Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola šestnáctá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestnáctá
Podtitulek: Ve stálé práci
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 88–92.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Když se byl Robinson ze své únavy opět zotavil, jal se obhlížeti svou roli; k velikému jeho potěšení popřály teplé paprsky sluneční osení zdaru a zelená stebélka pučela pěkné ze země.

S nemalou péčí ošetřoval Robinson malé svoje pole; když pak po několika nedělích klasy dozrály, posekl je opatrně kosou, již si byl sám zhotovil. Dosti si tím hlavy nalámal, než se mu podařilo takový nástroj zhotoviti. Poněvadž pak byl již po delší dobu nucen o všecky své potřeby sám se starati, byla se jeho schopnosť vynalézací tou měrou zostřila, že sotva byla některá věc, jíž by nebyl dovedl zhotoviti. Kosiště bylo brzy zhotoveno z kmene přihnutého stromku, za kosu pak užil šavle, již si byl z lodi přinesl a již nyní hodně nabrousil. Rukojeť její přivázal provazem k vyhloubenému místu kosiště a takto zjednal si velmi dobrou kosu. Na zvláštní krásu takovýchto nástrojů arci nikterak nehleděl, kdykoli je pro svou potřebu hotovil.

Brzo měl několik košů naplněno klasy, jež chovaly tolik zrn k setbě, že se jimi posíti mohla dosti značná role. Nyní však nastala mu nová obtíž; jak měl zbaviti zrna plev je obklopujících? Ovšem připomněl si hned ze svého mládí jednotvárný klepot cepů, jež v pravidelných přestávkách na mlat dopadaly. Jak často stával zvědavě při tom a díval se na pracující muže! Tehdá byl arci ještě malým chlapcem a nemohl si proto již dobře vzpomenouti na tvar cepův. Avšak i provedení nesnadné této úlohy se mu povedlo jako mnoho jiných věcí; potom však mu připadlo, že k mlácení třeba je mlatu, kusu střechou přikryté suché půdy, pevně upěchované; k tomu jevila se obyčejná půda nedosti pevnou, ježto dvakráte za rok trvalým deštěm jsouc rozmáčena neustále byla dosti vlhká. Nezbývalo mu tedy než vrátiti se k prvotnému způsobu a žito rukama z plev vydroliti.

Byla to arci velmi zdlouhavá práce, avšak čím více klasů mu bylo vyprázdniti, tím větší radosť z toho měl; tím značnější měl zajisté z toho zásobu pro pozdější žně.

Když pak nastal opět výroční den jeho pobytu na ostrově, tu slavil jej Robinson s city mnohem radostnějšími než poprvé. O jeho živobytí bylo postaráno, také nezdála se mu jeho osamělosť ode vší společnosti lidské již tak nesnesitelnou jako dříve. Vždyť našel jakousi náhradu za obcování s lidmi v kůzleti, jež brzo po své vycházce dopravil do svého hradu; kůzle pak bylo uloženým krátkým postem tak skrotlo, že pána svého jako věrný pes provázelo. Druhá kořisť, papoušek, jejž Polem nazval, nechtěla se tak rychle oddati svému osudu a zvyknouti vězení, proto viděl se Robinson nucena držeti jej v pevné kleci, jinak by mu byl pták zajisté brzy opět unikl. Zhotovil pak tuto klec z téže látky, z níž byl pletl dříve koše, totiž z vrbového proutí, a nový tento domek stal se obydlím Polovým. Časem zvykl chytrý pták neuniknutelnému svému osudu, neboť přestal hladění Robinsonovo spláceti prudkými ranami ostrého svého zobáku a neužíval také volného pobytu, jehož mu Robinson denně po několik hodin mimo klec popřával, jako dříve k tomu, aby se se pokusil o útěk. Nesčíslněkráte předříkával mu Robinson jméno „Pol“, až se konečně ze sypavého krákání papouškova vyvinul zvuk lidskému hlasu podobný. Robinson byl s výsledkem učení svého tak spokojen, že počal hned s jiným jménem a snažil se Pola naučiti říkati jméno „Robinson“. Když pak se mu i to podařilo, cítil u sebe nový učitel nekonečnou radosť. Byloť to po mnoha létech poprvé, že opět uslyšel vysloviti svoje jméno.

