Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/II.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Podtitulek:	Obtížná cesta pustinou. — Přepadnutí od Indiánův. Bloudění. — Voda v ostnaté obálce. — Bůh přispěje v nouzi největší.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 7–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Proč tolik a takových příprav na cestu? ptá se laskavý čtenář. Aj! bylo toho všeho třeba. Cesta, kteroužto jíti musili, vedla pustinou dalekoširokou, která se uvnitř Ameriky severní na patnácte set anglických mil do délky a na tisíc anglických mil^[1] do šířky rozprostírá. Takových pustin, ačkoli menších, je po celé Americe několik, a kdežto v severu praerie a savanny se nazývají, v jihu jim opět ljany nebo pampy říkají. Ohromné nížiny tyto jsou místy docela holý písek, místy opět jsou porostlé vysokou bujnou travou nebo ohromnými pralesy, do nichžto ještě nikdy nevstoupila noha lidská, kde jsou nad pomyšlení silní a vysocí stromové, v jejichžto stínu dravá zvěř doupata svá mívá. Také hory jsou v pustinách těchto, hory podivného tvaru i způsobu, dílem holé, dílem hustými lesy porostlé. Řeky rozmanité velikosti protékají pustiny, jejichžto obyvatelem je buvol nebo jiná divoká zvěř, anebo osamotnělý lovec, který se „trapper“ nazývá a mimo ručnici, koně a psa nikoho u sebe nemaje, pustinami těmi bloudí, zvěř honě a kožešinu její shromažďuje za tisícerého nebezpečí, aby ji pak v tom neb onom městě obchodním prodal, novou zásobu prachu a olova i jiných věcí nevyhnutelně potřebných si nakoupil, ostatní peníze prohýřil a opět do pustin nelidných se navrátil k obtížnému a nebezpečnému řemeslu svému — lovu.

V pustinách těchto není ani měst ani vesnic ani jiného obydlí lidského, oko nespatří nikdež silnice nebo cesty urovnané, a kdo skrze ně putuje, musí jako plavci po moři za starých časů sluncem a hvězdami se říditi. Jednotlivci je zhola nemožno pustinami těmi cestovati, a protož táhnou v jistých časech tak zvané karavany, četné společnosti cestujících, kteří na vozech potravu i zboží své vézti musejí, společně skrze praerie, aby se vzájemně podporovati a proti dravé zvěři a krvelačným Indiánům, praobyvatelům Ameriky, brániti mohli.

Poznáváš-li nyní, laskavý čtenáři, že bylo obšírných příprav na cestu potřebí?

Konečně bylo vše připraveno. Karavana, s nížto hrdinové povídky, ke kterýmžto věrného černocha Kudja a nového jejich přítele Skota musíme připočísti, byla jenom malá, ana velká karavana, ježto každoročně přes širou pustinu cestuje, o několik neděl dříve byla vytáhla. Dle počtu bylo v malé této karavaně asi dvacet mužů, skoro veskrz Mexičanů, již byli do Nového Yorku posláni pro několik děl, a nyní mimo jiné kusy dvě houfnice s přináležící zbrojí s sebou vezli, a pak všeho všudy asi deset vozů rozličného nákladu.

Nebudeme popisovati obšírně rozličné nehody a obtíže, jež bylo cestovatelům snášeti, neboť nemůžeme se podrobně s hrdinami našimi obírati, jenom to podotýkajíce, že toliko zvolna postupovali ku předu, neboť musili si velmi často dříve cestu urovnati, aby s vozy mohli dále se dostati. Již dva měsíce trvali na cestě, ana se stala Rolfovi a rodině jeho náhle nehoda, která, jakkoli náramně nemilá, přece jim velice prospěla. Stalo se takto:

