Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola osmnáctá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola sedmnáctá	Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmnáctá
Podtitulek:	Dvakrát měř, jednou řež!
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 97–104. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Uplynula řada let, aniž se poměry Robinsonovy valně změnily. Žil nyní spokojen a šťasten, a kdyby nebyl tak zcela odloučen býval od společnosti lidské, nebyl by měl nižádné příčiny ke steskům. Byl-li přece někdy smuten, byla toho příčinou obyčejně myšlenka, jak je opuštěn a osamělý. Z hloubi srdce svého toužil po tom, aby spatřil opět jednou lidskou tvář, aby zaslechl lidský hlas. Papoušek jeho naučil se arci během těchto let všelicos mluviti. Když se Robinson domů vracel, vítal jej papoušek radostně poskakující pronikavým voláním:

„Robine Krusoe, Robine Krusoe, kde jsi byl? Odkud přicházíš?“

Poněvadž pak mu Robinson, potěšen jsa z toho, že ve své osamělosti přece jakýsi lidskému podobný hlas slýchá, za odměnu strkával kus potravy do zobáku, pokládal Pol tato slova bezpochyby za vybídnutí, aby se mu dostalo potravy, neboť je opakoval skoro celý den. Když pak žádosť jeho byla vyplněna, děkoval za to, vyslovuje jinou větu, jíž ho byl pán jeho přiučil:

„Ubohý Robine, jak jsi sem přišel?“

Tyto dvě věty byla však jediná slova, jež Robinson po několik let od jiné bytostí zaslechl. Vždy arci jej těšilo, kdykoli Pol umění své ukazoval, i snažil se všemožně, aby svého žáka ještě jiným větám přiučil; papouškovi však neshodovala se bezpochyby nová slova s krmením, neboť nedal se nikterak pohnouti, aby je vyslovoval. I bylo se Robinsonovi spokojiti s několika těmi slovy, jež k němu Pol svým hrčivým hlasem mluvil.

Během let změnil se také značně zevnějšek Robinsonův. Vous jeho, jehož si byl dříve pečlivě hleděl, zjeřabatěl a dodával obličeji jeho poněkud divokého vzezření. Ač měl po ruce dosti nůžek a nožů, přece nedbal toho Robinson, aby hořejší ret a bradu zbavil ježatých vousů a hlavu dlouhých vlasů.

Námořnické obleky, jež si byl přinesl z lodi, byly již dávno obnošeny; děr a otvorů bylo v nich už takové množství, že se tyto šaty ani ke správě již nehodily. Proto bylo Robinsonovi na to pomýšleti, aby si sám nový oblek ušil.

Z ulovených koz byl kůže vždy pečlivě stahoval, na slunci je sušil a pak schovával ve sklepě, to byla také jediná látka, již ke zhotovení oděvu po ruce měl. S velikou bedlivostí přikrájel si tedy kůžky tyto, avšak teprve po několika nezdařených pokusech se mu povedlo zhotoviti si oděv, jenž aspoň poněkud měl podobu spodků. Kabát mu způsobil méně obtíží, ač bylo Robinsonovi doznati, že se hotový tento oděv podobá spíše dlouhé vestě s krátkými rukávy. Na dovedného krejčího měl patrně velmi málo vloh.

Přece však shodoval se nový oblek svojí podstatou s přáním Robinsonovým; zadržovalť horké paprsky sluneční a hrubým svým povrchem zabraňoval, že vlhko za doby deštivé dosti citelné na tělo proniknouti nemohlo. Pokrývkou na hlavu byla Robinsonovi čepice rovněž z kůže kozlecí. Tuto pokrývku zhotovil bez velikých okolků, učinil ji totiž prostě v podobě cukrové homole.

Ba Robinson stal se také majitelem deštníku a slunečníku, a to jen pilným přemýšlením. Nejvíce si nalámal hlavy tím, jak by si to zařídil, aby takovéto stínítko mohl pohodlně složiti: neboť kdyby ho byl mohl užívati pouze nataženého, nebyl by ho mohl jinak nositi než nad hlavou, což by při lovu velice bývalo na překážku. Po mnohých marných pokusech zřídil si však přece stojan dle přání svého výhodný, a to z vrbových prutů. Potáhl jej pak rovněž kozí kožešinou ven obrácenou, tak že za deštivého počasí voda s něho jako se střechy kapati mohla.

Krásně celý tento oblek arci nevypadal, to seznal Robinson, když pohledl do jasné vody jako do zrcadla; toho však nedbal, neboť spokojil se tím, že mu skýtal oděv všecky výhody, jichž na něm vyžadoval.

