Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola osmá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola osmá
Podtitulek: Starý Pán Bůh ještě žije
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 38–45.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Kdokoli by byl přišel sotva po čtyřech letech na statek obou pilných plantážníků, Robinsona a Wellsa, nebyl by zajisté uvěřil, že osada ta před krátkou dobou nebyla ničím jiným než kusem země ladem ležící, úplně nevzdělané. Než oba mladí statkáři byli také pracovali všemi silami o svém majetku. První žeň nevypadla ovšem příliš skvěle, neboť půda nikdy ještě nevzdělávaná jen pomalu se odplácela za namáhání a péči, která se jí byla věnovala. Avšak již po druhé byla žeň daleko hojnější; vždy větší kusy země se na osadě vzdělávaly, z výtěžku cukrové třtiny a tabáku mohli se platiti noví sluhové, a tak se stalo, že již po čtyřech letech oba statkáři mohli se pokládati mezi lidi zámožné.

Čím více však se osada jejich šířila, tím větší byl nedostatek otroků, kteří zvyklí jsouce horkému ponebí, také za velikého vedra by byli mohli pracovati. Obchod s černochy byl totiž pod vrchním dohledem králů španělských a portugalských, důchody z toho obchodu plynuly do pokladen královských, a tak se obyčejné stávalo, že těch několik otroků, jež se přivezlo do Brasilie, stálo velikánské množství peněz. Poněvadž pak se nedostatek ten počal jeviti také u všech ostatních statkářů, usnesli se v jedné hromadě za tou příčinou svolané, že sami si vystrojí loď a že si přímo do Afriky pro černochy poplují.

Návrh ten přijat jednomyslně. Každý ze statkářů měl stejným dílem přispěti na vydání, kdežto statkář, jenž by sám podnik řídil, v náhradu za dlouhou, namáhavou cestu a za promeškaný čas měl podílu toho býti osvobozen.

„Myslím, že nejlépe bude losem určiti, kdo z nás účastní se plavby a dohled povede nad tím obchodem,“ podotekl předseda, starý, zkušený statkář, jenž dobře věděl, že nikdo dobrovolně neopustí své osady.

Zaraženě pohledli na se přítomní mužové, neboť mlčky byl každý z nich o svých druzích předpokládal, že se zajisté přece někdo vyskytne, kdo by se účastnil výpravy, a proto nyní sám u sebe se na ně hněval. Ponechati rozhodnutí losu bylo arci zcela jednoduché a prosté rozřešení té otázky, ale každému bylo při tom navrženém losování nevolno. Jak snadno mohl býti každý z přítomných tím, jejž by si osud zvolil! Robinson samojediný seděl pohřížen v myšlenky; bývalá jeho touha po cestování, která jej byla již z domova zahnala, opět se v něm ozvala, i představoval si již v mysli všemožná dobrodružství, jichž by se mohl cestou a mezi černochy dožiti.

Náhle však vyrušen byl z těchto myšlenek; předseda, jenž byl mezitím několika papírky dle počtu přítomných osadníků nastříhanými zatřepal ve svém širokém farmářském klobouku, vyzval povýšeným hlasem své sousedy, aby vytáhli los; žádný z nich však nechtěl se pokusiti o rozhodný ten čin.

Tu povstal Robinson; pevným krokem přistoupil ke stolku a převrátil klobouk se všemi losy. „Přátelé a sousedé,“ zvolal k užaslým statkářům, „nač je třeba losu; já podniknu dobrovolně tu cestu, slíbíte-li mně, že pomůžete mému příteli Wellsovi, aby společnou naši osadu v dobrém stavu mohl udržeti.“

Přítomní statkáři si oddechli. Minulo jich tedy šťastně nebezpečí; pak spěchali k Robinsonovi, potřásali mu srdečně pravicí a každý z nich slavně sliboval, že bude jako něžný otec o Wellsa i osadu jeho pečovati.

Osud Robinsonův byl tím rozhodnut, a za několik neděl stála loď ku plavbě vybraná na kotvách v blízkém přístavu.

