Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Hlava osmá
Podtitulek: Robinson se uzdraví. Najde chlebovníky a hnízdo papouščí; uznává za nutné, aby si učinil při svých pracích řádné rozdělení času.
Autor: Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj: CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 28–32.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Mojžíš
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Dlouho ležel Robinson jsa úplně bez sebe. Konečně — kdož by se toho byl nadál! — navrátilo se mu zase vědomí. Z hluboka si povzdychnuv, počal volně oddychovati. Po té otevřel oči a rozhlížel se vůkol sebe, jakoby chtěl viděti, kde je.

Cítil se velmi unavena, ale přece beze zvláštních bolestí. Nesnesitelná horkosť ustoupila hojnému, blahodárnému potu. Aby se v něm udržel, pokryl se ještě více kožemi. As v půl hodině cítil valné ulehčení. Ale nyní počala jej trápiti nevýslovná žízeň. Voda, kterou u lože měl, nebyla již k pití; štěstí, že si vzpomněl na citrony. S velikým namáháním kousl do jednoho a občerstvil se velice šťávou jeho. Pak pojal jej do náručí jemný spánek, z něhož procitl teprve, když slunce již stálo nad obzorem. Po celou noc řinul se pot z těla jeho. Bylo mu mnohem lépe než včera. Nemoc ulevovala, cítil nyní toliko slabosť. I chuť k jídlu se dostavila; snědl pečený brambor, na nějž byl nakapal citronové šťávy, aby mu dodal občerstvující chuti.

Oba předešlé dni nestaral se o své lamy; ale nyní byl velmi dojat, vida, že ležely u nohou jeho. Na štěstí vydrží lamy několik dní bez nápoje, jako velbloudi; jinak by zle se byly měly, poněvadž po celé dva dni ničeho nepily a dosud byl Robinson sláb, aby jim vody přinesl.

Poněvadž stará lama tak se k němu přiblížila, že na ni dosáhnouti mohl, namáhal se, aby ji podojil, neměla-li onemocněti aneb mléko ztratiti. Požití čerstvého mléka bylo churavému tělu prospěšno, neboť mu bylo po něm dobře. Potom pohřížil se znova v tvrdý spánek, z něhož procitl po západu slunce. I ozýval se nyní hlad mnohem silněji. Snědl tedy zase několik bramborů se šťávou citronovou a opět usnul.

Tento trvalý, osvěžující spánek působil blahodárně k nabytí sil tělesných, tak že mohl Robinson již následujícího rána povstati a — ačkoliv se mu nohy slabostí třásly — udělal přec několik kroků. Doklátil se z jeskyně až na dvůr.

Zde pozdvihl zraky své k nebi. Milý, teplý paprsek ranního slunce prodíral se větvemi stromů na jeho obličej. Robinson byl jako znovu zrozen.

„Ó, ty věčný zdroji života!“ zvolal, vrhnuv se na kolena, „děkuji tobě, že jsi mi popřál spatřiti tvé slunko zlaté a v jeho světle že mohu viděti dílo rukou tvých. Děkuji tobě, že jsi mne v nouzi mé neopustil, že jsi mne ještě jednou k životu povolal!“

Po této krátké ale srdečné modlitbě těkal očima svýma brzy po modrém nebes klenutí, brzy po stromech a keřích, jež v zelený háv oděny a rosnými krůpějemi posety, usmívaly se naň; brzy hleděl na své věrné lamy, jež radostně k němu se tulily. Bylo mu, jakoby se byl z daleké cesty ku svým vrátil; srdce jeho bylo slastí přeplněno, proléval slzy radosti.

Požití čistého vzduchu a čerstvé vody, již s mlékem byl smíchal, a tichá, veselá mysl přispěly k tomu, že se zcela uzdravil. Za několik dní nabyl předešlé síly, tak že byl s to, aby přiložil ruku ku práci.

Nejdříve šel se podívati, jsou-li hrnce vypáleny. Otevřev pec viděl, že jsou všecky hrnce sklovinou potaženy, jakoby byly dělány od našeho hrnčíře. Z radosti nad tím zapomněl úplně, že nemůže jich potřebovati, poněvadž oheň vyhasl. Robinson stál tu se sklopenou hlavou, dívaje se brzy na hrnce, brzy na ohniště ve své kuchyni a vyrazil ze sebe hluboký povzdech.

