Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá druhá
| Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker | ||
| Kapitola dvacátá prvá | Kapitola dvacátá druhá | Kapitola dvacátá třetí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola dvacátá druhá |
| Podtitulek: | Nemilý nález |
| Autor: | Oskar Höcker podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 116–120. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Václav Novák |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Léta nastávala i ubíhala, aniž klidný život Robinsonův něčím byl přerušen. Na jeho pracích a přičinění patrně spočívalo požehnání Boží, neboť čehokoli se chopil, vše se mu dařilo znamenitě. Stáda jeho vždy více a více přibývalo, tak že již skoro ani nevěděl, co počíti se sýrem a máslem z mléka vyrobeným; hnízda kachen na pobřeží se usazujících poskytovala mu hojně vajec, a obratný kuchař byl by ze všech těchto věcí mohl znamenité krmě připraviti. Pokusy všeho druhu byl se však i Robinson také v umění kuchařském na vyšší stupeň dokonalosti povznesl, a když ve svátek po jídle dodatečné pojídal koláče, jež si byl sám upekl, a k tomu popíjel palmového vína, jehož nabyl z kokosových ořechů, tu zdálo se mu, že nikdy ve svém životě skvostněji nepojedl.
Také bylo v něm posléze umlklo dřívější trvalé přání, aby se dostal z ostrova a dostihl pobřeží, za jasného počasí v dálce viditelného. Nejkrásnější chvíle, jež si byl připravil svou pilností a vytrvalostí, byly mu dříve tímto často se vracejícím přáním zkaleny, a teprve když jej tato touha opustila, žil konečně život tichý a spokojený.
Ač měl člun plavby po moři schopný, nepomyslil přece již nikdy na to, aby se opět na nebezpečnou hladinu mořskou odvážil. Od svého zachránění z jisté zkázy v proudu mořském byl toliko jedenkráte zase v zátoce u své lodice. Arci přicházel často na blízko této zátoky na svých potulkách, nebo když si vyšel nabrat nové zásoby hroznů, avšak člun tam ležící stal se mu zcela lhostejným.
Když jednoho dne hledal líbezného ovoce čtveranův, vedla jej náhodou cesta opět k malému onomu přístavu. I rozhrnul větve lodici zakrývající a shledal vše v úplném pořádku. Lodice kolébala se tiše na vodách a byla v témže stavu, jak ji byl před tím zanechal.
Ač teď Robinson již dlouhou řadu let na ostrově bydlel, aniž se mu kdy nějaký nepřítel ukázal, napadla jej toho dne zvláštní bázeň. Zdálo se mu najednou nepochopitelno, že by ostrov tak bohatě požehnaný chutným ovocem a zvěří již dávno nebyl obydlen ostrovany sousedních souší.
Pohřížen jsa v takové myšlenky ušel sotva několik kroků, když tu náhle ohromen stanul. Oči jeho upřely se strnule na jedno místo na zemi, a rty jeho několikráte sebou křečovitě pohnuly, než bylo konečně slyšeti slova, pronesená sotva slyšitelným hlasem: „Toť stopa lidská!“
Robinson ohlížel se plaše na vše strany. Očekával neustále, že zástup divochů s rykem válečným vyrazí z některé křoviny, aby jej s napřaženými sekerami přepadli. Avšak vše vůkol něho trvalo v úplném klidu. I ulehl na zemi a položil ucho na samu půdu, aby poslouchal, zdali někde v okolí neslyšeti kroků; ale nikde se nic nehnulo.
Plaše plížil se Robinson kol šlépěje, která jej tak velice znepokojila, a vystoupil na malý pahorek, nedaleko zátoky se zvédající, odkud bylo lze přehlednouti valnou čásť ostrova. Avšak nikde nejevila se ani nejmenší stopa, jež by byla mohla podezření vzbuditi. Na místě divého válečného ruchu slyšel toliko šumot mořského vlnobití, sladké zvuky drozdů a jednotvárný skřek nesčíslných papoušků.
Částečně jsa upokojen sestoupil opět Robinson s pahrbku, avšak poznovu jej to vábilo k šlépěji, již opět co nejzevrubněji zkoumal. Omyl byl nemožný, patrně to byla stopa lidská, neboť příliš jasně vytiskly se do bažinaté poněkud půdy prsty a pata nohy lidské. To však byla jediná zjevná stopa člověka.
