Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola devatenáctá
| Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker | ||
| Kapitola osmnáctá | Kapitola devatenáctá | Kapitola dvacátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola devatenáctá |
| Podtitulek: | V moci proudu |
| Autor: | Oskar Höcker podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 104–107. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Václav Novák |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Od onoho nezdařeného pokusu se člunem uplynula léta, a v době této připadla ještě několikráte Robinsonovi myšlenka, zda by se mu snad přece nepodařilo nějakým způsobem ostrov opustiti; než napomenutí do člunu vřezané vždy opět jej od úmyslu toho odvrátilo.
Aby však poznal aspoň pobřeží svého ostrova, na němž nyní již skoro deset let byl pánem nebo vězněm — vlastně ani nevěděl, jak by měl pobyt svůj na ostrově pojmenovati — pokusil se nyní opět o stavbu malého člunku. Starou zkušeností byl zmoudřel a nepočínal tedy díla svého dříve, nežli nalezl na příhodném místě poblíž břehu kmen k účelu svému zcela příhodný. Velikostí svou ani krásou nevyrovnal se arci tento cedr onomu kmeni, jehož byl užil ke stavbě první lodice, ale i tentokráte stavěl jej Robinson podle původního vzoru, ač ovšem v daleko menších rozměrech. Když pak byl hotov, vykopal průkop, jenž nevyžadoval na štěstí příliš mnoho času, ježto vzdálenost od vody byla neveliká. Po tomto průplavu dopraven člun k ústí řeky a Robinson měl tedy po dlouhém namáhání člun, na němž se mohl aspoň plaviti podél břehů.
Brzy potom zvédal se uprostřed lodičky malý stěžeň; ze starého plátna vyhledal Robinson nejlepší kusy, jež měl, vyspravoval škodu dlouhým uložením povstalou a připevnil pak látku na stěžeň, aby z člunku zřídil lodičku plachetní. Ještě před několika lety byl by se těmito přípravami k plavbě spokojil a byl by se chutě vydal na moře, avšak čas a zkušenosť naučily ho chytrosti a opatrnosti. Vzpomněl si, že by se větší vlna snadno mohla přelíti přes nízké stěny nebo přes celou palubu jeho lodičky, a pak by se bylo v okamžiku zkazilo vše, co by střeliva i potravy s sebou na lodi vezl. Aby se zkáze takové vyhnul, skryl všecka svoje zavazadla do malých skřínek, jež na obou koncích lodičky upevnil. Pak vyřezal dlouhý a úzký otvor do vnitřní strany člunku, kam by mohl uložiti pušku. Otvor tento také opatřil klapkou, aby ručnici rovněž uchránil před nepohodou časovou. Na zadním konci člunku konečně připevnil také svůj slunečník tím způsobem, že jako nějaký stan chránil těla jeho před palčivými paprsky slunečními.
A nyní byly všecky přípravy dokonány, tak že Robinson, opatřiv se dostatečnou zásobou chleba, masa, hrozinek a vody mohl nastoupiti plavbu kolem ostrova.
Za příznivého větru povedl se mu odjezd zcela šťastně. Člun dospěl pak na jihovýchodní stranu ostrova; zde však zpozoroval Robinson něco, co ho pramálo potěšilo. Dlouhá řada skalisk táhla se od ostrova v délce asi dvou mořských mil do šírého moře, vinouc se částečně nad vodou, částečně i pod hladinou mořskou; na konci pak vynikala nad hladinu vodní rozsáhlá písčina.
Robinson uvažoval, co činiti. Měl se vzdáti svého podniku či s odvahou obeplouti tyto skaliny? Dlouho nemohl se rozhodnouti, konečně však se usnesl, že popluje dále, ježto moře před ním zářilo jako zrcadlo a jen nepatrný větřík zdouval plachtu jeho člunu, nebylo tedy příčiny k obavě. Konce úskalí dostihl arci záhy, a nyní mohl Robinson výborně užiti vědomostí, jichž si byl získal na lodi do Guineje plující, neboť nyní mu záleželo na tom, aby se loď okolo úskalí obratně obvedla. Pomocí kormidla bylo by to úlohou dosti snadnou bývalo, ale bez tohoto prostředku zdálo se Robinsonovi, že ho to bude státi dosti potu, než se mu podaří písčinu obeplouti.
Aby mohl loď bezpečně obrátiti, plul Robinson ještě kus dále do moře; ale sotva byl od pobřeží na několik sáhů vzdálen, uchvácen jest člun prudkým vírem, který jej unášel s takovou silou do moře, že přese vše namáhání Robinsonovo, jenž veslem tomuto proudu se opíral, loďka vždy dále a dále od pobřeží vírem byla vlečena. Na neštěstí pak ustal také právě vítr, jediná to síla, jež by byla mohla Robinsonovi přispěti.
Kromě proudu bylo moře hladké jako zrcadlo; ani větřík se nehnul; proud však překonával všecko jeho namáhání. Umdlen spustil konečně ubohý Robinson veslo na dno člunku. Nahlíželť, že slabými svými silami nic nezmůže a že jest lodička jeho proudu vydána na milosť a nemilosť. I zmocnila se ho skutečná zoufalosť a strnulým zrakem pohlížel na ostrov v dálce mizející. Jak rychle stal se z bohatého pána ostrova, jemuž bylo téměř všecko po ruce, čeho si přál, ubohým, na moři zmítaným tvorem, jemuž nastávala strašlivá smrť hladem, nesmiluje-li se nad ním milosrdná vlna a nepohrouží-li ho i se člunem ve chladný hrob!
Jako vzdálený ráj jevil se mu nyní osamělý jeho ostrov, zdál se mu býti nejblaženějším místem na veškerém okrsku zemském.
Toužebně rozpjal Robinson své ruce po prchajícím ostrově, volaje při tom žalostně:
„S Bohem, šťastný můj ostrove, díky tobě za vše, čehos mi popřál! S Bohem, můj dobrý, starý papoušku, věrný druhu mého života, ubohý Robin se snad již nikdy nevrátí!“
Pak položil se na dno lodičky, aby opětným loučením ztráty své tím více nepociťoval. Čeho se byl na ostrově dožil, co vytrpěl, to vše tanulo mu nyní na mysli; vzpomněl si však také na leckterou radostnou chvíli, leckterý blažený den, jenž mu zde uplynul bez žalosti. Jako vždycky, kdykoli se ponořil do vzpomínek, také tenkráte vynikl mu opět v upomínce malý domek v Yorku a tvář dobrotivé matky jeho zjevila se mu před očima. Jak měla dobrá jeho matka ve všem pravdu, jak věrně pečovala o jeho blaho a jak špatně se jí za to odměnil!
Ach, kdyby byl mohl ještě jednou jako dítko býti doma, jak jinak by nyní jednal!
Avšak vše jeho touhy a přání nemohly nazpět přivolati časů minulých… člun pak plul vždy dále a dále do jisté záhuby, zatím co Robinson s bolestí pociťoval výčitku, již v něm upomínky ony vzbuzovaly.