Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola sedmnáctá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola sedmnáctá
Podtitulek: Jest dělník hoden své mzdy
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 92–97.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Stébla vyrůstala k velkému potěšení Robinsonovu velmi bujně a dospívala již značné výše. Každého jitra docházel Robinson ke své roli, aby se přesvědčil, zdali je neporušena. Tu však brzy zpozoroval, že není sám jediný na ostrově milovníkem ječmene a rýže, nýbrž že kozy, jichž se tu veliké množství prohánělo, také mají veliké zalíbení v zelených stéblech a že by se rády na nich pásly.

Na pochoutku pro kozy však nevynaložil zajisté všecku tu práci a péči. Vážil si koz sice velmi, poněvadž mu svým masem poskytovaly živobytí; avšak nikterak mu nepřipadalo, aby jim popřával svým osením zvláštního požitku. Aby nepozbyl celé svojí žně, bylo třeba rychlého prostředku; počal tedy tuto roli obkličovati vysokým plotem, a poněvadž se plaché kozy neodvážily k němu přiblížiti a za jeho přítomnosti na poli se popásati, zůstala role za dne ušetřena. Za to však hleděly si kozy v noci nahraditi, co byly ve dne promeškaly, a když se Robinson za měsíčního úsvitu přiblížil k poli, spozoroval, jak veliké stádo koz s největším úsilím na osení se popásá. Náhodou byl si vzal s sebou ručnici a střelil tedy po zvířatech ničeho se nenadějících. Tři kozy postiženy klesly, ostatní v divém útěku se rozprchly. Také se celou tu noc více nevrátily, neboť byvše tak bezohledně vyrušeny z hostiny pozbyly také chuti dále ještě se zabývati věcí, jež byla některým jejich družkám na záhubu.

S neunavnou pílí a pokud možná rychle pracoval nyní Robinson o další ohradě kol své role, a poněvadž také v noci několik hodin ji hlídal a kozy opět se vracející ranami z ručnice zaháněl, mohl se zajisté nadíti hojné žně.

Asi za tři neděle byl plot hotov a Robinson se spoléhal, že se, může nyní bezpečně oddati jiným pracím. Než nové nebezpečí hrozilo jeho bohaté žni. Pokud byly klasy zelené, pochutnávala si na jeho obilí zvířata čtyřnohá, později však doráželi opět ptáci na dozrávající klasy. Když přišel jednou Robinson opět na pole, spozoroval k nemalému zármutku množství okřídlenců vůkol. Arci vzlétli okamžitě, jakmile se ukázal, usedli však toliko na sousedních stromech. Zdálo se, že nikterak nepomýšlejí na to, aby tak beze všeho opustili to, co byli pro sebe zabrali, a čekali pouze na okamžik, až by Robinson opět odešel. Robinson však ihned strhl ručnici s ramene a střelil do jich zástupu. Ranou poděšeni vzlétli ptáci a také z prostřed osení vyletěl veliký zástup okřídlených lupičů, kteří se tam byli na klasech bavili, v obilí jsouce uschováni.

Rozmrzen jsa opětným tímto nebezpečím, jež hrozilo jeho žni, prohlížel Robinson pole, aby ocenil škodu na klasech učiněnou. Ptáci vyzobali sice již množství zrn, avšak klasy byly přece tak plné, že způsobená škoda nebyla nikterak značná; kdyby však lupičům jejich kořistění nepřerušil, mohl snadno pozbyti celého výtěžku žně.

Přemýšleje tedy Robinson o tom, jakým způsobem by mohl hájiti svého majetku před okřídlenými lupiči, vzpomněl si na starý anglický mrav, že totiž pověstní lupiči a vrazi popraveni byvše delší dobu na šibenici ponecháváni byli, aby se takto druhové jejich odstrašili. Právě tak naložil tedy s ulovenými ptáky. Pověsil je na různých koncích pole a výsledek z toho byl nad očekávání znamenitý. Sotva spatřili ptáci mrtvoly svých okřídlených soudruhů ve vzduchu se houpati, odletěli co nejrychleji a více se nevrátili, pokud strašáci byli vyvěšeni. Působil tedy prostředek tento velmi dobře.