Provázena jsouc blahopřáním vděčných přátel vytáhla kotvy a slavně odplula. Statkáři však vraceli se s myslí veselou k domovu a každý z nich si myslil sám u sebe:

„Robinson je věru velmi hodný muž, avšak za jeho nezištnosť se mu také odměníme!“

Prvních dvanácte dní plavby uplynulo za příznivého větru velmi šťastně. Rovník pak přejela loď za obyčejných mezi plavci žertů; jeden z námořníků přestrojil se za Neptuna, boha moře, aby vědrem vody lodní křest udělil těm cestujícím, kteří se potud rovníku nebyli přiblížili. Avšak právě v tu chvíli, kdy veselí na lodi dosáhlo vrcholu, ozval se ve stožárním koši hlas plavce, jenž tam na stráži seděl:

„Blíží se bouře!“

Ihned osaměla na chvíli paluba; Neptun hned odhodil šaškářský oděv a oblekl se opět ve svůj námořnický šat, kapitán dával rozkazy a každý odebral se hned na své určené místo. Moře takřka vřelo, neboť hladina jeho dotud tichá pěnila se a šuměla strašlivě. Hrozný hukot povstával ve vzduchu a hned potom přihrnula se strašná bouře.

Bled jsa jako mrtvola stál kapitán na svém místě, dávaje mohutným hlasem rozkazy podřízeným plavcům. Robinson přistoupil k němu, aby se ho poptal, jak se věci mají, ale kapitán odbyl ho těmito slovy:

„Nechte mne, nemám ani okamžiku kdy; tak strašlivé bouře jsem ještě nezažil.“

Nastal večer a vždy ještě zuřil vichr stejnou prudkostí. Loď otáčela se na vlnách, aniž mohl kapitán s mužstvem něco proti tomu učiniti. Tak to trvalo šest dní a nocí. Chvílemi ustala sice bouře, ale hned potom počala opět s obnovenou silou.

Konečně sedmého dne nastala delší přestávka, tak že se mohl kapitán přesvědčiti, kam byla loď bouří zanesena.

Robinson, jenž byl s napjetím očekával výsledek jeho pozorování, vstoupil pak do kajuty kapitánovy, jehož zastal ještě skloněného nad mapami.

„Postavení naše nynější jest dosti neblahé,“ pronesl kapitán smutně, spozorovav vstupujícího Robinsona; „vzdálili jsme se příliš od cíle své cesty, loď též má díru a také jinak je značně poškozena; nejlépe by bylo, abychom se vrátili co nejrychleji do Brasilie.“

To se však Robinsonovi nelíbilo; prohlížel si mapy a brzo z nich shledal, že jsou vzdáleni asi patnácte dní cesty od ostrovů karaibských. Na některém z těchto ostrovů mohla se loď opraviti a k nové plavbě opět zříditi. Kapitán přijal jeho návrh a obrátili se tedy k západo-severo-západu. Bylo však velmi nesnadno v tomto směru se udržeti, neboť moře se dosud velice vlnilo a vítr sesiloval se často ve skutečnou bouři. Asi dva dni ploula tedy loď tímto novým směrem, když se tu náhle ozvalo volání: „Země, země!“

Robinson spěchal rychle z kajuty na palubu, než však jí dostihl, zaslechl strašlivý praskot; loď zatřásla se ve svých základech a kdyby se hned nebyl zachytil schodního zábradlí, byl by zajisté do dolní prostory lodní sražen býval.

Loď byla uvázla na mělčině.

Ihned pobíhalo veškeré mužstvo v největším zmatku po palubě. Každý věděl, že by mu další pobyt na lodi nevyhnutelně záhubu způsobil.

