Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá
Podtitulek: Člověk míní, Pán Bůh mění
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 108–111.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Robinson ležel již patrně delší dobu na dně lodice, když tu najednou zaslechl tichý šumot, jaký způsobuje vítr do plachet dující. Radostí se třesa vyskočil a spozoroval k velikému svému překvapení, že náhle povstal slabý jihovýchodní vítr, jenž lodici úplně obrátil a zase k ostrovu ji pohání. Tu teprve poznal Robinson zcela, v jak velikém nebezpečí vězel, jak blízko mu zkáza hrozila. Ostrov jeho bylo již jen málo viděti; kdyby byl sebe menší oblak obzor zastřel, byl by Robinson i za tak příznivého větru ztracen býval, poněvadž neměl bohužel na palubě střelky, pomocí jejíž by byl mohl směr své lodice říditi. Kdyby byl ostrov úplně z obzoru ztratil, byl by mohl jen nazdařbůh plouti nevěda, vesluje-li pravým směrem. Avšak obloha zůstala jasná, lehounkého větru vždy více přibývalo a brzy pozoroval Robinson podle jasné vody. že jest nedaleko opačného proudu. Kde se voda prudce pohybovala, tam byl povrch moře kalný, brzy však se opět vyjasňoval, jakmile prudkostí proudu ubývalo. Asi půl míle na východ spozoroval pak Robinson příboj, způsobený různými sráznými skalisky. Tyto útesy dělily proud ve dvě ramena, tak že většina jeho k jihu se ubírala, kdežto druhá čásť prudkým letem zpět k severozápadu se vinula.

Robinson byl by radostí nad touto nenadálou spásou zajásal, avšak hrdlo měl jako stísněné; přece však probudila se v něm opět zcela veliká jeho láska k životu. Vítr zdatně nadýmal plachtu a vesele ujížděl po větru člun, unášen jsa také prudkým proudem.

Asi za hodinu dostihl opět předhoří a tentokráte přejel okolo něho člunek bez nebezpečí, ovšem po druhé straně, neboť proud neobyčejně prudký nepustil člunu, jehož se byl uchopil. Konečně dostihl pevniny, a poněvadž proud v okolí ostrova pozbyl síly, mohl Robinson na malém výběžku bez nebezpečí dostihnouti břehu.

Takřka omámen samou radostí vystoupil Robinson na pevnou půdu. Jakož se mu v nebezpečí, jež byl právě přestál, nejprve zdálo nepochopitelným, že by se svou lodicí měl nevyhnutelně vydán býti záhubě, tak jevilo se mu zase nyní nenadálé vysvobození z nebezpečí býti pouhým snem. Naplněn jsa vřelými díky k Bohu, jenž ho byl z krutého jeho postavení vysvobodil, poklekl na kolena svá k vroucí modlitbě a uložil se potom k spánku, unaven jsa namáháním a nesnázemi toho dne, vytáhnuv dříve lodici na bezpečné místo pod několik stromů. Když pak druhého dne lépe pozoroval krajinu, kde byl přistál, seznal, že nedospěl příliš daleko od onoho kraje, jejž byl již před lety na svých poutích podél pobřeží blíže poznal. Lodice stála v malé zátoce bezpečně ukryta a tak mohl se bez starosti vydati na cestu do vnitř ostrova. Na zpáteční plavbu ve člunku ani nepomyslil, neboť nepociťoval nikterak touhy, ještě jednou na jisto do šírého moře dáti se zanésti. Šťastná náhoda, jako onen spásonosný jižní vítr, sotva by mu byla podruhé přispěla. Rovněž nechtěl se pokusiti o plavbu směrem opačným, neboť dobrodružství námořských byl prozatím zažil dosti.

