Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola šestá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestá
Podtitulek: Vysvobozen z otroctví
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 28–33.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Robinson byl přes dvě léta v otroctví u kapitána loupežníků, jenž se již zřídka kdy na cestu vydával. Ze svých výprav byl si totiž dostatek kořisti nahromadil, tak že se již mohl vzdáti svého nebezpečného řemesla. Bavil se tedy na svém statku, jak právě mohl, a jsa náruživým rybářem dal si vystavěti veliký podlouhlý člun, s kajutou, plachtami a veškerým příslušenstvím, aby si na nějaký čas podél břehu mohl vyjížděti.

Neměl-li pak někdy sám chuti loviti, posílal na moře některé ze svých otroků v této lodici. A poněvadž jevil zvláště Robinson v té příčině velikou obratnosť, posílal obyčejně jeho se dvěma ještě otroky, mouřenínem a chlapcem mouřenínským, aby ryby k hostinám potřebné opatřili. Již několikráte připadla na takové plavbě Robinsonovi myšlenka o útěku, ale vždy se jí opět vzdal, neboť bez potravin, vody a střeliva byl by při takovém pokusu zajisté zahynul.

Konečně se zdálo, že se Štěstěna opět usměje na ubohého Robinsona, od něhož se tak dlouho byla odvracela. Kdysi u večer dal totiž kapitán potraviny, víno a rozmanité pušky se střelivem dopraviti do člunu, chtěje si druhého dne s několika vznešenými Maury ze sousedstva vyjeti na lov a spolu stříleti mořské ptactvo; než druhého dne z rána rozkázal Robinsonovi, aby s černochem a oním chlapcem sám vyjel, neboť přátelé jeho nemohli přijíti a teprve k večeři chtěli se dostaviti.

S těží jen zůstal Robinson při těch slovech lhostejným, neboť nejraději by si byl radostí poskočil a potěšení svoje hlasitým jásotem na jevo dal. Záhy však se tak vzpamatoval, že mohl na pohled lhostejně oběma svým průvodčím pánův rozkaz ohlásiti, s nimiž se hned potom odebral na loď. Dospěv tam prohlížel zásoby potravin a vida, že na delší cestu nestačí zvláště voda a chléb, odhodlal se ihned opatřiti si nevyhnutelné ty potraviny pomocí obmezeného rozumem černocha.

„Muleji,“ pravil k němu, „myslíš, že můžeme celý den pracovati a ničeho nepožíti? Proč jsi zapomněl na potravu?“

Černoch vyšklebil bílé své zuby a poukázal usmívaje se na kajutu, kde ležely hojné zásoby kapitánovy. Na obmezeném obličeji jeho zářila při tom neobyčejná radosť, jako by se již napřed těšil na vše ty lahůdky.

„Ale, Muleji, kam pak jsi dal rozum?“ tázal se ho Robinson směje se, když hleděl na mlaskající rty černochovy; „pán by z toho asi neměl velikého potěšení, kdybychom mu snědli zásoby, které jsou jeho přátelům určeny. Snad by dal bičem napsati svoje poděkování na tvoje černá záda. Nikoli, milý Muleji, jen se raději spokojme svými obyčejnými suchary a vypijme k tomu několik džbánů čerstvé vody!“

Na obličeji černochově objevil se výraz sklamání, ale důvody Robinsonovy zdály se mu příliš případnými, než aby jiní byl mohl odporovati. Spěchal tedy na pevninu a vrátil se hned s košem plným lodních sucharů a třemi džbány vody.

I napjali velikou plachtu a lehký vánek vynesl brzy loď z přístavu na šíré moře. Robinson a Mulej neunavně vyhazovali udice, při čemž jim chlapec podával vnadidlo. Měl však na to také dosti času, neboť Robinson ulovil jen několik málo ryb, kdežto udice Mulejova visela bez hnutí; lenivý černoch byl totiž tvrdě usnul.

„Podivno,“ pravil Robinson, jak se zdálo, rozmrzen, „zdá se, že se ryby proti nám spikly, raději poplujeme dále do moře.“

Mulej, jenž se byl na dně člunu natáhl, nikoli snad, aby byl blíže ryb, nýbrž spíše aby měl umdlenou svoji hlavu oč opříti, náhle byl slovy Robinsonovými vyrušen. Hněval se sice poněkud na něho, přece však vyhověl jeho rozkazu a obrátil kormidlo.