Nyní mohl tedy Robinson bez obavy o své drahocenné osení věnovati se až do žní pracím domácím. Záleželo pak mu nyní tím více na tom, aby se především opět chopil prací hrnčířských, ježto se žeň blížila, když tu jednoho dne v prudkém ohni, kde si byl maso upekl, zpozoroval do červena vypálený zbytek jedné z rozprasklých nádob hlíněných. Uhasil tedy hned oheň a zkoumal zbylé ty střepy; byly vypálené a tvrdé jako kámen, tak že Robinson ani okamžik nepochyboval, že lze pálením dosíci téhož výsledku také u talířů a u džbánů. Dosud neměl dosti času, aby v pokusech toho druhu pokračoval, nyní však oddal se té věci s celou chutí. Tři hrnce a džbán na rychlo zhotovený postavil na rozsáhlé popelniště, jež obklopil vůkol suchým dřívím. Brzy roznícen byl jasný plamen, a dříve ještě než dříví zcela shořelo, nakladl Robinson již opět nového dříví. To pak opětoval tolikrát, až se hrnce prudkým žárem do červena rozpálily. Neustále se obával, že se s velikým rachotem roztrhnou, avšak obava jeho byla šťastnou náhodou zbytečná. I nechal pak oheň znenáhla uhasnouti a zůstavil hrnce i džbán celou noc venku pod šírým nebem. Když pak druhého dne dílo své zkoumal, shledal, že se hlíněné ty nádoby v ohni zcela do tvrda vypálily; ihned naplnil jeden hrnec do polovice vodou a uvařil si v něm kus kozího masa, jež měl vždy v zásobě. Nádoba snesla snadno horko a za hodinu měl uvařenu silnou masovou polévku. S velikou chutí pojedl nyní Robinson tohoto pokrmu, jenž mu velice chutnal, jehož mu však tak dlouho bylo postrádati. Následkem obmezených svých poměrů byl se arci stal velmi skromným, neboť dříve byla by mu polévka beze všech přísad připravená sotva chutnala, ba snad by se mu byla protivila.

Přiblížila se doba žní a opatřen jsa kosou a koši kráčel Robinson ke své roli. Od rána do večera bez přestávky sekl a naplňoval nasečenými klasy všecky koše. Pak donášel je k večeru domů a druhého dne počal práci tuto znovu.

Byla to požehnaná žeň a konečně bohatými zásobami zcela naplněna byla jeskyně, jíž Robinson užíval za stodolu.

Nyní bylo třeba zrna rozdrobiti, aby se z nich mohla připraviti mouka. Aby si vystavěl nějaký mlýn, na to nemohl Robinson mysliti ani při své neobyčejné pilnosti, při své vytrvalosti, a vynaložil tedy celou péči svou na to, aby si zhotovil kamenný hmoždíř. Mnoho dní chodil sem a tam, hledaje kamene k účelu tomu vhodného, nikde však ho nemohl nalézti; proto bylo mu na jiný nějaký prostředek mysliti. Po krátkém přemítání porazil strom a odsekl z dolejšího jeho konce mohutný špalek. V Brasilii slýchal často vyprávěti, že Indiáni kmeny, potřebné k zhotovení svých loděk, vyhlubují ohněm. Ustanovil se tedy na tom, že jich bude následovati, a vypálil arci s náramným namáháním vnitřek pařezu, že povstal tím přiměřený otvor. Z téhož dřeva, z něhož si byl zhotovil rýč, uřízl si pak těžký kyj a měl tedy pro svou potřebu dostatečný hmoždíř s paličkou.

Ač mouka ze zrní takto utlučeného nenáležela právě ke druhu nejjemnějšímu, přece byl s ní Robinson spokojen. Z vody, soli a mouky připravil si pak jakési těsto, z něhož uhnětl chléb rozmanité velikosti. Ze čtyřhranných cihel, jež si byl sám vypálil, byl si též vystavěl pec, v níž nyní zanítil veliký oheň; když pak se cihly rozpálily, smetl s nich popel po dříví pozůstalý a položil na ně chleby; na ně poklopil pak hlíněné mísy a přes ně opět nasypal horkého popelu, aby takto udržel horko pohromadě a žáru také přidal. Toto první pečení se úplně povedlo a s velikou chutí pojedl Robinson druhého dne poprvé vlastního ječného chleba. Avšak také rýže užil brzo přiměřeným způsobem; přidal jí k masové polévce, již si nyní každodenně vaříval, kromě toho pak se Robinsonovi brzo podařilo ze smíšeniny mouky rýžové a ječné upéci jakési chutné rýžové koláče.

I měl tedy nyní hojný výběr toho, co k živobytí dennímu náleží, a mohl spokojen pohlížeti do budoucnosti.