Po dlouhá léta, jež byl Robinson strávil na ostrově, zabýval se již často myšlenkou, kdo asi bydlí na onom pobřeží, jež byl na prvé své delší vycházce spozoroval; často přával si sám u sebe, aby se také na ono pobřeží dostal; snad přebývali tam lidé, jichž přispěním by se spíše mohl nadíti návratu do vlasti! Ač si byl na svém ostrově vše po domácku zařídil, přece vždy a vždy opět toužil po příležitosti, kdy by jej mohl opustiti. Skoro denně pohlížel na moře, neukazuje-li se na blízku loď, ale vždy posud nadarmo. Jediným cílem nadějí jeho bylo tedy nyní ono nepříliš vzdálené pobřeží. Vrcholem pak přání jeho bylo, aby měl loďku, po níž by země oné dostihnouti mohl. Na nebezpečí, jež by mu na oné žádoucí zemi mohlo hroziti, nemyslil pranic. Že tam přebývají divoši, zdálo se inu býti arci přirozeno, ale že by mohli míti chuť na lidské maso, to mu ani ve snách nepřipadlo. Čím však déle se zabýval pomyšlením na nějakou návštěvu toho pobřeží, tím dobrodružnější měl záměry.

Lodice, do níž se bylo mužstvo ztroskotané lodi uteklo, byla po krátké době prázdna vlnami na břeh zanesena; poněvadž pak tu ležela jako přikována, nedbal jí dále Robinson. Několik silných mužů bylo by arci s to bývalo, aby ji z písčitého břehu vykopalo a opět na moře stáhlo; jednotlivec však nemohl se o to nikterak pokusiti. To také nahlédl brzy Robinson a nevšímal si dále, jaký osud ji stihne.

Nyní však hnalo jej to jako nějakou kouzelnou mocí opět k lodici. Všecky rozumové důvody, jimiž si před časy sám byl objasňoval, že nemožno jemu jednotlivci lodici stáhnouti na vodu, ustoupily nyní před nekonečnou touhou, jíž byl Robinson naplněn, aby pomocí tohoto člunu unikl své samotě.

Jako za času kolových staveb, tak ozýval se brzy potom les dunivými ranami sekery. Veškery síly své vynaložil nyní Robinson na zhotovení páky a kladek, jimižto chtěl lodici dovléci k moři. Pak dopravil je na místo, kde člun ležel, chtěje zde namáhavou tu práci počíti; velice však se zklamal, neboť záhy bylo mu nahlédnouti, že síly svoje příliš přeceňoval. Ač pracoval novou touto pákou a kladkami velmi obratně, přece nepohnula se lodice ani o píď z místa. I podnikal v té věci nové a nové pokusy a pracoval se zimničním úsilím na tomto svém díle. Poněvadž pak mu cesta od pobřeží k jeho hradu příliš mnoho času zabírala, spával opět v koruně blízkého stromu, aby hned za prvního úsvitu mohl v práci pokračovati. Tak se namáhal již několik neděl, ale při vší té námaze neznamenal ani nejmenšího pokroku.

Konečně přece nahledl Robinson, že počínání jeho je marné. Avšak touhy, aby se této své samoty zbavil, tím jen přibylo: vší mocí o to pracoval, aby mohl ostrov opustiti, ve dne v noci vymýšlel nové a nové věci. Bylo však pro něho štěstím, že skrze kormidelníka lodi, na níž se plavil do Guineje, dokonale seznal nebezpečí, prouděním moře hrozící, neboť jinak byl by se vydal na moře na jednoduchém voru a nebyl by pak ušel jisté záhubě.

Trvale však nyní obracela se celá jeho touha a snažení k tomu, jak by nabyl nějaké loďky; a poněvadž již nahlédl, že je mu zcela nemožno vyzvednouti lodici na břehu ležící, připadl konečně na myšlenku, že si sám zřídí nějakou loď.

Neváhaje tedy déle chopil se díla a porazil překrásný cedr, jenž se mu k jeho účelu nejvhodnějším býti zdál. Byl to mohutný, silný strom a za lodici takořka stvořený.

S velikým úsilím jal se nyní Robinson kmen osekávati a pak zarovnávati; přece však uplynulo mnoho neděl, než byl potud zřízen, že měl aspoň povrchu podobu indianské loďky (kanoe), jejíž jednoduchá stavba Robinsonovi při jeho podniku byla vzorem. Hlavní práce, vyhloubiti vnitřek, ještě zbývala.

