Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Hlava sedmá
Podtitulek: Robinson dělá si nový oblek a onemocní.
Autor: Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj: CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 25–28.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Mojžíš
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Robinson uměl si vážiti všech věcí, jež měl, a děkoval Bohu za ně, a přece byl by dal polovici života svého, kdyby byla přijela loď, která by jej do vlasti dopravila; neboť jemu scházelo mnoho, velmi mnoho, tak řka všecko. Nedostávalo se mu společnosti přátel, již jsou radostí života, které by mohl milovati a od nich býti milovánu. Vzdálen byl od svých rodičů, jež tak velice zarmoutil; vzdálen od příbuzných, jichž snad nikdy neuzří; odloučen byl ode všech lidí na světě; — ach, což mu mohly prospěti všecky poklady světa ve stavu tom trudném? Ale scházelo mu toho také mnoho, aby jeho potřeby ukojeny byly. Všecky šaty rozpadávaly se mu a on dosud nevěděl, z čeho si bude moci urobiti jiných. Na ochranu před zimou nepotřeboval ovšem obleku, ale zajisté k ochraně před hmyzem všelikým, zvláště proti moskytům, druhu much, jež způsobují píchnutím svým značné bolesti a jsou velikou mukou obyvatelům horkých krajin. Píchnou-li, učiní tak bolestné rány, jako u nás včely a vosy. Robinson měl stále obličej a ruce naběhlé. Jakých trápení ještě zakusí, nebude-li míti oděvu! Doba ta byla velmi blízka.

To a zvláště touha po rodičích a lidské společnosti vyloudily mu mnohé povzdechy, kdyko-li stál na břehu a očima nyjícíma hledíval na nekonečné moře světové, nevida ničeho kromě vody a oblohy.

Jak veliká byla jeho naděje, vystupoval-li na vzdáleném obzoru mráček, z něhož obraznosť Robinsonova učinila si loď se stožárem a vesly! Aby snad nepřiblížila se loď k ostrovu v dobu, kdy on by na břehu nebyl, postavil tam, kde ostrov daleko do moře vybíhal, vysokou tyč a jako korouhev upevnil na ni svou roztrhanou košili.

Nejvíce potřeboval střevíců a punčoch. Měl je roztrhané; moskyti sužovali jej tak hrozně, že bolestí nemohl vydržeti. Sotva se byl uložil k odpočinku, zbodali jej tak, že mu naskočily na obličeji, rukou a nohou veliké opuchliny. Ošklivý ten hmyz rozmnožil se nejvíce, když přestalo deštivé počasí. Často sedl si Robinson do kouta a přemýšlel, kterak by se proti nim ubránil! Nejsnadnějším prostředkem zdály se mu býti kůže ze zabitých lam. Byly však dosud surové, tuhé a Robinson nevěděl, kterak je koželuzi a jircháři vydělávají. A kdyby to byl i věděl, neměl nití ani jehly, by si mohl ušíti z koží oděv. Bolesť dostoupila nejvyššího stupně. Ubožák nemohl ani ve dne pracovati, ani v noci spáti, jsa stále protivným hmyzem pronásledován. Potrvá-li to soužení, zhyne žalostně.

Nouze přinutila jej, aby si pomohl, jak jen uměl. Vzal tedy kůže a přiřízl z nich ne ovšem bez mnoha namáhání — svým kamenným nožem — nejprve pár střevíců, po té pár punčoch. Sešíti jich nemohl; spokojil se tedy tím, že udělal po kraji dírky a provázky je na nohou pevně sešněroval. Bylo to s velkými obtížemi spojeno. Ač obrátil kůži srstí ven, tož přece pociťoval nezměrné horko v nohou, a tuhá, tvrdá kůže škrábala jej, rozedírajíc jeho nohy a způsobujíc mu bolesti.

A přece snášel raději to, než píchání moskytů. Z jiného tuhého a poněkud ohnutého kusu kůže urobil si škrabošku, vyříznuv dva otvory pro oči a třetí pro ústa, aby mohl dýchati. A když v té práci jednou byl, neustal, dokud si nezhotovil kazajky a spodků z kůže lamí. Dalo to mnoho práce a přemýšlení; než čeho dosáhneme bez namáhání, a co se nám nepodaří, máme-li jen dosti trpělivosti a píle? — Byl potěšen, že se mu práce zdařila. Kazajka složena byla ze tří kusů, jež byly provázkem svázány. Dva kusy totiž byly pro ramena a třetí pro život. Spodky rovněž, jako naše jezdecké, byly ze dvou kusů sešněrovány: z přední a zadní části. Oblékl ihned obé, jakmile je dohotovil, a umínil si, že starý na polo roztrhaný evropský oděv bude nositi toliko o slavnostech a v dny narozenin svých rodičů, jež slavil jako svaté dny.

Oděv jeho byl nejpodivnějším na světě. Od hlavy až k patě zahalen v kůži; místo dýky veliká sekera kamenná po straně, na zádech brašna lovecká, luk a svazek šípů, v pravici kopí, jež bylo dvakráte delší než on, v levici pletený slunečník, obložený listy kokosovými a místo klobouku špičatý košík, rovněž hrubou koží potažený; představte si ho jen, jak asi vypadal! Kdo by jej v obleku tom viděl, byl by zajisté neřekl, že je to člověk. Smál se sám sobě, vida svou podobu nejprve v potoku.

