Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola patnáctá
| Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker | ||
| Kapitola čtrnáctá | Kapitola patnáctá | Kapitola šestnáctá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola patnáctá |
| Podtitulek: | Na nových potulkách |
| Autor: | Oskar Höcker podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 84–88. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Václav Novák |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Jakmile nastala lepší pohoda, zdálo se Robinsonovi, že přišla doba, by počal se setím obilí. I vyhledal si nedaleko svého hradu vhodné místečko a přeryl je dřevěným rýčem, pokud mohl; pak nasel opatrně zrní do zkypřené takto půdy, rýži a ječmen úzkou mezí od sebe odděliv.
Každodenně prohlížel tuto svou roli, nemohl však ani jediného klíčícího stebélka pozorovati. I zarmoutil se velice, neboť se domníval, že nepoužil pravého času, že místo po deštivém počasí měl již před nim pole zasíti. Nyní za parné doby letní neměla půda dostatek vláhy, aby se v ní obilná zrna mohla vyvinouti.
Arci neradoval se z toho příliš, jakmile nemilou tu věc byl zpozoroval, a kdyby se nebyl nadál, že se símě v zemi dřímající přece může povznésti, jakmile opět nastane počasí deštivé, byl by si téměř zoufal.
Brzy obrátil také Robinson opět kroky své k besídce. Vše nalezl tam v témže stavu, jak to byl opustil; k nemalé svojí radosti také shledal, že koly a větve do země zaražené se ujaly a vysoké, daleko se rozkládající větve vyrazily. Větve pak poskytovaly před palčivými paprsky slunečními tak příjemného stínu, že Robinson připadl na myšlenku také kolem svého hradu podobnou ohradu zříditi a mezery mezi jednotlivými kmeny zůstávající rovněž vyplniti zeleným větvovím a křovím. Celek nabyl by tím lesnatého rázu a tak by skryl obydlí před zraky nepovolaných slíditelů. Také tuto namáhavou práci provedl konečně Robinson zdatně. Než opět nastalo deštivé počasí, obklopen byl hrad jeho zeleným lešení.
Pro nastávající vlhkou dobu vybral si ještě Robinson zvláštní práci. Bylť si nařezal veliké množství vrbových prutů; když pak zmáhající se vichr zvěstoval, že se blíží konec krásné povětrnosti, dovlekl Robinson celou tuto zásobu do svého hradu.
Jako skoro všecky děti, tak i on pozorovával ve svém mládí rád dům od domu chodícího košaře při jeho práci a velmi ho těšívalo, mohl-li mu tou neb onou maličkostí přispěti. A to se mu nyní znamenitě hodilo.
Podle vzoru koše, jejž si byl z lodi přinesl, snažil se z nařezaného proutí podobné koše plésti. První takové pokusy jeho umění košařského vypadly arci poněkud divně; avšak pilností a vytrvalostí osvojil si takovou obratnosť i v této příčině, že se brzy jeho sklep proměnil takřka v zásobárnu různých košů a košíků.
Na pletivo vynakládal tolik úsilí a péče hlavně za tou příčinou, aby v budoucích žních, o nichž se nadál, že budou čím dále tím bohatější, mohl do košů skládati ječmen a rýži. Oproti dobám dřívějším stál se nyní Robinson velmi dbalým o budoucnosť.
Při první své delší vycházce byl poznal toliko čásť svého ostrova, i vydal se nyní opět na cestu, aby tentokráte pokud možná celé své království přehledl. Po delším rychlém pochodu spatřil konečně opět moře. Ježto pak vzduch byl neobyčejně průzračný, postřehl po bedlivém pátrání v dálce zemi, avšak přese vše namáhání nemohl nikterak rozeznati, zdali to je ostrov či pevnina.