Podle rozpočtu Robinsonova nebylo již zase daleko do deštivého počasí; proto jal se rozšiřovati svoji roli a půdu na ní překopávati. Arci to trvalo dosti dlouhou dobu, než to vykonal jednoduchým svým nástrojem, dřeveným rýčem. Opatrně, aby se mu žádné z drahocenných zrn neztratilo, zasel pak celou svoji minulou žeň do zkypřené půdy. Tu však nedostávalo se mu opět bran. Pokud byla role ještě malá, vypomohl si Robinson z toho nedostatku tím, že celou roli přeryl; na roli mnohonásobně zvětšené by způsob ten byl mnoho času potřeboval a Robinson by bezpochyby ještě před zakončením této práce byl překvapen býval několik neděl trvajícím deštěm. Brzo však se rozhodnuv pomohl si tím, že velikou a těžkou větev stromovou po poli vláčel, čímž se půda sice spíše rozškrábala než uvláčela, výsledek však byl při tom skoro stejný.

Když byla role úplně upravena, mohl se Robinson klidně uchýliti do svého hradu, aby se v deštivé době právě počínající jinak zaměstnával. Dávno již pociťoval nedostatek hrnců a džbánů, nikdy však nezdál se mu tento nedostatek tak velikým jako právě nyní, kdy se mohl nadíti vždy bohatějšího výnosu své role. Použiti opět celého výtěžku žně k setí bylo by nemoudré bývalo, neboť co by si byl počal se všemi těmi zásobami zrní, jichž by takto byl získal? Spíše bylo třeba obilí spracovati v mouku. Kde však bylo možno jemný tento prach lépe uschovati než ve džbánech a hrncích! Koše jeho byly pleteny příliš řídce, než aby mouku byly mohly udržeti, a bedna, již si byl s nevelikou obratností z lodních prken sestavil, nezdála se k tomu rovněž dosti způsobilou pro mnohé šklabiny a otvory, jež v ní byly. Viděl se tedy nucena hotoviti džbány a hrnce z téže hlíny, z níž byl dříve také talíře robil. Hlíněné tyto talíře byl postavil na slunci, jehož palčivými paprsky úplně stvrdly. že byly docela dobře k potřebě, i mohl se nadíti, že podobným způsobem nabude také dobrých hlíněných nádob větších rozměrů.

Vidíme-li před sebou hotový džbán, ani bychom neuvěřili, jak nesnadno je neumělým rukám nádobu takovou zhotoviti. Také Robinson nabyl té zkušenosti. S radostným spěchem počal toto své dílo, čím více však se mu v rukou vyvíjelo, tím zdlouhavěji potom dále pokračovalo. Že se mu dno podařilo spíše čtyřhranné než okrouhlé, bylo mu arci věcí vedlejší, že však okrouhlá hořejší část a hrdlo džbánu nabylo tvaru příliš neobyčejného, to zdálo se mu přece poněkud povážlivým. Hnětením a tlačením hleděl své dílo poněkud přiblížiti vnější podobě džbánu, byl však při tom poněkud netrpěliv a prudký, neboť měkká hlína povolila a nestvůrný džbán sám od sebe se rozpadl.

S povzdechem počal Robinson práci svou znovu. Ač pak druhý tento pokus podle zevnějšku nevypadl mnohem lépe než prvý, přece džbán vydržel a Robinson zhotovil pak podle tohoto vzoru ještě jiné hrnce. Když pak pochmurné počasí přestalo a slunce opět se ukázalo, vynesl hrnce ven, aby na slunci stvrdly a se vypálily. Tu však doznal nového zklamání, neboť většina hlíněných jeho výrobků nesnesla prudkých paprsků slunečních a právě uprostřed popraskala.

Tak záležel tedy výsledek jeho dlouhé, namáhavé práce ze dvou velikých ohyzdných kusů hlíny, jež se nikterak nepodobaly džbánu nebo hrnci. Opatrně, jako drahocenné láhve donesl pak Robinson nádoby do svého příbytku a opletl je proutím vrbovým, aby mu nepopraskaly. S velikou péčí vyplnil potom prostor mezi džbány a pletivem rýžovou a ječnou slamou, aby nesnadné svoje dílo před každým nebezpečím ochránil.