Když jeli jednou roklí, zlámala se jim u vozu voj. Rolfe i Kudjo vypřáhli rychle voly, aby voj nějak opět připevnili. Ostatní táhli dále, ani na okamžik se nezdržíce. M’Knight vida, co se bylo stalo, nabízel se pomocí svou, avšak Rolfe děkoval mu za ochotnosť jeho, řka, jen aby dále táhl, že sám se spraveným vozem karavanu v nejbližším nočním ležení opět dostihne. Stávalo se totiž nezřídka, že jednotlivý vůz pro nějakou opravu pozadu se pozdržel; nedostihl-li pak ostatních za noc, vrátilo se několik cestovníků za jitra, aby přesvědčili se o příčině, která vůz i průvodčí jeho zdržovala. Nebylo se také jakého nebezpečí báti, nebo po kolik let již netroufali si divocí Indiáni ublížiti karavanám, a pak byla krajina, jížto se cestovatelé brali, tak pustá, že na ní nebylo ani trávy ani zvěře. Z této příčiny a znaje Kudja jako výborného tesaře, nepochyboval Rolfe, že ostatní ještě do noci dohoní.

Asi hodinu trvalo, když byli voj do pořádku uvedli; ale sotva několik kroků dále popojeli, povolila obruč na kole a rozlétlo se. To byla nehoda arciť značnější, a Rolfe jižjiž chtěl jeti napřed a několik pomocníků, aspoň přítele Skota, nazpět povolati.

„Jen toho nechte,“ zvolal v tom Kudjo, „však si také sami pomoci dovedeme!“

Tato slova zadržela Rolfa, a když byli on i Kudjo kabáty své odhodili, aby tím pohodlněji mohli pracovati, dali se do spravování. Manželka Rolfova, jakkoli pečlivě byvši vychována, nereptala ni slovem nejmenším v nehodách je stíhajících, ale jak jen mohla, při spravování kola pomáhala, ba ještě žertovala, že nehoda není tak zlá, jako ta s těmi pěknými polnostmi a s tím výstavním městem pod vodou…

Posléze bylo kolo opět sbito a na nápravu nasazeno, ale slunce — chýlilo se za hory, a po tmě nebylo radno dále cestovati. I musili se tedy odhodlati noc o samotě ztráviti a teprve ráno táhnouti dále za ostatními. V noci stáli střídavé Rolfe a Kudjo na stráži, a když nastal den, uvařivše snídaní, brali se dále po stopě, jížto byli ostatní zůstavili. Divili se nemálo, že se ze cestovníků jejich nikdo ani v noci ani z jitra k nim nepodíval, očekávali však každým okamžikem, že někoho se vracejícího zahlídnou, avšak marně!

Již bylo poledne a nikdo nepřicházel. Před očima našich opuštěných rozstírala se drsnatá krajina, skalisky a pahorky pokrytá, a tu i onde stál zakrnělý strom. Pojednou zaslechli ránu jako střelního granátu. Co to? Byli druzi jejich od Indiánů přepadeni a přinuceni z děl stříleti? To však nemohlo býti; granát dává rány dvě, jednu při vystřelení, druhou při rozlítnutí. Či vyšla rána náhodou?

I zastavili se a poslouchali bedlivě; ale neuslyševše ničeho, táhli dále plni starosti ne tak z oné rány jako proto, že nikdo k nim se nevracel. Konečně vyjeli na pahorek a spatřili místo, kde byli druzi jejich přenocovali. Avšak kdo popíše hrůzu, jaká je pohledem tímto sklíčila! Krev jim stydla v žilách. Tam dole stály vozy s plachtami odhrnutými, vedle nich děla u ohňů ještě doutnajících, avšak nikdež — ani živého tvora! Ale přece tvorové živí — hladoví vlci, kteří s mrtvol zohavených maso trhali. O lidech živých ani památky!

Rolfe i rodina jeho stáli jako hromem omráčeni a poznali brzy, že druzi jejich byli od Indiánů v noci přepadeni a pobiti. Že hltaví vlci krvavé hody své na místě osudném slavili, bylo znamením, že Indiáni byli již dávno odtáhli a že se jich není báti. Nicméně ukryl Rolfe vůz s manželkou a s dítkami za skalou, a zanechav tam dva syny své ručnicemi ozbrojené, sám s Kudjem ozbrojiv se, dále postupoval, aby smutné divadlo z blízka ohledal. Dříve musili však zahnati vlky, kteří počtem asi padesát jenom na nedaleko se vzdálili.

