Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola sedmá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola šestá	Kapitola sedmá	Kapitola osmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmá
Podtitulek:	V přístavu
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 33–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

„Xury má hlad!“

To připomínal malý mouřenín svému pánovi vlastně již půl druhého dne, to jest od té doby, co snědli spolu poslední kus sucharu. Také Robinson ucítil již ve svém žaludku čas od času tiché jakési kručení, jež ho vždy více a prudčeji upomínalo na povinnosti, které měl ke svému tělu. Odůvodněnému tomuto přání a také naléhání druha svého rád by byl povolil, než z košů dříve plných zírala na něho nyní strašlivá prázdnota velmi hrozivě.

Ač pozoroval na břehu množství černochů, kteří patrně náleželi také mezi milovníky lidského masa, přece mu nezbývalo, než aby spoléhaje na své štěstí ku břehu se obrátil. Nemálo však se podivil, když se blížil břehu, že se černoši jeho neméně báli a že jevili velikou chuť dáti se před ním na útěk. Bílého lidského masa podle toho asi dotud příliš mnoho nepojedli. Robinson pak hleděl je voláním a posuňky přesvědčiti, že jeho úmysly nejsou nepřátelské, a snažil se jim všemožně naznačiti, že by si od nich něčeho k jídlu přál. Ihned dali se dva černoši do běhu k blízké chatrči a vrátili se v krátké době se dvěma velikými sušenými chleby, jež položili na pobřeží. Pak uchýlili se zase značný kus zpět. Robinson kázal chlapci, aby chleby do člunu přinesl, a pak teprve blížili se černoši opět břehu. Avšak náhle rozprchli se všickni v divém útěku, neboť s jednoho z četných pahorků, táhnoucích se do nitra země, blížil se levhart. Rychle chopil se Robinson pušky, mířil opatrně po šelmě a pak spustil. Kule ranila levharta smrtelně, neboť s napjetím všech sil vyskočil vysoko, přemetl se ve vzduchu a klesl potom na zem, ani sebou nepohnuv.

Blesk a rána z pušky však poděsila černochy ještě více než dříve šelma. Leknutím jsouce omráčeni zastavili se a po celém těle se třesouce vrhli se na zemi. Mysliliť zajisté, že k nim připlul bůh, jehož moci blesk a hrom jest svěřen.

Takového dojmu se Robinson nenadál, užil však vhodné této příležitosti, aby sobě a druhu svému z dostatek potravy opatřil. I naznačil to černochům, kteří stále ještě nepohnuti na zemi leželi, a tu oni velmi jsouce potěšeni, že chce domnělý bůh něco od nich přijmouti, spěchali do svých chýží. Než v krátce již se vraceli, nesouce pečené maso, velikou nádobu vody a veliké množství rostlinných hlíz, pocházejících ze zvláštních rostlin (Jamu obecného), na onom pobřeží rostoucích. Xury pak odnesl to vše do člunu.

Znameními a posuňky hleděli pak černoši Robinsonovi naznačiti, že by rádi snědli maso levhartovo. Robinson jim to dovolil a s neobyčejnou rychlostí stáhli tedy černoši s šelmy kůži pomocí přiostřených kusů dřev.

Robinson vzal kůži s sebou na člun, vytáhl kotvu a odplul, provázen jsa hlasitým voláním černochů, kteří jej chtěli takovýmto způsobem poctíti. Takováto plavba bez vlastního cíle však nebyla nikterak úmyslem Robinsonovým; přálť si, aby se opět dostal mezi lidi, s nimiž by mohl hovořiti, neboť zábava s Xurym mu nepostačovala nikterak.

Konečně mělo se přání jeho vyplniti. Kdysi z rána spal ještě v kajutě, když tu uslyšel, kterak malý jeho druh na stráži stojící z plna hrdla křičí. Vyskočil ihned, nemysle jinak, nežli že mořská nějaká obluda přepadla chlapce, i spěchal na palubu. Však obava jeho hned se rozptýlila, ba nemohl se zdržeti smíchu, neboť chlapec prováděl na palubě nejpodivnější skoky, a bylo věru těžko rozeznati, kdy stál na nohou a kdy na rukou. K divému tomu tanci pak si sám prozpěvoval, neustále opakuje nápěvem, jejž si k tomu bezpochyby sám složil:

„Loď, pane, loď!“

Robinson hleděl pozorně směrem, jejž mu byl Xury naznačil rychlým pohybem nohy, a skutečně spozoroval velikou plachetní loď, již dle stavby pokládal za portugalskou. Ihned tedy obrátil člun v tu stranu a počal stříleti z pušek, aby tím pozornost mužstva vzbudil. I skutečně se zdálo, že ho na palubě portugalské lodi zpozorovali, neboť stáhli několik plachet, že hned pluli poněkud menší rychlostí. A tak podařilo se Robinsonovi, že dostihl v několika hodinách lodi, jež ho zachránila.