Poněvadž Robinsonovi nebylo úplně známo, jakým způsobem Indiáni kmeny za lodice určené silou ohně vyhlubují, hleděl spíše pomocí kladiva a dláta dospěti žádoucího cíle. Železná ruka osudu posílila netoliko jeho vůli, nýbrž i jeho trpělivosť, proto nedal se od namáhavé této práce odstrašiti; když pak člun byl konečně hotov, tu mohl věru s hrdostí pohlížeti na své dílo. Bylť skutečně provedl práci značnou, neboť lodice jeho, jež by byla mohla pojmouti asi dvacet pět mužů, hodila se úplně ku plavbě námořské. Nyní záleželo jen na tom, jak dopraviti loď na moře. Arci byla vzdálena od břehu sotva sto krokův. ale hlavní obtíž při dopravě záležela v tom, že bylo přepraviti člun přes návrší před ústím řeky ležící.

Po dlouhém přemýšlení o tom, jak by tuto překážku odstranil, rozhodl se konečně Robinson, že pahorek prokope. Tu bylo arci opět práce hojnosť. Půdu totiž bylo třeba nejen vykopati, nýbrž i odnésti. Aby si nesnadnou tuto práci poněkud ulehčil, upletl Robinson z vrbového proutí jakási nosítka, na než hlínu nakládal. Půdu pokryl kus cesty daleko prkny, a po této dosti hladké ploše mohl bez velikého namáhání a ztráty času vláčeti nosítka hlínou naplněná.

Také tuto práci dokončil neunavný Robinson, aniž tím však posunul lodici blíže k cíli. Návrší, jež dopravě překáželo, bylo sice, odstraněno a Robinson jal se nyní provazy a pákami zvedati člun, ale opět marně; lodice nehnula se z místa. Ubožákovi konečně nezbylo, než aby nahledl, že takto ničeho nedosáhne, a vzdal se proto marných svých prací, zvláště když mu nového cosi připadlo.

„Člun nechce se pohnouti k vodě,“ pravil sám k sobě, při čemž očima svýma měřil vzdálenosť mezi lodicí a břehem a radostný úsměv po tváři mu přeletěl, „nuže, nechť přijde tedy voda ke člunu, a rád se podívám, zdali pak nehybné to plavidlo ještě bude moci odolati!“

S povznesenou myslí počal tedy kopati průkop, jenž by vodu od ústí řeky dovedl k místu, kde ležel člun. Kopal, ryl, odvážel, co mohl, jako by měla práce do večera býti hotova. Uplynuly však dni, neděle, ba i měsíce, aniž jevila práce jeho značného pokroku; neboť průkop bylo kopati hluboko, aby se mohla loď dále dopraviti. Ačkoliv pak bylo jej brázditi toliko několik set kroků dlouhý, byly by dvě ruce několik let k tomu potřebovaly, aby mohl průkop býti dokonán.

To také Robinson konečně nahledl; úmysl jeho se opět nezdařil, bylť nucen člun ponechati na místě, kde byl zhotoven, a vzdáti se myšlenky, že by vlastní silou si dobyti mohl svobody. Aby však měl před očima stálou upomínku, že nikdy nesluší věc dříve počíti, než by se všecky možné případy dokonale uvážily, vyřezal do okraje člunu tato slova:

„Dvakrát měř, jednou řež!“

Kdyby si byl na toto přísloví dříve vzpomněl, byl by si mnohé práce a mnohého zklamání ušetřil.

Když pak se toho dne domů vracel a papoušek obdržev potravu opět na poděkování promluvil:

„Ubohý Robine, jak jsi sem přišel?“ tu vzal jej Robinson na ruku, pohladil jej po pestrém peří a zašeptal, otíraje si slzy po osmahlých lících kanoucí:

„Ba věru, chytré ptáče, tvůj pán je ubohý Robinson, jemuž určen život plný trpělivosti a nesnází, poněvadž ve svém mládí neuposlechl rodičů, kteří to s ním dobře myslili, nýbrž utekl z domu — do šírého, dalekého světa!“

Pak zakryl si ve své sklíčenosti obličej oběma rukama a plakal hořce, tak že papoušek uleknut odletěl, neboť v takovém stavu svého pána dosud neviděl.

Jedinou ranou zničena veškera naděje, jíž se byl ubohý Robinson tak dlouho a pevně držel, a před očima jeho ležela smutná budoucnosť.