Oba mužové prohlíželi pak ležení spustošené, poznali zohavené mrtvoly druhů svých, nalezli střepy granátu a několik roztříštěných a vydrancovaných vozů i uhodli, že Indiáni jenom vybuchnutím granátu byli zahnáni, jak tomu skutečně bylo.

Rolfe hledal hlavně mrtvolu přítele svého Skota, ale nenalezl jí, zaslechl však z blízkého křoví úsilné štěkání a vrčení psů a vytí vlků, a upamatoval se, že byl přítel jeho dva veliké psy s sebou ze Saint Louis vedl. I spěchal s Kudjem do houští a spatřil oba psy, kterak hájí před vlky malou dcerušku pána svého, kterážto ručinky své, úzkostně kvílíc, vinula okolo krku matčina. Rolfovi i sluhovi jeho podařilo se vlky zahnati, ale jak ustrnuli, když přikročivše blíže shledali, že děvčátko objímá mrtvolu matčinu. Bylatě šípem do prsou střelena! Psi si oddechli a radostí kňučíce, celí pokrvácení a poranění k vysvoboditelům svým se lichotili. Rolfe nezdržel se dlouho, a odtrhnuv plačící děvčátko násilně od matky, nesl je po matce volající k manželce své, zanechav Kudja na stráži u mrtvé matky.

Paní Rolfové a dcerušce její Marii podařilo se děvče upokojiti, a Rolfe navrátiv se k černochovi, s ním velmi kvapně mrtvolu ženinu zahrabal. Rychle vrátil se pak opět k vozu svému, vsedl na kůň a poručiv manželku i dítky v ochranu boží, odjel, aby vypátral, kudy byli Indiáni odtáhli. Pak chtěl cestou opačnou se dáti a ještě před zimou, v krajinách oněch přeobtížnou, do krajiny lidem obývané se dostati.

Po dlouhém hledání nalezl stopu zmizelých Indiánův a vrátil se teprve za večera k miláčkům svým, kteří se byli o něho dosti nastrachovali. Dříve si byl umínil, že na tom místě přenocuje, ale obávání, že by se Indiáni snad opět mohli vrátiti, jakož i blízkosť krvavého ležení a vytí vlků přiměly jej k tomu, že třeba byla noc, umínil si dále cestovati, an věděl, že bude měsíc svítiti. Ale dříve, než odtáhli, naplnili z blízkého potoka všecky nádoby, které jen měli, vodou, vědouce, že v oněch pustinách přetěžko lze vodu nalézti.

Posléze vzešel měsíc s družkami svými hvězdami, které cestovníkům byly za průvodčí a posly na cestě noční pustinou, a zároveň jim také potěchou a posilou byly v jejich neštěstí. Vždyť na modrém nebes blankytu vypadaly jako tisíce tisíců písmen, tvořících větu svatopravdivou: „Bůh zhlíží na každého tvora svého s výsosti nebeské, a chrání a udržuje ho rukou všemohoucí!“

Strach před Indiány poháněl je, že celou noc bez ustání dále táhli, ba ni za jitra nezastavili a teprve k poledni unavením potahu těžký vůz táhnoucího zaraziti musili. Místo, kamž byli se dostali, byla holopustá písčina, na nížto jenom sem tam nízké křovíčko s bělavými listy — pelyněk divoký — vzhůru čnělo. Slunce pálilo nesmírně, a žízeň všech byla tak veliká, že jediné krůpěje vody potahu utrmácenému podati nesměli, nechtíce sami žízní zahynouti, a jenom oba psy skrovnou částkou podělili.