Pomocí irského plavce, jenž byl mezi mužstvem, srozuměl se také Robinson s kapitánem a vykládal mu čásť svého života. Když však mu chtěl výmluvnými slovy poděkovati za své zachránění, přerušil mu dobrotivý kapitán jeho řeč řka:

„Toho nechte, příteli Angličane, jednal jsem, jak bylo mou povinností jednati; lidé jsou povinni vespolek si pomáhati.“

S tím skončen byl hovor o té věci a Robinson měl nyní dosti času, aby si koráb prohledl. Byla to loď, plovoucí do Brasilie, jež dovážela osadníkům všecky jejich potřeby. Počasí bylo příznivo a tak dostihli země již po třech nedělích šťastné plavby; Robinson pak mohl zde vstoupiti na pevninu tím bezpečněji, poněvadž byl od dobrotivého kapitána penězi hojně zásoben. Bylť od něho kapitán koupil člun, kůži lví a levhartí za sumu značnou, ba také za malého černocha nabídl mu šedesát dukátů.

Do tohoto obchodu neměl sice Robinson mnoho chuti, nechtěje zaprodati svobodu věrného chlapce, jenž mu s takovou poctivostí byl nápomocen. Když však kapitán slíbil, že ho propustí po desíti letech na svobodu, a také Xury byl ochoten zůstati u laskavého kapitána, tu se již Robinson nezdráhal, neboť ostatně ani nevěděl, co by si dále s chlapcem počal. Rozloučil se pak srdečně s kapitánem a vydal se na cestu do země k příteli svého dobrodince, jehož mu byl kapitán doporučil, že dobře znaje poměry brasilské radou i skutkem bude mu pomocen.

Šťastně dokonav tuto cestu dostal se Robinson na statkářovo „ingenio“, jak totiž v Brasilii slují statky, kde se pěstuje cukrová třtina. Přijat byl tu velmi laskavě a statkář ukázal mu celé zařízení své osady.

Dobré úmysly, jež měl Robinson po dvě léta, co byl otrokem v Salehu, dávno již mu zase z mysli vymizely. Tehdá zdálo se mu býti nejvyšším cílem, aby mohl spěchati do vlasti a od matky lítostivě odpuštění si vyžádati. Nyní však vida, jak snadno na velikém takovém statku bohatství lze nabyti, pustil opět z mysli vše svá dobrá předsevzetí, myšlenky na domov rozptýlily se jako plevy na větru a vše jeho snahy obráceny byly k tomu, aby taková osada byla jeho majetkem.

„Vyť máte dosti značnou sumu,“ mínil statkář, když se s ním Robinson sdělil o svoje záměry a zmínil se o penězích, jež byl za své věci utržil, „a začnete-li s málem i nebudete-li se báti práce a namáhání, bude vám za několik let náležeti pěkný statek.“

„Což myslíte,“ tázal se Robinson nedůvěřivě, „že by nepatrné moje prostředky na takovou věc postačily?“

„Vzdělaný statek vám arci sotva kdo nabídne,“ odvětil s úsměvem statkář, „ale kus země, na kterém můžete osadu vzdělati, zajisté za tolik peněz dostanete.“

Robinson velice jsa z toho potěšen požádal tedy statkáře, aby mu při té koupi pomocen byl, a skutečně zakoupil pro něho plantážník veliký a velmi vhodně položený pozemek, i byl mu pak radou a skutkem pomocen.

Tu bylo arci práce množství veliké. Více než jediného sluhu nemohl Robinson míti a bylo se jim tedy vší silou namáhati, aby se vše ty práce byli.

Robinsonův soused, rovněž Angličan jménem Wells, byl v poměrech zcela podobných. Také jemu byla hlavním a jediným základem jeho dalšího bohatství veliká osobní pilnosť a vytrvalosť, jakož i pevné přesvědčení, že se mu zajisté podaří osadu svou krásně vzdělati. Rozumí se samo sebou, že následkem podobných poměrův oba sousedé záhy se seznámili, počali se vespolek ctíti, a tak se stalo, že konečně spojili v jedno své osady téměř stejně veliké a společně pracovali k témuž cíli, budoucímu bohatství.