Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/III.
| Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. |
| Podtitulek: | Chléb v luskách, zvíře v krunýři. — Hubený bůvol a tučná sajka. — Zbytečné strachování. — Nocleh pod šírým nebem. |
| Autor: | Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman |
| Zdroj: | Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 14–21. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Když se byli vodou občerstvili, počali se ohlížeti vůbec, čím by si také hlad svůj mohli zahnati. Avšak nikdež nespatřovalo oko jejich, co se za potravu hodilo, a jenom sem tam bylo na břehu potoku zříti nízký trávník nebo nevysokou vrbu. O divoké zvěři nebylo nikde ani známky. Sotva z nebezpečí smrti žízní vyváznuvše, viděli na se smrt hladem dotírající. Na štěstí byli sebrali z vozu něco sušeného masa, jehožto se na cestách pustinami za potravu užívá.
„Bude nejlépe,“ pravila matka, „uvaříme-li nějakou polívku; maso bude tím záživnější,“
„Ano, otče, polívku!“ zvolal starší syn, který měl již rozumu dosti, že zbytečným hořekováním rodičů svých úzkosť nezmnožoval, ale je, kde jen mohl, obveseliti se snažil, a mladšího bratra k trpělivosti napomínal i obě dívky všemožně vyrážel.
„Tedy pojď, Kudjo!“ zvolal otec, „vezmi s sebou sekeru, nasekáme na hoře trochu dřeva. Je tam viděti několik smrků zakrnělých.“
I kráčeli dále a přiblíživše se k domnělým smrkům shledali, že jsou to stromy bobové čili čimišníky trnaté (Ceratonia siliqua), jejichžto dlouhé, sladkou dužninou naplněné lusky pode jménem chleba svatojanského jsou známy. Lusky tyto asi na čtyři centimetry široké a skoro vesměs přes 26 cm dlouhé, barvu majíce rudohnědou, visely na stromech těchto v silných kotoučích, a otec nemeškal je rychle srážeti, poslav Kudja dále nahoru, aby dříví nasbíral. Brzy měl otec Rolfe nasbíráno lusků tolik, že je mohl sotva do šátku svého svázati, a čekal na Kudja, který se byl zdržel na hoře. Pojednou zaslechl jej, an volal: „Massa Roff! Massa[1] Roff! pojďte pak sem a podívejte se, co to zde leze.“
Rolfe spěchal neprodleně na horu a nalezl Kudja, an shýbal se nade děrou ve skále, ze kteréž vyčnívalo něco ocasu dospělého prasete podobného.
„Co je to, Kudjo?“ tázal se pán.
„Nevím, massa; jakživ neviděl Kudjo zvíře takové.“
„Chytni je za ocas a vytáhni.“
„Ó, massa, tahal jsem už, nejde to; jen se podívejte.“
A při těch slovích uchopil Kudjo ocas vyčnívající a táhl ze vší síly; avšak marně.
„Viděls to zvíře, dříve než zalezlo?“ tázal se Rolfe
„Viděl a honil jsem je, až se mi sem schovalo.“
„Jak vypadalo?“
„Skoro jako prase — ale mělo krunýř jako želva.“
„Pak je to pasovec nebo jak Španělé říkají — armadillo (Dasypus peba).“
„Armadillo?“ tázal se Kudjo. „To jméno jsem jaktěživ neslyšel!“
„Jen kdybychom pasovec dostali ven — pak bys se mu podivil!“ pravil Rolfe a ohlížel se po něčem. Najednou uchopil kus klestu smrkového, poklekl před děrou a jal se ostrým jehličím uschované zvíře do zadku lektati. Pasovec, až posud nadmutý a štítky rohovými o skálu se opírající, počal se pohybovati, štítky posud zpřímené ochabovaly a jeden po druhém k tělu živočichovu přiléhaly. Jakmile to Rolfe zpozoroval, uchopil zvíře za ocas a silným trhnutím daleko od skály je vymrštil. Kudjo přikročiv jednou ranou sekyry podivné zvíře usmrtil.
Nyní mohl je bedlivěji ohledati a diviti se silnému, pevnému krunýři, v němžto celé tělo pasovce bylo uschováno, který skládal se ze samých štítků stejné podoby a stejného rozměru. Pán mu vypravoval, že pasovec travou a bylinami se živí, docela neškodný jest a přes zdánlivou neohebnosť těla velmi rychlý a obratný.