Přece skýtala jemu útěchu myšlénka, že právě boží prozřetelnosť, jež mu nedávno obstarala oheň, i po druhé mu nějakým způsobem pomůže. Mimo to věděl již také, že není potřebí zimy se obávati.

Nelitoval toho, že urobil hrnce; neboť jich mohl užíti jako krajáčů na mléko. Většinu z nich určil ku zvláštní potřebě.

Měl za to, že mu zemčata lépe chutnati budou s máslem.

Nebylo mu však možno zhotoviti dřevěnou máselnici. Chtěl tedy zkusiti, nepodaří-li se utlouci máslo ve velkém hrnci. I sebral smetanu, zrobil malý dřevěný talíř s otvorem uprostřed, vstrčil do něho hůl, a vrtěl jí tak dlouho v hrnci smetanou naplněném, až se podmáslí oddělilo od másla, jež vodou vymyl a nasolil. Tak byl tedy s tím šťastně hotov; chtěje však požívati ovoce své píle, vzpomněl si, že nemůže bramborů upéci, poněvadž neměl ohně, načež byl pozapomněl. Robinson stál vedle krásného másla s obličejem zakabonělým. Viděl se zase v prvotním neblahém stavu. Ústřice, mléko, kokosové ořechy a surové maso bylo jeho jedinou potravou. Co měl nyní činiti? Vše, co mohl urobiti holýma rukama, bylo již vykonáno. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než utratiti čas zahálkou a spaním. Nejhroznější věru to stav; neboť pracovitosti byl uvykl, že nemohl ani chvíle nečinně stráviti. Často později říkával, že polepšil a ušlechtil své srdce jen ustavičnou činností, k níž byl z počátku nucen, jsa odkázán jedině na sebe. Pracovitosť, dodával k tomu, jesti matkou mnohých ctností; zahálka však je počátkem hříchu.

Ve dne v noci tanulo mu na mysli, nepodařilo-li by se mu urobiti loď.

Robinson chtěl se pokusiti o to, nevysvobodil-li by se ze samoty, jež ho nyní opět velice hnětla. Měl příčinu domnívati se, že pevnina americká není příliš vzdálena; byl také odhodlán nedbati žádného nebezpečí, a dopraviti se v ty končiny, kdyby měl člun.

Šel tedy do lesa, aby si vybral strom, který by se k tomu cíli hodil. Na cestě uzřel mnohé neznámé rostliny, jež chtěl zkusiti, nehodí-li se pro domácnosť.

Mimo jiné nalezl několik lodyh kukuřice, která slove též turecká pšenice.

Divil se velikým klasům čili palicím, z nichž každý měl přes dvě stě zrnek. Doufal, že bude moci z nich dělati moučná jídla a chléb; ale jak jen zrní semlíti, jak odděliti mouku od otrub? Jak jen konečně z toho chléb a jiná jídla připraviti, když neměl ohně? Přes to vzal si přece několik klasů, aby zrna zasadil. Kdo ví, myslil si, nebudu-li jich moci přece jednou užíti?

Spatřil také dosti vysoký, rovněž zcela neznámý strom, jehož plody byly tak veliké jako kokosové ořechy, neměly skořepin a byly jedlé, majíce příjemnou chuť. Strom sám se lišil velice od kokosovníku; nezáležel totiž, jako tento, jen v kmeni, jenž končí nahoře velikými listy, nýbrž měl řádné větve a listí, jako naše ovocné stromy. Byl to chlebovník, jehož ovoce bývá zvící pomoranče, až i mužské hlavy. Nedozralá palice vážíc až 2 kilogramy, obsahuje pod hrbolatou slupinou bílou, kyprou, moučnatou dřeň, kteráž byvši do listů zaobalena a na horkých kamenech pečena nabude chuti podobné chlebu pečenému. Chlebovník roste na ostrovech Tichého moře a nahrazuje tamějším obyvatelům naše obilí i brambory.