Rozkazy kapitánovy zaznívaly marně, a teprve když kormidelník vyzval mužstvo, aby mu pomohlo připraviti záchranný člun, uposlechli ho všickni. Kapitán spěchal pak s Robinsonem a mužstvem do dlouhého člunu, všickni jali se statně veslovati, a brzo vzdálila se lehounká lodice značně od tonoucí lodi, z níž zbyly jen pouhé trosky. Bouře však, jež byla po nějakou dobu přestala, nastala opět. Jako skořápkou zmítaly zuřivé vlny člunem nahoru a dolů, tak že se brzo ve výši vznášel, brzy do propasti smeten byl. Tu náhle vrhla se na něj ohromná vlna i pohřbila jej se všemi lidmi v pěnivém vlhkém hrobě.

Jedině Robinsona zanesla vlna na břeh, jakoby jenom s ním útrpnosť měla. Sotva však se vzpamatoval, spozoroval hned, že jiná veliká vlna hrozí potopou pobřeží, na němž odpočíval.

Co síly měl, vyskočil do výše a utíkal, pokud mu nohy stačily. Než vlna byla ještě rychlejší. Jako železná ruka jej uchopila, vlekla jej kus cesty s sebou a pohřbila jej hned zase v rozpěněném moři. Avšak podruhé byl opět vynesen na břeh a tentokráte hozen byl ke skalině, již hned oběma rukama objal. I držel se jí křečovitě a nižádná z hučících přes něho vln nebyla již s to, aby ho se břehu smetla.

Konečně ustala poněkud bouře a Robinson mohl bezpečně dostihnouti pevniny, jež ho chránila před útokem smrtonosných vln.

Umdlen a sláb sklesl na vlhkou půdu. Již byl zachráněn.

Když pak pohledl na hučící moře, když si vzpomněl na zoufalé své postavení, v němž nyní byl bez druhů, bez potravin a bez vody, vydán jsa úplně všem útokům šelem a nepřátelských kmenů divošských, tu nevěděl, měl-li by se radovati ze svého zachránění či záviděti svým druhům, kteří nyní na dně mořském klidně dřímali spánkem spravedlivých a svou smrtí zbaveni byli všech starostí a nebezpečí.

Náhle však se ulekl. Nedaleko něho ozval se šumot, i ohlížel se udiven, jaká toho příčina. Spatřil velikého ptáka, jenž se byl vznesl do výše, aby snad pátral po kořisti.

Pohled na toto zvíře vzbudil opět v Robinsonovi obavy, aby nebyl přepaden od divochů nebo šelem. Poněvadž pak se slunce chýlilo k západu a nesnázemi toho dne příliš byl unaven, ohlížel se po vhodném noclehu. Aby však byl bezpečen před každým útokem, odhodlal se po dlouhém hledání nocovati na stromě, jehož rozsáhlé větvoví mohlo mu poskytnouti příjemného odpočívadla. I vylezl na strom a uložil se k spánku, jak jen mohl.

Dlouho nemohl usnouti. Přerůzné obrazy kmitaly se mu na mysli, obrazy z dětství, na něž dávno již byl zapomněl, vynořily se opět před duševním jeho zrakem. Potom připomněl si zase dlouhé ty dni utrpení, jež byl prožil v Salehu, a čím více přibývalo tmy, tím smutnější a zoufalejší jevila se mu budoucnosť. Když však měsíc ponenáhlu vystupoval na jasném nyní nebi a bledým svým světlem ozařoval strom, na němž Robinson odpočíval, tu vyjasnilo se také v duši opuštěného muže a srdce jeho naplnilo se nadějí, že dobrotivý Bůh, jenž ho byl tak podivuhodně od smrti zachránil, také dále milostivě mu pomůže.

Při všech těch bouřích a dobrodružstvích, jež byl zažil, zapomněl, že žije nad hvězdami dobrý Duch, který spravuje osudy lidské; nyní však, když vzdálen jsa všech lidí, bez ochrany a naděje ležel na osamělém ostrově, tu po dlouhé době poprvé opět sepjaly se ruce jeho ku vřelé modlitbě, aby Bohu poděkoval za své zachránění. Pak pokojně usnul, an lehký vítr klidně sem tam pohyboval větvemi jeho odpočívadla.