Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá prvá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá prvá
Podtitulek: Nově získané statky
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 112–116.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Ač Robinson velice šetřil střelivem, jež si byl z lodi přinesl, přece pozoroval k nemalému svému uleknutí, že za dvanácte let, co byl již na ostrově strávil, spotřeboval více než třetinu celé svojí zásoby. Viděl se tedy nucena šetřiti ho ještě více než posud. Většinu prachu vypotřeboval ovšem na lovu koz, jichž maso se mu stalo každodenní potravou.

Když se byl tedy přesvědčil o nepříznivém stavu své zásoby prachu a kulí, připadl opět na myšlénku, by si pro domácí potřebu opatřil stádo krotkých koz, aby takto ušetřiti mohl drahocenného prachu. S kůzletem, jež byl před mnoha lety právě za týmž účelem s sebou domů přivlekl, arci mnoho nevyvedl; čeho se byl totiž nadál, že se mu ještě podaří chytiti kozelce, tenkráte se nesplnilo. Z kůzlete stala se arci brzo dojná koza, jež však posléze po několika letech následkem velikého stáří zahynula. Poněvadž pak byla svému pánovi tak prospěšna, zakopal ji Robinson na blízku svého hradu. Z počátku cítil se velmi osamělým, když vlnatá jeho družka podle něho neposkakovala; brzo však uvykl této ztrátě a nepomýšlel již ani na to, aby si celé stádo kozí opatřil. Avšak po uplynutí několika měsíců dal se s novou chutí do práce, ohlížeje se na to, jak prachu ze zásoby jeho neustále ubývá. Vykopal tedy na místech, kde se kozy obyčejně pásaly, různě hluboké díry do země. Přes ně prostřel spletené proutí vrbové, jež pak obratně přikryl listím a chrastím. Na jedné straně bylo proutí toto pevně do země zapuštěno, kdežto na straně druhé jen lehce se dotýkalo kraje jam. Celou tuto pasť pak posypal zrním rýžovým a ječmenem, na nějž měly kozy vždycky sto chutí, i čekal s napjetím, jaký bude z toho výsledek.

Když pak se z rána k pastem vrátil, nemálo se zaradoval, naleznuv v jedné jámě tři mladé kozy, ve druhé velikého, starého kozla. Bez velikých obtíží vytáhl kůzlata z jámy a svázal je spolu, aby je takto snáze domů dohnal. Co si počne se starým kozlem, to arci nevěděl. Příliš se k němu přiblížiti ovšem nesměl, neboť kozel byl tak divoký, že zuřivě kol sebe mlátil a trkal. Zabiti ho bylo by také bezúčelné bývalo, neboť tvrdé maso starého kozla bylo by příliš tuhou potravou, proto ho Robinson posléze pustil.

Příliš ochotně arci nenásledovala Robinsona ani kůzlata; také se zdálo, že raději hrdinsky zemrou, než by zůstala v zajetí, neboť dopravena byvše do hradu vzpírala se tvrdošijně přijmouti nějakou potravu. Teprve několik hrstí jemných ječmenných zrn, jež jim Robinson nasypal, ukonejšilo jejich vzdor; kozy požily s velikou chutí vzácného toho pokrmu a počaly pak býti přítulnějšími.

Tak měl tedy aspoň počátek stáda. Avšak kde tato nově získaná zvířata umístiti? Ač byl Robinson ve své samotě pro svou osobu velmi skromný, přece by mu nikdy nebylo napadlo, aby svoje obydlí proměnil ve stáj pro kozy, nebo aby s kozami bydlel pod jednou střechou; bylo mu tedy stavěti pro ně nové, zvláštní obydlí.

K tomu konci nejprve se odhodlal ohraditi kus země pevným plotem, aby zvířatům zabránil pokusiti se o útěk. Kus dobré půdy, jenž se spolu hodil za pastvinu, nalezl se brzy. Byla to lučina tučnou travinou porostlá, již dva potůčkové sdostatek vodou opatřovali. Toto místo zdálo se pro takovou ohradu býti takřka přírodou stvořeno. Arci to trvalo několik měsíců, než bylo celé dílo hotovo, a teprve deštivé počasí pohnalo vzrůst zasázeného křoví do značnější výše. Do té doby přivázal Robinson prozatím nově chycená kůzlata ke kolům do země vraženým na nejlepších okolních pastvinách, i nechal je tam se pásti. Do pastí v lese chytaly se zatím vždy opět a opět kozy, a když bylo křoví v plotě dosti husté, měl již Robinson stádo dvaceti kusů. Časem přinášel zvířatům hrsť ječmenných klasů nebo rýžových zrn a nechával je z ruky požívati, tak že se kozy zcela ochočily. Nově nachytaná zvířata se pak rovněž brzy oddala svému osudu, když byla puštěna mezi jiné ochočené družky. Na jedné straně plotu vyhradil si Robinson menší prostor, do něhož vháněl zvířata, jichž právě pro sebe potřeboval; zvláštními dveřmi pak mohl je odvésti z pastviny.

Robinson neměl ve svém mládí nikdy příležitosti, aby si blíže všímal polního hospodářství, a přece jevil nyní ve všech pracích, jež s tím souvisely, podivuhodnou obratnosť, častěji se již také na něm osvědčilo staré přísloví, že „nouze naučila Dalibora housti“. Za nedlouhou dobu naučil se i kozy dojiti, a poněvadž stáda jeho vždy více přibývalo, tak že nemohl všeho mléka spotřebovati, snažil se ze zbylého mléka připravovati máslo a sýr, což se mu také velmi brzo úplně podařilo.

Robinson velmi rád kouříval; po mnohých marných pokusech se mu povedlo zhotoviti si dýmku. Větev za troubel vhodná se mezi hojnými stromy a křovinami ostrova brzo nalezla; toliko vyřezávání hlavičky k dýmce způsobilo mu dosti obtíží. Hlavička totiž, do níž chtěl nacpati tabáku, vypadla buď tak veliká, že by byl Robinson potřeboval celého dne, aby ji vykouřil, nebo zase tak malá, že to ani za práci nestálo, aby do ní tabáku nacpal. Konečně se mu povedlo, čeho si přál. Ač pak měla hotová dýmka podobu poněkud neobyčejnou a citu pro krásu by byla nikterak nehověla, přece se z ní Robinson radoval více než z nejkrásnější pěnovky, již vůbec kdy míval.

Tabák divoce rostoucí, jehož si nařezal a pak listí usušil, sotva by byl býval po chuti leckterého kuřáka, když však si Robinson ve svém hradě poprvé zakouřil z vlastní dlouhé dýmky, již si byl sám zhotovil, tu zářil jeho obličej radostí a se zalíbením pohlížel na kroužící modré obláčky, jež se volně k nebi vznášely.