Veliký kmen tohoto stromu byl již stářím na jedné straně poněkud vyhlouben. Robinson měl tedy za to, že ho upotřebiti může na lodičku, jen kdyby jej mohl skáceti a zcela vydlabati.

Měl však tak užitečný strom zkaziti, nevěda, podaří-li se mu člun z něho urobiti? Ulekl se té myšlénky a dlouho nevěda, co má činiti. Zatím pamatoval si místo, kde strom stál, a šel nerozhodně domů.

Na zpáteční cestě nalezl, po čem již dávno toužil, papouščí hnízdo s opeřenými mláďaty. Jak se těšil tomuto nálezu! Ale když přistoupil, aby mladé vybral, vyletěla všecka odtud až na jednoho, jehož šťastně polapil.

Robinson těšil se již napřed, jakou bude míti z toho radosť, až naučí papouška aspoň několik slov žvatlati a uslyší hlas lidskému podobný. Spěchal tedy vesele domů, zhotovil klec, postavil ji vedle postele a šel spat.

Příštího jitra zaměstnával se dlouho myšlénkou, má-li starý chlebovník, jejž včera viděl, skáceti a člunek z něho udělati, aneb jej nechati státi.

Od té doby, co Robinsonovi bylo zakoušeti smutných následků přenáhleného odhodlání, že se pustil na zdař Bůh do širého světa, řídil se vždy pravidlem: „Nečiň ničeho bez předchozího rozumného uvážení.“ Po dlouhém přemýšlení ustanovil se na následujícím: Bylo by moudré vzdáti se malého, ale jistého prospěchu, abych tím dosáhl prospěchu většího, ale nejistého? Vzpomněl si na bajku o psu, jenž maje kus masa v hubě, běžel skrze tekutou vodu a jemuž se zdálo, že ve vodě ještě jiný kus masa vidí. Chtěl i ten pochytiti; i otevřev hubu, upustil ten, kterýž měl. A tak jistý kus za nejistý ztratil. Ale brzy vzpomněl si Robinson též na to, že rolníci čásť žita, které již mají, zašívají, majíce naději, že ještě mnohem více tím získají. Počínání psovo, který stín lapal, zove každý nerozumným, počínání však rolníkovo rozumným a moudrým. Jaký je asi rozdíl mezi obojím?

Přemýšlel chvíli o tom, a pak pravil sám k sobě:

Ano, ano, tak je to! Pes jednal nerozumně, neboť nerozvážil, může-li žádaného dosíci. Rolník však činí rozumně, poněvadž skoro jistě doufati může, že více žita obdrží, než vyseje.

Nu, pravil dále, nejsem-liž v těchže okolnostech? Není-li pravděpodobné, že vytrvalou pílí urobím ze starého stromu člun? A podaří-li se mi to, nemám-liž potom naděje, že se vysvobodím z této truchlivé samoty?

Myšlénka na vysvobození tanula mu na mysli, že konečně povstav, chopil se sekery a rychlými kroky běžel ke stromu, aby počal ihned důležité dílo své.

Byla to věru klopotná a zdlouhavá práce! Tisíc jiných lidí ustalo by hned po prvním udeření od práce, jíž by měli za nemožnou. Ale Robinson učinil si zákonem, nedati se žádnými těžkostmi odstrašiti od rozumných předsevzetí; zůstal tedy věren svému zámyslu, ať vyžaduje provedení sebe více času a práce.

Ač pracoval nepřetržitě od časného rána až do poledne, vydlabal jen tak velikou díru, co by ruku vložiti mohl.

Viděl nyní, že bude potřebovati více než jednoho roku, aby strom vysekal, a z něho kocábku zrobil. Uznal tedy za potřebné rozděliti si řádně dobu denní, aby v každé hodině měl nějaké zaměstnání.

Poznalť již ze zkušenosti, že v obyčejném životě nic tak nepodporuje a neusnadňuje naší píli jako pořádek a pravidelné rozdělení času.