Opatřen jsa slunečníkem, ručnicí a střelivem, kráčel Robinson statně ku předu. Brzo však ustal ve své pouti, aby se pokochal krásou a líbezností okolní přírody, aby se občerstvil šťavnatým a líbezným ovocem čtveranův nebo okusil zralých hroznů. Zdálo se, jako by se chtěl úplně oddati blaženému vědomí, že jest majetníkem všech těchto věcí, an byl již v nebezpečí, že všecko to bohatství jedinou ranou ztratí. Šťasten kráčel dále, ale po několika krocích zůstával opět státi, jsa u vytržení nad krásou přírody, kudy se ubíral.

Dospěv konečně svého letohrádku, jak nazýval besídku koly a listnatým stromovím pevně uzavřenou, přelezl po řebříce ohradu a natáhl se unaven na svém odpočívadle. Již za několik okamžiků pak pevně usnul.

Nespal však příliš dlouho spokojeně; uplynula asi hodina, když se několikráte po sobě jméno jeho lesem ozvalo. Zdálo se, že spící Robinson zaslechl tento hlas, neboť zmítal sebou nepokojně na loži sem tam. Znovu ozvalo se volání a tentokráte tak hlasitě, že se Robinson ze spánku probudil a uleknut vyskočil.

Nyní ozvalo se volání opět, a to u samé besídky. Rychle chopil se Robinson ručnice, jež stála vedle jeho lože, povstal a zavolal silným hlasem: „Kdo to?“

Žádná odpověď, a ačkoli se Robinson co nejvíce namáhal, aby spozoroval, kdo to volá, přece nebyl s to, aby někoho vůbec spatřil. Ještě chvíli stál pátraje, když pak se opět ozvalo volání: „Robine Krusoe, kde jsi byl?“ ocitl se jediným skokem u blízkého křoví, rozhrnul větve a spatřil hned svého milého druha, papouška Pola, jenž se tu pohodlně na větvi houpal. Rychlého pohybu pánova se ulekl, jinak by byl hned k němu přilétl a promluvil jedinou větu, jíž se byl za celých deset let ještě přiučil:

„Robine, poškrábati na hlavičce!“

Vědělt, že pán jeho žádosti vždy vyhověl, a sotva nyní spozoroval, že se uděšený obličej Robinsonův vyjasnil a že se dal do hlasitého smíchu, hleděl si opět jeho láskání zjednati. Mezitím co jej pán na ruku vzal a jemně po peří hladil, ozval se papoušek:

„Robine, poškrábati na hlavičce.“

Se smíchem vyhověl Robinson přání papouškovu, jenž na něho svýma hnědýma očima šelmovsky ze strany pohlížel, zatím co tichým hrčením v hrdle vyjadřoval, jak jej těší láskání, kterého se mu právě dostávalo.

Patrně opustil papoušek hrad, poněvadž mu pán jeho nebyl nasypal potravy; neboť Robinson byl radostí, že popluje v nové své lodi, zapomněl na vše, co ho jindy tak velice zajímalo. Kdyby nebyl papoušek býval tak krotký, nebyl by nikterak odolal pokušení odletnouti opět do lesa s mnohými divokými papoušky, jichž se tu všude hojnosť hemžilo. Snad pokládal se také za příliš učeného, než aby se byl s ostatní ptačí havětí dále přátelil.

Robinson bavil se dlouho s přítulným ptákem; potom ulomil svému miláčkovi ovoce čtveranu, do něhož se papoušek ihned patrně s velikou chutí pustil. Aby pak také se své strany se ukázal uznalým, projevil papoušek pánovi svoje díky podle starého způsobu slovy: „Ubohý Robine, jak jsi sem přišel?“

Pln radosti vítal Robinson druhého dne již z dáli svůj hrad, jehož byl po rychlém pochodu dostihl, a radoval se z každého jednotlivého kusu svého majetku, jak mu do rukou připadl. Nemohlť pochopiti, co jej z krásného jeho domova do nejisté dálky pohánělo, proč vše jeho snahy a touhy po dlouhá léta jen k tomu se nesly, aby měl nějaký člun. — Vždyť bylo na ostrově tak překrásně!