Dlouho přemýšlel Robinson o tom, co byl spozoroval, konečně zdálo se mu, že si věc tu dostatečně vysvětlil. „Patrně tu přistál člun,“ pravil sám k sobě, Jeho vůdce vyskočil, vstoupil jednou nohou na tuto bažinatou půdu, kdežto druhá noha zde vstoupila již na půdu pevnou, jež tedy nezůstavila nižádné stopy. Cizinec ten patrně na krátko zastavil se na ostrově, aby si tu něco ovoce nebo jiné potravy opatřil, plul pak zase dále, jinak by bylo jeho člun ještě zde na pobřeží viděti.“
Ač byl výklad ten zcela jednoduchý a přirozený, přece Robinsonovi na dlouhou dobu nepostačoval. Nové myšlenky a pochybnosti křižovaly v jeho mysli. Jeho rozohněná obrazivosť představovala mu všemožná nebezpečí a brzo byl pevně o tom přesvědčen, že se ostrov hemží nepřátely, kteří jsou vesměs náruživými ctiteli lidského masa.
Veškery rozumné důvody, jež se domněnce této vzpíraly, nepomáhaly pranic. Jakmile se zrak jeho zase obrátil na osudnou šlépěji, opět se mu smysly mátly, tak že se v duchu již viděl přivázána ke kolu, aby jej divochové zabili a snědli.
Ponenáhlu však se Robinson opět upokojil, bylť vzpomněl na svůj hrad. jejž si byl vystavěl tak pevný, aby byl bezpečen před každým útokem; a hlasem rozčilením i radostí se třesoucím volal v tom směru, jímž se stopa jevila, potřásaje hrozivě pěstí:
„Tam mne nenajdete, lidojedi, a jestliže vás přece slídivý váš zrak dovede k mému domovu, připravím vám svými ručnicemi tak vřelé uvítání, že vám zajde chuť opět se vrátiti!“
Po těch slovech vydal se rychle na cestu ke svému hradu, opatrně se na vše strany ohlížeje. Kdo by ho byl v polotemném lese tom spatřil tak plaše ku předu pádícího, byl by zajisté uleknut uskočil stranou. Dvounohý tvor, oděný srstnatými kožemi kozími, nohy mající ovinuty tlustou koží, jenž obličej dlouhými vlasy a hustými vousy lemovaný měl pokryt velikou čepicí podoby cukrové homole, v jedné ruce ručnici držící, kdežto druhá křečovitě objímala slunečník, na širokém páse mající dvě bambitky, naostro broušený nůž a břitkou šavli — takový byl vnější zjev Robinsonův! Brzo za některým křovím se schovávaje, aby s bázní pozoroval některý temný bod, brzo zase rychle ku předu pádě a vždy bedlivě po nepřátelích pátraje dospěl konečně Robinson svého hradu, jsa od hlavy do paty spocen. S opičí rychlostí vylezl na řebřík a stáhl jej pak spěšně za sebou. Rychlým pohledem hleděl se přesvědčiti, zdali se za jeho nepřítomnosti v příbytku žádná změna nestala, avšak na štěstí bylo vše v nejlepším pořádku, jak to byl opustil; nižádná lidská bytosť tedy byla do jeho hradu nevešla. Klidně byl by se snad mohl nyní oddati spánku, avšak raději se uložil s ručnicí na rameně na zemi do zálohy, aby byl hned pohotově, kdyby se snad nějaký nepřítel blížil.
Unaven jsa dlouhým během usnul konečně přece i v tom nepohodlném položení, ale při nejmenším šustotu, jejž působil vítr ve větvích okolních stromů, probudil se opět a pohlížel ospalýma očima na vše strany. Pak překonal jej opět spánek a zápas mezi strachem a umdleností trval až do rána. Teprve jasné paprsky sluneční dodaly rozčilenému Robinsonovi opět poněkud aspoň mysli, tak že se odhodlal odebrati na lože, aby si tu ještě několik hodin občerstvujícího spánku popřál.