Jakmile den nastal, běžel ku prameni, aby si umyl hlavu, ruce a nohy. Nemaje ručníku, nechal se osušiti od vzduchu. Aby brzy uschnul, běžel vždy tryskem do svého bytu. Po té oblékl se úplně. Když to učinil, vylezl na kopec nad svou jeskyní, kdež měl volnější rozhled, poklekl na kolena a vykonal nábožnou ranní modlitbu, nezapomínaje při tom prositi Boha, aby rodičům jeho udělil požehnání. Pak podojil své lamy, jichž si vychoval znenáhla malé stádo. Čásť mléka schoval vždy do sklepa, ostatní snědl ku snídaní. Zatím uplynula asi hodina. Neměl-li důležitějšího zaměstnání, ozbrojil se obyčejně a šel buďto tam, kde strom stál, anebo byl-li příliv, ku břehu mořskému hledat ústřic. Lamy jeho běžely obyčejně všecky za ním a pásly se u něho, když tesal.

K desáté hodině bylo již takové vedro, že přestal pracovati a šel opět na břeh, buďto ústřic hledat, aneb se vykoupat. Okolo jedenácté hodiny byl s celou svou družinou zase doma.

Potom podojil opětně lamy, udělal sýr z nakyslého mléka, připravil si skrovný oběd, jímž mu skoro vždy bylo mléko a čerstvý sýr, několik ústřic a za čas též půl kokosového ořechu. Radoval se tedy, že v těchto krajinách není tak veliká chuť k jídlu, jako ve studených zemích. Stýskalo se mu však přece po masitých jídlech.

Konečně vzal útočiště své k prvotnímu způsobu: tloukl maso tak dlouho až skřehlo.

Při obědě bavil se Robinson s papouškem a předříkával mu leccos, chtěje ho naučiti několika slovům.

Po obědě tesal kocábku. V této namáhavé práci trávil vždy několik hodin. Když uplynuly, běžel zase ku břehu, aby se po druhé vykoupal, nebo aby hledal ústřic. Zbytek dne věnoval rozličným prácem zahradním. Sázel brambory a kukuřici, doufaje, že mu budou vítány, až snad jednou oheň míti bude; nebo štěpoval větvičky z chlebovníka, — častými pokusy a přemýšlením osvojil si také to umění — jindy zaléval štěpované mladé kmeny; někdy sázel křoviny, aby jimi svůj sad uzavřel a brzy opět klestil stromy před jeskyní a vedl jich větve tak, aby časem se propletly a utvořily veliké loubí.

K zármutku Robinsonovu trval nejdelší den na ostrově jeho nejvýše 13 hodin, tak že večer o 7. hodině byla již tma. Bylo mu proto veškery práce, při nichž světla potřeboval, před touto dobou ukončiti.

Okolo šesté hodiny, když neměl nic důležitějšího na práci, prováděl obyčejně ještě jakýsi rytířský tělocvik.

Cvičil se totiž ve střílení šípem a házení kopím, aby se ubrániti mohl před vpádem divochů, kterýchž se velice obával. V obém docílil takové dovednosti, že zřídka kdy chybil se terče jen jako dlaň velikého. Jakmile šeřiti se počalo, podojil lamy a připravil si skrovnou večeři, při níž mu svítily hvězdy nebo měsíc.

Poslední hodiny večera věnoval přemýšlení o sobě samém. Usadil se buďto na vrchol hory, maje nad sebou hvězdami posetou nebes báni, nebo procházel se také někdy v chladu večerním po břehu. Pak dával sám sobě otázky: Jak jsi ztrávil dnešní den? Byl jsi dnes, požívaje darů božích, pamětliv dárce všeho dobra? Pocítilo srdce tvé též lásku a vděčnosť k němu? Důvěřoval jsi v něho, bylo-li ti zle? Nezapomněl jsi na něj, když jsi byl vesel? Potlačil jsi ihned všecky zlé myšlénky a žádosti? Prospěl jsi tedy opravdu dnes v dobrém?

Blaze, přeblaze mu bylo, mohlo-li srdce na tyto a jiné otázky vesele odpověděti: ano! Nebyl-li sám s sebou spokojen: ó jak jej bolelo, že ztratil den života svého! Neboť ztraceným jemu byl den, v němž něco myslil nebo činil, co večer nemohl schvalovati. Tu pak vedle čáry, kterou označil ve stromě takový den, dělával ještě kříž, aby při pohledu naň vzpomněl si na své provinění a budoucně se ho vystříhal.