť lodí? No, to víš toho hodně mnoho! Pojď se mnou, dovedu tě na loď otcovu; je to arci jen dvojstěžňák, ale při tom věru statná loď.“

I vzal Robinsona pod páži a kráčel s ním podél říční hráze. Na vlnách řeky Humbru, jež má zde šířku asi tří kilometrů, kolébalo se veliké množství lodí veslových i plachetních; byly tu veliké kliperky, lodi s rozhrnovacím přístrojem, na nichž se již tehdá čaj z Číny dovážel, a také chudobné a malé lodice rybářské. Zrak Robinsonův zářil a srdce mu bušilo radostným očekáváním, když se konečně s Dikem dostal na palubu dvojstěžňáka otce jeho. Několik námořníků čistilo právě prostoru lodní, neopomenuli však přece syna svého kapitána uctivě pozdraviti, čehož si Robinson dobře povšiml. Dik se mu zdál nyní býti znamenitým mužem, i zakládal si jinoch na tom aspoň poněkud, že byl jeho přítelem a bývalým spolužákem.

„Pohleď,“ počal mu nyní Dik vykládati, „tu jsme teď na vrchní palubě, kde je prostora pro lanoví; lanovím totiž nazýváme stožáry, ráhna, plachty a také vlastní lana lodní. U lodí o třech stěžních rozeznáváme od předu do zadu přední, hlavní a zadní stěžeň, z nichž tento někdy nemívá ráhen a sluje pak malým stěžněm. Zde na naší lodi máme pouze stěžeň přední a hlavní. Okolo jejich obvodu jsou nahoře různé hřeby a kolíky s kladkami a klíny upevněny, přes které obíhá množství lan, jichž opět třeba jest ke svinování nebo napínání plachet. Zde na prostoře mezi hlavním a předním stěžněm leží veliké čluny, jichž se užívá k zachránění mužstva lodního, hrozí-li lodi záhuba, kdežto čluny menší visí na jeřábech po stranách lodních, aby se jich mohlo hned použiti. A teď ti ukážu ještě některé jiné vzácnosti.“

Po těch slovech vedl Dik svého hostě k velikému jeřábu kotevnímu a potom ke kormidlu, ježto se svýma oběma kompasy zvláště vzbudilo podivení Robinsonovo, neboť v tomto umělém stroji spočívalo veškeré tajemství, jak říditi a vésti velikánské lodní tělo po vlnách oceánu, jak dopraviti je s největší jistotou k cíli určenému.

„Vrchní paluba,“ vykládal dále horlivý poučovatel Dik, „dělí se ve dva díly, z nichž levý bok jest dle polohy a jména zadní, kdežto pravý čili přední bok se pokládá za nejpřednější čásť lodi. Plaví-li se také otec můj na lodi, vystoupí tam na onen velitelský můstek, jenž se na příč přes vrchní palubu vypíná a na němž také visí střelka a hlásné trouby.“

„A co je vlastně pod vrchní palubou?“ tázal se Robinson.

„Nejprve jsou tu otvory světelné,“ odpověděl mu Dik, „v některých jsou skla, v jiných pouze okenice k uzavírání za špatného počasí. Uprostřed nízké a dlouhé chodby pak jest zde zvláště upevněný přístroj pro ležatý stěžeň, zvláštní to týč, na přídě lodní vynikající, která opatřena jest dvěma plachtami. Potom jest tu místo pro kuchyň a hned za ní asi jako dospělý člověk vysoká železná závora, okolo níž obíhají kotevní řetězy — pak tu jsou zásobárny a také chlév, neboť na delší cestu bráváme s sebou vždy také živý dobytek. Zcela vzadu jest kajuta otcova a moje, tak zvaná velká kajuta. Pod mezipalubím leží třetí prostor, jenž sáhá až k nádní a kde se ukládá zboží.“

„Jak velikou to prostoru obsahuje taková loď!“ divil se Robinson.

„A jakou sílu má v sobě bouřící vítr,“ dodal s úsměvem Dik, „že nadouvaje plachty lodní takovým těžkým plavidlem dovede pohnouti. Až zítra časně ráno lodníci napnou plachty, bude tě to zajisté těšiti!“

„Zítra ráno?“ opětoval Robinson s povzdechem. „Vždyť se musím ještě dnes vrátiti do Yorku.“

„Co ti napadá?“ zvolal Dik, „pojedeš se mnou na naší lodi do Londýna; tam dojdeš ke kapitánovi „Rusalky“ a pak můžeš aspoň pánovi o lodi té zevrubnou zprávu podati.“

„Nevím však, mohu-li se na tak dlouhou dobu vzdáliti,“ odvětil Robinson rozpačitě, „neboť nemám od pána dovolení. Také by měla o mě matinka velikou starosť.“

„Aj což,“ vymlouval mu Dik jeho obavy, „pošleme ještě dnes posla do Yorku, aby tě omluvil. To by tak bylo, abys přijel do Hullu a na to krásné moře se ani nepodíval. Však já tě dobře a bezpečně dopravím do Londýna,“ dodal s jakousi hrdostí, „otec svěřil mi tentokráte samostatné velení na lodi, protože bylo mu některými obchodními věcmi zabráněno z Londýna odejeti. Uvidíš, jak veselé chvíle ztrávíš mezi námi lodníky.“

Tím byla pro Dika věc odbyta a také Robinsonovy poslední rozpaky zmizely, když byl posel skutečně do Yorku odeslán.

Večer strávili oba mladíci v kajutě, kde se Dik postaral o hodnou sklenici grogu, rumu to s vodou a cukrem smíšeného, kterýžto nápoj ode dávna lodníkům velmi jest milý.