Jakmile se schylovalo k večeru, byli voli opět zapřaženi do vozu, a cestovníci naši táhli dále majíce naději, že naleznou nějaký potok nebo pramének, kterým by se všickni i s dobytkem mohli občerstviti. Avšak nastala tma, nastalo jitro a nikdež ani krůpěje vody. S hlavou sklopenou, pohřížen jsa v zasmušilosti jel Rolfe podle volů, kteří sotva noha nohu minula, s úsilným namáháním vůz dále táhli. Schylovalo se opět k večeru, tu — nemýlily se zraky jejich? — tu spatřili v dáli něco bílému obláčku podobného, což za delšího pohlížení ukázalo se býti bílým, sněhem pokrytým temenem vysokých hor, a kde hory jsou, tam i voda! Avšak bylo tam ještě dobrých dvacet mil anglických, voli nemohli již dále — ba jeden padl, aby již nepovstal, musil býti vypřažen a vůz, tažený ode tří volů, pohyboval se zvolna dále jako chaloupka hlemejžďova. Krátká chvíle odpočinutí byla by snad volům dobře prospěla, ale ubohý otec nechtěl se zdržeti ni chvilku, aby jen miláčky své blíže k horám a u nich k občerstvujícímu pramenu připravil. Již mu také připadlo, aby sám vyjel napřed s nějakou nádobou, vodu vyhledal a nabrav ji zpátky pospíšil a hynoucí rodinu občerstvil, avšak kůň jeho sotva již jej nesl na hřbetě — také druhý vůl klesl na zemi, a Kudjo zbývající dva již ani dále nepoháněl, věda, že by beztoho ničeho nesvedli. Rolfe musil s koně sestoupiti a za uzdu jej vésti.

Nelze vysloviti, s jakou toužebností do dálky pohlížel. Tu najednou zarazil se a vykřikl radostí. Hned vytáhl nůž a dal se do prudkého útěku. Ostatní nemínili jinak, nežli že snad se zbláznil. I dívali se za ním, kam utíká, a spatřili nedaleko tmavozelené předměty, které podobaly se ježevcům svinutým. Na ty vrhl se ubohý, osekal jich několik a kvapil s nimi vstříc blížící se rodině jeho. Tu teprve poznali, že nese několik kusů nopalu čili kaktusu kuželovitého, které rozřezav žízní hynoucím podával. — Dychtivě ssáli všichni do sebe šťávu z nopalu se prýštící, a též oběma volům i koni podáno po kousku, kteří šťavnatou rostlinu chtivě rozkusovali, a oba psi lízali hltavě kousky odhazované. I byly všecky nopaly posekány a rozřezány a ustanoveno, aby všickni na krátko si odpočinuli. Na neštěstí přišlo odpočinutí toto již trochu pozdě, nebo třetí vůl sklesl na zemi, aby nepovstal. I bylo jej zanechati a zapřáhli na místě jeho koně, těšíce se, že snad co neviděti naleznou opět hromadu nopalů, avšak marně.

Asi po dvě hodiny ploužili se dále a došli právě po vrch dosti vysoký, když i poslední vůl padl na zemi. Tu nebylo pomyšlení již vůz dále dostati, a tak byl kůň od vozu odpřažen a sobě samému ponechán, nemoha žádnou službu konati; rodina sama dala se neprodleně po cestě dále, naloživši na se, co se nejpotřebnějším býti vidělo. Mlčky kráčeli všickni, a jižjiž počínaly jim nohy odepírati služby, an Bůh nad nimi se smiloval a očím jejich otevřel pohled, který skoro zázračně na ně účinkoval, dohasínající síly oživil a srdce jejich díky k otci nebeskému naplnil. Spatřiliť totiž, jak po jedné stráni vrchu vine se něco do údolí jako pásmo stříbrné — byla to voda, po nížto všichni tak velice dychtili. I zrychlili, jak jen mohli, kroky své, a ubohý kůň za nimi se bral, nechtě opustiti pány své. Ještě jedna hodina uplynula, a žízniví cestovníci byli u potůčku jako stříbro čistého a zaplesali hlasitě ze zachránění svého.

---

1. Pět anglických mil je skoro tolik jako jedna naše míle; tedy je podotčená pustina něco přes 300 našich mil dlouhá a něco přes 200 mil široká.