Na ten okamžik byl Robinson čekal. Vší silou chopil se černocha, pozvedl ho a hodil jej přes okraj člunu do moře.

Mulej, jenž poněkud zdlouhavě chápal, pochopil teprve ve vodě, co se s ním vlastně stalo. A poněvadž plavání bylo jediné umění, v němž byl skutečně poněkud pokročil, dostihl opět snadno člunu. Než Robinson byl si již vynesl z kajuty pušku a míře na černocha vedle člunu plovoucího volal na něho:

„Nehněvej se na mne, příteli, že jsem ti způsobil takovouto studenou lázeň, a učiň mně po vůli, obrať se rychle k zemi, sice bych byl nucen násilím tě k tomu příměti. Hleď tedy, abys plaval k pevnině!“

Laskavému tomuto vyzvání vyhověl Mulej ihned. S neobyčejnou rychlostí se obrátil a za kratičkou dobu dostihl skutečně břehu.

Chlapec šklebil se při té příhodě jako nějaký čertík. Mezi ním a Mulejem býval již po delší dobu častý spor, poněvadž mu to nedalo, aby obmezeného Muleje nedráždil a šašků si z něho netropil. Zvláště ho bavilo, mohl-li jej ve spaní pérem pod nosem lehtati. Mulej dělal při tom strašlivé posuňky, čemuž se chlapec tak smával, až se po zemi válel.

„Nu což, Xury,“ ptal se ho Robinson, „půjdeš také zpátky či vydáš se se mnou na cestu?“

Xury zapřisáhal Robinsona, by ho neposílal zpět k loupežníkovi, u něhož se mu dostávalo hojně ran a málo jídla, že s ním raději půjde třeba na konec světa a bude mu vždy věren.

Byla to zvláštní plavba, na niž se nyní Robinson vydal. Boje se všeliké bouře nemohl se příliš vzdáliti břehu a přece nesměl zase plouti příliš blízko země, aby neobrátil na se pozornosť tamějších kmenů černošských, kteří prý vesměs lidské maso za nejlepší lahůdku pokládali.

Tak plul člun úplných pět dní za příznivého větru ku předu. U večer pátého dne chtěl Robinson poprvé přistáti k zemi, aby džbány opět naplnil vodou. Nevida na pobřeží ani živé duše přistál a zakotvil se při ústí jakési řeky. Jakmile se úplně setmělo, chtěl spolu s Xurym vyjíti na břeh, než strašlivé řvaní a vytí ho zdržovalo. A řev ten trval celou noc, tak že oba přátelé ani oka nezamhouřili. K ránu konečně řvaní ustalo a Robinson chystal se tedy vyjíti. Sotva však se postavil na břeh, skočil Xury spěšně za ním a vtáhl jej chvěje se nazpět do člunu.

„Nechodit na břeh,“ šeptal Robinsonovi třesoucím hlasem, „tamto leží strašné zvíře, to spát.“

Robinson pohledl naznačeným od chlapce směrem a spatřil tam skutečně statného lva.

„Pojď,“ šeptal chlapci, „zabijme je, kůže nám bude k dobrému.“

Xury však nechtěl se ani hnouti. „My ho zabiti?“ opětoval nevěřícím hlasem, „on nás sežrat k snídaní.“

Nahlížeje Robinson, že sluha jeho má poněkud pravdu, zůstal v člunu. Kázal Xurymu podati pušky, nabil je prachem a kulemi a střelil na lva. Hned první rána byla tak dobře měřena, že mohutné zvíře ani nehlesnuvši skleslo. S ranou pak z pušky Robinsonovy ozvala se spolu rána z pušky Xuryho, neboť chlapec, aby se též účastnil lovu, vystřelil na neškodného zajíce, jehož byl právě spatřil. Vida lva klesnouti nabyl mysli a chtěl mermocí vyjíti na břeh, aby mu kůži stáhl. Robinson smál se udatenství chlapcově, které se teprve teď ukázalo, i dovolil mu to. Když pak byla kůže stažena, pomohl ji chlapci dopraviti do člunu. Potom naplnili ještě džbány čerstvou vodou, již byl Xury na blízku spozoroval, Robinson vytáhl kotvu, napjal větší plachtu a plavba počala znovu.

Kam pluli, to vlastně nevěděl ani Xury ani jeho pán.