„Je-li zvíře to stíháno,“ pravil, „do kotouče se svine, a je-li právě u některého srázu, dolů se svalí. Mnohem častěji však zaleze do nějaké štěrbiny skalní a ukryvši hlavu jako pštros, se domnívá, že ho stihatel již nevidí. Zvíře takto ukryté opírá se pak drápy a štítky o skálu, a silný kůň by měl co z díry je vytáhnouti. Ale Indiáni dovedou pasovce z díry vytáhnouti, a to způsobem, jakého jsem já použil. — Nyní však déle neváhejme a raději k ostatním se ubírejme.“
I naložili na se zabitého pasovce i dříví a sebrali na cestě zpáteční nashromážděné sladké lusky. S jásotem došli ke svým, kteří nemálo divili se zabitému zvířeti, ježto ponejprv spatřili, a nechtěli ani uvěřiti, když otec k tomu se měl, je stáhnouti a upéci, řka, že maso jeho chutná jako maso vepřové. Z lusků měly zvláště dítky radosť, a po tak dlouhém postu výborně na nich si pochutnávaly, dříve nežli polívka byla uvařena.
Kůň pochutnával si na spoře rostoucí trávě, oba psi dychtivě sebírali vnitřnosti pasovce, hlad jimi zahánějíce.
Za chvíli byla polívka uvařena — ale nikdež ani talířů ani lžic. Nebylo jinak nežli uvařené řízky masa noži loveckými vyloviti a polívku z hrnce píti; upečeného pasovce nechtěl se však nikdo tknouti, až posléze Kudjo, vida, jak pán jeho na něm si pochutnává, o kousek požádal. Okusiv pečeně nemohl se jí ani nasytiti a byl by hnedle samoten všecku pojedl. Matka a dítky nemohly se však přes to odhodlati, aby také částku si vzaly.
Zatím počínalo slunce schylovati se za hory a nastala péče, jak noc ztráviti. Noci blíže hor jsou chladné, a teplé přikrývky byli cestovníci ve voze zanechali. Oheň celou noc vydržovaný byl by málo jen prospíval. Tu připadlo černochovi, že vrátí se k vozu a přikrývky přinese. Rada tato se zalíbila, po bedlivějším však přemýšlení jest ustanoveno, že otec sám na koni, jenž byl se zatím dostatečně zotavil, nazpátek dojede a mimo přikrývky ještě rozličné jiné věci s sebou přinese. K tomu opět nechtěla matka přivoliti, řkouc, že oba synové s ručnicemi svými na obhájení pozůstalých postačí, a na dva silné psy že také lze spolehnouti. Kudjo tedy chystal se na cestu s pánem, a rána z ručnic jednoho ze synů měla otci a sluhovi býti znamením blížícího se nebezpečí.
Za nedlouho dali se oba mužové na cestu a již z daleka spatřili plachtu od vozu se bělající. Směr k němu byl tedy naznačen. Po cestě radili se, že vola po zadu pozůstavšího, ač jestli ho vlci již nesežrali, zabijí a maso jeho, třeba sebe hubenější, s sebou odnesou. To mohlo jim poskytnouti nejlepší potravu, ba zde býti pochoutkou. Již blížili se vozu, an Kudjo pojednou vykřiknuv se zastavil a prstem do dálky ukazoval. Něco se k nim blížilo, jakkoli pro nastalou tmu nebylo lze předmětů rozeznati.
„Mně se zdá, že je to bůvol,“ šeptal Kudjo.
„Možná,“ odvece pán jeho, „ale což naplat? Ručnici zanechal jsem u ohně, a nemám u sebe leč bambitky. Počkej, Kudjo, mně něco připadá.“
A sestoupiv s koně odevzdal ho služebníku svému, sám pak sebrav bambitku, po rukou a po nohou blíže lezl k předmětu podivnému. Již byl u něho, co by bambitkou dostřelil, nechtěl však povyskočiti a buvola zaplašiti, ale hotovil se k ráně. V tom zařičel kůň, neznámé zvíře se ozvalo — a po bučení poznal Rolfe, že to vlastní jeho vůl, jenž byl blíže onoho místa klesl, večerním však chladem a odpočinutím občerstven a bázní před vlky vůkol vyjícími jsa poháněn, nyní za panstvem svým se ubíral. — Zklamaný lovec na čekané nevěděl, má-li se zlobiti či smáti, že místo tučného buvola nalezl hubeného roháče svého; ale rozmyslil si všecko, musil se z toho radovati, neb nyní měl opět naději, že pomocí vola i koně se svými dostane se z pustiny. Kůň i vůl zatím došli až k sobě, a jakoby se z opětného spatření sebe těšili, hlavy své k sobě kladli; vůl počal ohonem svým radostně šlehati — bezpochyby, že mu kůň vypravoval o výborné pastvě, jižto nalezne blíže potoka…
Kudjo byl vzal k vlastnímu občerstvení s sebou plechový džbán vody a doběhnuv k vozu, přinesl putýnku, do nížto vlil vodu a volu jí podal. Ten vyloktal ji do poslední krůpěje, ba i dno nádoby olízav radostně si odfrkoval. Pak byl i s koněm opět k vozu zapražen a Kudjo vedl potah k ohni, u něhož rodina pánova seděla, a který jim v nastalé tmě noční byl průvodcem, že nemohli zablouditi.
