Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola první
| Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker | ||
| Předmluva pro dospělé | Kapitola první | Kapitola druhá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola první |
| Podtitulek: | Touha po cestování |
| Autor: | Oskar Höcker podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 1–4. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Václav Novák |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
„Což nedbáš již ani za mák napomínání a proseb své matky?“ promluvila paní Krusoová na nejvýš rozčilena k svému synovi, jenž stranou stoje při těchto jejích slovech ani brvou nehnul a vždy jen do prázdna před sebe hleděl. „Vším pohrdáš, čehokoli ti život podává, a vždy se jen nečinnému oddáváš snění. A přece dovedla toho pouze neunavná pilnosť nebožtíka tvého otce, že se nám nyní dobře vede, že nemáme starostí a že si můžeme leckterého pohodlí dopřáti. Otec ubožák se o tě postaral, zjednav ti místo ve staroslavném obchodě svého přítele Hudsona; nyní je ti dvacet let, vyučen jsi a můžeš si časem z majetku otcova sám svůj vlastní obchod zříditi. Čeho si ještě žádáš?“
Dlouho však to trvalo, než syn sebou pohnul; teprve po hodné chvíli vstal, sáhl si rukou na vlhké čelo a pak přistoupiv k oknu pootevřenému ukázal na starožitný chrám, jenž byl zajisté přední okrasou malého anglického městečka Yorku, i odvětil:
„Hleď, matinko, vodou z mramorové křtitelnice tohoto chrámu mnoho již dětí bylo pokřtěno, po letech opět mnoho jich tam vstoupilo jako ženich nebo nevěsta, až konečně zase po delší nebo kratší době ležela nemalá jich čásť před oltářem v rakvi, a tak počal mnohý takový člověk žíti život svůj zde v Yorku a zde jej i ukončil. Závidím vlastně lidem těm jich klidné mysli, ale nemohu si pomoci, že nejsem také takový. Mne pudí cosi do dálky silou neobyčejnou, mysl má je jako pták, jejž cosi láká do ciziny neznámé —“
„Takový byl také tvůj bratr,“ přerušila mu matka jeho výklady vzdýchajíc, „neustále doléhal na otce, až mu dovolil táhnouti s vojskem do Flandrů, kde padl v bitvě u Dünkirch.“
„Nikoli, matinko, mně se vojenský stav nelíbí, ale ovšem toužím poznati cizí krajiny a národy; o závod bych letěl s rychlým rackem, proháněl se po bouřných vlnách oceánu a vrátil se konečně zase jako slavný plavec, abych ti mohl vypravovati o svých dobrodružstvích a nesnázích.“
Snivě hleděl opět jinoch do dálky, avšak pečlivé oko matčino zalilo se slzami. Mlčky přistoupila k němu, objala ho a položila hlavu svou na jeho prsa.
„A na mne jediný můj syn Robinson nemyslí?“ počala mluviti třesoucím se hlasem. „Na svou věrnou matku nemyslíš, jež tě opatrovala a vychovala, jež přestála již s velikou bolestí ztrátu jednoho syna, jež přežila věrného svého chotě a bude tu zcela opuštěna, osamělá, jestli že i ty odejdeš?“
Robinson z hluboka povzdychl; pak objal vroucně matku a patřil jí dojat do vráskovitého, svadlého obličeje. To byly ty dobré, laskavé oči, do nichž jako dítě hledíval, to byla ona usměvavá ústa, jež mu ty krásné pohádky vykládala — a zíraje tak na matku připomenul si opět nesčíslné události bezstarostného mládí, celý mladistvý věk jako ve snách před ním se objevil a zdálo se mu, že žije opět ve slastné té době, kdy ho matka s láskou na klíně hýčkala nebo před hněvem otcovým ho chránila, když maje se učiti z knih nebo na tabulce úlohy psáti, spíše pomýšlel na trpaslíky, obry a zakleté princezny, jimž v kouzelné říši pohádek tak veliká úloha je přidělena; při tom však vzpomněl si jinoch také na doby, kdy veškero to kouzlo znenáhla bylo zaplašeno povídkami, jež od otce slýchal a jež se nezakládaly na smyšlenkách, nýbrž na pouhé pravdě; tu dovídal se chlapec o veliké odvaze portugalských plavců, kteří opluli vzdálený jih africký a daleko pronikli do zemí neznámých; poznal jméno Kolumbovo, jenž Ameriku odkryl, a kromě tohoto srdnatého Janovana seznal ještě množství jiných slavných plavců, jichžto zprávami o vzdálených zemích, a to namnoze podivnými a báječnými, obrazivosť chlapcova daleko mocněji ještě byla roznícena než dříve pohádkami matčinými. Od té doby změnila se mysl Robinsonova tou měrou, že se matka této změny právem obávala; vědělať dobře, že syn u ní navždy nezůstane, nýbrž poddá se dříve nebo později této nepřekonatelné touze po cestování, po němž celou duší dychtil.
Proto nic nepomáhaly všecky výčitky, domluvy a prosby dobrotivé paní, ba smýšlení synova nemohla změniti ani připomínka varovného slova otcova, jež byl nedlouho před svou smrtí k Robinsonovi pronesl:
„Poddáš-li se své bláhové touze po cestování,“ pravil k němu tehdá nebožtík otec, „uběhneš zajisté v záhubu, neboť požehnání Boží té opustí. Jsem přesvědčen, že ti jednou nastane doba, kdy si s pláčem vzpomeneš, kterak jsi rady a výstrah rodičů nedbal; ale potom bude pozdě a pak tě stihne neštěstí, jež tě schvátí.“
Také tohoto dne připomenul si Robinson tato slova nebožtíka otce a vyvinul se s povzdechem z náručí matčina. Pomalu odcházel pak ze světnice do domu na náměstí, kde byl obchod přítele otcova, v němž byl též zaměstnán. —
Vrátiv se u večer seděl zprvu mlčky; povečeřel pak s matkou ani slova nepromluviv. Náhle však se pousmál, zabubnoval prsty na stůl a řekl: „Zítra ráno odjedu.“
Matka jeho zbledla náhle a vzhledla na něho poděšena. Teprve za hodnou chvíli vzchopila se a pravila: „Kam pojedeš?“
„Do Hullu,“ odvětil Robinson krátce nedbaje toho, že se matka leknutím chvěje. A měla k tomu také ubohá příčinu; neboť to město bylo tehdá hlavním přístavem severovýchodní části Velké Britannie a do širého moře bylo odtud jen několik hodin cesty.
„A co v Hullu?“ promluvila opět matka sotva se přemáhajíc.
„Mám prý se jménem páně Hudsonovým poptati, vrátila-li se již z Londýna loď „Rusalka“. Dostane se jí nového nákladu.“
Matka si oddechla. „Ah tak,“ pravila, „tedy jen z rozkazu pánova tam pojedeš? Jen to dobře proveď, aby ti ta cesta byla ke cti.“
„Ach,“ dodal Robinson snivě, „uvidím aspoň v dáli more a lodi se stožáry a plachtami!“
Matka potřásla hlavou; nemohlať pochopiti zvláštní té radosti synovy.
Druhého dne vypravil se tedy jinoch do přístavu. Povoz, v němž odjížděl, dávno již byl zmizel z očí matčiných, ale vždy ještě stála pečlivá máti u otevřeného okna, neboť srdce jí úzkostí bušilo a před očima slzami zalitýma jevilo se jí nekonečné moře, jehož se tak děsila.