Nyní chopil se opět práce hrnčířské. Pec vypalovací byla brzy urobena, a nyní chtěl zkusiti, zda-li nedocílí prudkým ohněm, by se nádoby potáhly sklovinou. Vstrčil tedy hrnce a rendlíky do peci a učinil tak silný oheň, až byla téměř žhavá. Oheň ten udržoval do večera, kdy jej znenáhla uhasnouti nechal, jsa tuze zvědav, jak pochodil. Co však viděl? První hrnec, jejž vyndal, nebyl polévaný, ani druhý, aniž ostatní. Když však poslední rendlík prohlížel, uzřel s radostí a podivením, že jen tento byl potažen na dně sklovinou. — Tomu nerozuměl! Co jen asi, myslil si, je toho příčinou, že toliko ten rendlík měl trochu glasury? Přemítal, opět přemítal, až konečně vzpomněl si, že bylo v rendlíku trochu soli, když jej dával do peci. Nemohl jinače tedy, než za to míti, že pouze tato sůl je příčinou, že je rendlík potažen sklovinou.

Co Robinson objevil náhodou, věděli již dávno v Evropě. Sůl vlastně smíšena s některými jinými věcmi mění se v ohni ve sklo. Měl tedy posypati nádoby solí, tak by se byly v brzce skleněnou korou potáhly. Chtěl toho zkusiti příštího dne. Již rozdělával v peci oheň, již potíral nádoby solnou vodou, do jiných opět nasypal soli, aby obé zkusil; když se mu přihodilo něco, čeho již dlouho tak velice se bál, — onemocněl. Bolela ho hlava, pociťoval těžkosti a v celém těle slabosť velikou. Byl nucen ulehnouti. „Veliký Bože,“ vzdychnul, „co se stane se mnou, nebudu-li moci vstáti? Není zde nikoho, kdo by se nade mnou, ubohým, slitoval. Ó, smiluj se nade mnou, Bože!“

Úzkostí a slabostí překonán omdlel. Bylo-li mu kdy potřebí pevné, dětské důvěry v Boha, všudypřítomného a nejlaskavějšího otce, nyní nastala ta doba. Co zbývalo nyní jemu, vší lidské pomoci a i tělesných sil zbavenému, neměl-li bídně zahynouti? — Bůh jediný; nikdo jiný v širém světě. Ležel ve smrtelných úzkostech. Ruce maje sepjaté, hleděl strhanýma očima k nebesům; nebyl však ani myšlének schopen. Ale strach nedal mu odpočinouti. Sebrav všecky své síly, vzchopil se a opatřil si k loži nejpotřebnější věci, jež mu ulevení zjednati mohly. S velikým namáháním přinesl si v želvích miskách vodu; k lůžku položil několik pečených zemčat a čtyři citrony, jež mu ještě zbyly; pak klesl na lože své, a omdlel. Jak rád by byl zemřel, kdyby byl nyní na něj Bůh seslal okamžitou smrť! Váhal, má-li za to Boha prositi; ale brzy potom vzpamatoval se, uznávaje, že by to nebylo vhodné. Nejsem-liž dítětem božím? myslil si; což nejsem tvorem jeho, není-liž on mým laskavým, moudrým a mocným otcem? Měl bych mu tedy poroučeti, co má činiti?

V tom uchvátila jej prudká zimnice. Ačkoliv byl přikryt kožemi, nemohl se přece zahřáti — stále pociťoval zimu. Mrazení trvalo asi dvě hodiny. Potom nastalo nezměrné horko. Bylo mu, jako by měl žhavý oheň v žilách. Prsa se mu dmula, tepny tak rychle bily jako člověku, jenž bez dechu běžel. V tomto hrozném stavu neměl tolik síly, aby pozdvihl misku a horký jazyk ovlažil. Konečně vystoupily na těle veliké krůpěje potu a ulevily mu poněkud. Za nějakou chvíli nabýval znenáhla vědomí. Tu mu přišlo na mysl, že by oheň uhasl, kdyby nepřiložil dříví. Doplazil se tedy, jakkoliv byl mdlý, po všech čtyřech k ohni a naházel tam tolik dříví, co by do rána dostačilo, neboť nyní nastala již noc.

Tato noc byla nejsmutnější ze všech, jež vůbec prožil. Mrazení a horkosť stále se střídaly, prudké bolesti v hlavě nepřestávaly, a spánek nepřicházel. Tím byl tak vysílen, že příštího jitra sotva pro dříví dojíti mohl, aby udržel oheň. Na večer zhoršila se nemoc; chtěl se zase ku dříví doplaziti, ale tentokráte nemohl. Musil toho nechati. Jistá naděje, že brzy skončí pozemskou pouť, učinila jej lhostejným.

Noc uplynula jako předešlá. Zatím oheň uhasl, voda v miskách počala hníti. Robinson nebyl s to, aby se na loži obrátil. Cítil, že se již blíží konec života jeho, pročež se připravoval na dalekou tu cestu. Modlil se k Bohu, by mu odpustil hříchy, a děkoval za všecka dobrodiní, jež mu po celý život prokazoval; zvláště však za utrpení, která na něj seslal, aby jej polepšil. Konečně prosil ještě za útěchu a požehnání rodičům; po té poručil duši svou věčné lásce boží — a očekával s radostnou oddaností smrť. Úzkosti přibývalo, dech se krátil vždy víc a více, ozýval se chrapot. Nyní nadešel kýžený okamžik! Úzkosť, jaké nikdy necítil, zmocnila se jeho srdce, přestal náhle dýchati, obrátil oči v sloup, sklonil hlavu — a pozbyl vědomí.