Ještě měli asi čtvrť hodiny cesty k ležení, ana pojednou zazněla rána z ručnice. Leknutím zarazil se Rolfe i sluha jeho. Byla rodina od Indiánů čili od dravých šelem, snad od litého medvěda přepadena? Zanechav Kudja u vozu, běžel otec Rolfe s bambitkou k ráně připravenou ke svým. Po cestě zastavil se několikráte, dílem aby dechu nabyl, dílem aby zvěděl, je-li slyšeti povyk nějaký. Avšak ticho bylo po celé krajině, ba ni psové se neozývali. Či bylo již všecko usmrceno nehlučnými střelami Indiánů? Pln úzkosti nevýslovné pádil dále, jsa odhodlán vrhnouti se do prostřed nepřátel a život svůj co možná nejdráže zadati. Posléze přiběhl blíže k ohni — již mohl vše rozeznati — tam seděla choť jeho u ohně, celujíc vzájemně děvčátko po děvčátku. Ale kde byli synové? Vždyť věděl, že by synové jeho nebyli jenom proto vystřelili, aby jej polekali, a přece seděla manželka u ohně, jako by se bylo nic nepřihodilo. Za chvilku dokvapil až k ohni.
„Co se přihodilo, drahá Marie?“ zvolal všecek udychtěn. „Kde jsou naši synové? Proč vystřelili?“
„Jindřich střelil po něčem,“ odpověděla matka.
„Co to bylo?“
„Nějaké plaché zvíře, ale jaké, nevím; jest zajisté poraněno, neboť oba hoši hned po ráně dali se za ním a posud se nevrátili.“
„Kudy odběhli?“ tázal se otec kvapně.
Matka mu ukázala, a on nezdržev, se, pádil do tmy. Asi sto kroků od ohně nalezl syny své i oba psy u zvířete zastřeleného. Jindřich byl hrd svou ranou, a otci ho bylo spravedlivě pochváliti. Uchopiv pak zvíře zastřelené za zadní běhy, táhl je k ohni, u jehožto záře poznal teprv, že to sajka čili antilopa (Antilope furcifer) naší srnce podobná, která prudkostí běhu a zvláště pěknýma velkýma očima se vyznačuje.
Nyní dověděl se ustrašený otec celou udalosť. Sajka byla se zvědavě až k ohni přiblížila a svýma velkýma, po tmě blýštícíma očima všem strachu nahnala. Měli ji totiž za nějakou dravou šelmu a dobře vědouce, že útěk neprospívá, hotovili se oba hoši udatně k obraně. Jindřich střelil, a když trefená zvěř dále uháněla, s bratrem a oběma psy za ní se dal. Psi předběhli oba hochy, a když Jindřich s bratrem k zvířeti ode psů poraženému se dostali, měli co činiti, aby je odehnali a kořisť, na kterouž byli se hltavě uvrhli, jim vydrali.
Byla to skutečně rána šťastná i kořisť dobrá, neboť měla rodina nejméně na tři dny zdravé a chutné potravy. K této radosti doufal otec připojiti druhou překvapením, až by Kudjo s vozem se přiblížil.
„Kde zůstal Kudjo?“ tázala se matka. „Přináší přikrývky?“
„Přináší zajisté potravu a ještě lecos jiného,“ odpověděl otec.
V témž okamžení bylo slyšeti vrzající kola a velká bílá plachta na voze zaleskla se v záři od ohně vycházející. Mladší syn Robert poskočil a rukama tleskaje volal: „Matko! matinko! náš vůz je zde!“
Kudjo uslyšev to, zajásal vesele, a okamžik později přiblížili se vůl i kůň tak bystře k ohni, jakoby tíže jejich byla hříčka nepatrná, kterou snadno táhli. Potah byl hned vypřažen a jemu dostatečného pokrmu i nápoje poskytnuto. Jelikož bylo již pozdě na noc a všickni unaveni, určili bez odkladu na odpočinutí se odebrati. Co zatím matka ve voze jakés takés lože chystala, stahoval otec s Kudjem zastřelenou sajku, aby měli maso na ráno k vaření již připravené. Také oba psové bděli ještě, na vnitřnostech zvířete, jež uloviti byli pomáhali, si pochutnávajíce. Stažené sajce byl provaz ke běhům přivázán a zvíře tak vysoko na strom vytaženo, aby vlci nemohli se na ně dostati.
Než ulehli, vyňal zbožný otec svatou biblí z vozu, Kudjo musil na oheň přiložiti, aby jasněji hořel, a otec předčítal z písma svatého k potěše rodiny, jak Bůh všemohoucí Mojžíše s Israelity na poušti zázračně ochraňoval. Pak poklekli všickni s rukama sepjatýma a srdci vděčností naplněnými a velebili Boha za zázračné zachránění své.
- ↑ Massa je pokažené slovo master, tolik jako francouzské monsieur, české pan.