Na okamžik přál si Robinson, aby vlnami, jež ho kdysi zde na zemi byly vyvrhly, raději tam byl zanesen býval, neboť snad by se mu tam bylo spíše dostalo styku s lidmi. Brzo však spřátelil se opět se svým osudem; uvažovalť, že na tom pobřeží bezpochyby bydlí divochové, kteří by ho při jeho příchodu zajisté příliš laskavě nebyli uvítali. Náležela-li však vzdálená země k osadám španělským, zajisté se nedaleko nich za delší nebo kratší dobu ukáže loď, a nebylo nikterak pravdě nepodobno, že by pak plula nepříliš daleko od jeho ostrova. Za takovýchto myšlének kráčel Robinson pomalu dále. Také tato část ostrova byla mnohem příjemnější a líbeznější než ona, kde se byl usadil. Koz a ptáků bylo zde mnoho a želev, jež byl dotud jen porůznu nalezl, leželo tu na sta po celém pobřeží roztroušeno.
Právě stanul pod košatým stromem, jehož větve se jako veliká nebesa daleko do šíře rozkládaly, když tu nad samou hlavou svojí zaslechl sypavé krákání. Udiven pohledl vzhůru a spatřil docela na blízku na větvi se houpajícího pestrého papouška, jenž ho zvědavě pozoroval, neboje se ani v nejmenším neobyčejného jeho zjevu. Rychle vztáhl Robinson ruku a chopil ptáka pevně za tenké nohy. Papouškovi se to arci nelíbilo a proto klofal Robinsona zobákem, co mohl, do ruky, kterou jej držel, avšak Robinson dbal toho nehrubě; obvinulť nohy pestrého ptáka tenkým motouzem, chtěje ho jako živou kořisť s sebou vzíti.
Zatím přiblížilo se poledne a s ním dostavil se Robinsonovi notný hlad; zásob, jež si byl s sebou vzal, nechtěl se doteknouti, nemoha ovšem věděti, jak asi dlouho z domova zůstane vzdálen. Tu náhle vzletí zástup divokých holubů, jichž dotud nebyl pozoroval, a vznášel se vyděšen nad lesem, jakmile se jim Robinson jen poněkud byl přiblížil. I vystřelil po nich z pušky broky nabité a dva holubi spadli raněni k jeho nohám. Rychle je oškubal, zanítil malý ohníček a za hodinu mohl se posilniti výborným obědem; maso chutnalo mu znamenitě; poněvadž pak v této straně ostrova bylo množství holubů, nalezl opět pro budoucnosť nové obohacení pro svůj stůl.
Odpoledne použil k dalším potulkám, u večer pak připravil si Robinson podle starého způsobu nocleh na košatém stromě. Tak uplynul týden za stálých toulek a každého dne jevil se poutníkovi ostrov jeho z nové, krásnější stránky. Když pak se vydal konečně na zpáteční cestu, zakopal na pobřeží na znamení vysoký kůl. Následující vycházku zamýšlel učiniti podél druhé strany ostrova, a takto jej obcházeje dospěti opět ke kolu, tak že by tím způsobem poznal celý ostrov.
Robinson nebyl již daleko od své besídky, když tu náhle zaslechl žalostné bečení; s podivením pátral po jeho příčině a spatřil ve blízkém křoví malé kůzle, jež se bylo do úponkovitých rostlin tak pevně zamotalo, že se mu nepodařilo opět se vyprostiti. I rozřezal tedy nožem osidlo zvíře poutající. Právě chtěl je z útrpností pustiti na svobodu, když tu připadl na myšlénku, zdali by se mu nepodařilo několik takových zvířat nachytati a takto si zaříditi chov krotkých koz; pak bylo by postaráno o jeho výživu i v tom případě, kdyby někdy spotřeboval střelivo a nemohl již choditi na lov.
Ihned jal se tedy úmysl svůj prováděti. Rychle vytáhl z brašny kus provazu, přivázal jej kůzleti okolo krku a dovedl je až k besídce, kde je uzavřel a zanechal. Pak spěchal nepřetržitým pochodem ke svému hradu, neboť planul již touhou spatřiti opět spořádaný svůj domov, pobyv tak dlouho bez řádného noclehu v lesích.