Robinson/Hlava první
| Robinson Joachim Heinrich Campe | ||
| Hlava první | Hlava druhá | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hlava první |
| Podtitulek: | Robinsonova cesta do Londýna, odtud do Guineje. Na Madeiře opustí loď, aby se plavil do Brasilie. Ztroskotání lodi a podivné zachránění. |
| Autor: | Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 3–7. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Mojžíš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
V městě Hamburku žil před léty kupec, který slul Robinson. Měl tři syny. Nejstarší dal se na vojnu a byl v bitvě zabit.
Druhého zachvátila nelítostná smrť v nejkrásnějším věku jinošském.
Zůstal tedy jen nejmladší. Jmenoval se Krusoe a byl nyní jedinou nadějí svých rodičů. Tito jej velmi milovali, snad až příliš mnoho, jsouce povolni a shovívaví a nekárajíce syna svého, jak by toho byl zasluhoval. Krusoe jevil na sobě přílišnou lehkomyslnosť. Místo aby byl do školy chodil, hrál sobě po celý den, anebo proháněl se po ulicích, a proto nenaučil se téměř ničemu.
Tak vyrostl mladý Robinson, aniž se na to pomýšlelo, čím bude. Otec si přál, aby se učil kupectví; on však nejevil k tomu valné chuti. Říkával, že se raději odebéře do širého světa, by každého dne mnoho nového viděl a slyšel.
Přání jeho bylo nerozumné. Ano, kdyby se byl něčemu řádnému naučil! Ale co chtěl Krusoe ve světě činiti, když praničeho neuměl? Kdo hledá v cizině svého štěstí, musí získati si dříve zásobu mnohých vědomostí. Na to však on nevzpomněl, ač mu bylo již sedmnácte roků, kterouž dobu zmařil daremnostmi všelikými a zahálkou. Každodenně trápil svého otce, aby mu dovolil cestovati; on mu však radil, aby zůstal ve vlasti a zde poctivě se živil.
Jednoho dne procházel se Robinson, jakž měl v obyčeji, podle přístavu a uzřel bývalého spolužáka svého, syna správce lodi, který právě zamýšlel odplouti s otcem svým do Londýna. I tázal se Robinsona, chtěl-li by s nimi cestovati.
„Velmi rád,“ odpověděl, „ale rodiče mi nedovolí!“
„Snadná pomoc,“ řekl syn lodníkův; „za tři neděle se vrátíme a rodičům svým můžeš vzkázati, kam se odebíráš.“
„Nemám však peněz na cestu,“ řekl Krusoe.
„To neškodí,“ odpověděl spolužák, „vyčastuji tě na své útraty.“
Mladý Robinson rozmýšlel se sice chvíli; najednou však podal příteli svému ruku řka: „Budiž, pojedu s tebou, bratře! Pojďme na loď!“
Požádav kohosi, aby rodičům jeho za několik hodin vyřídil, že syn jejich do Londýna odejel a že brzy se vrátí, vstoupil s přítelem na loď.
Námořníci vytáhli kotvy a rozepjali plachty. Vítr v ně zadul a loď opouštěla přístav, loučíc se s městem šesti ranami z děl.
Mladý Robinson seděl s přítelem svým na palubě a velice se tomu těšil, že může cestovati.
Netrvalo dlouho a již neviděl než věže svého rodiště; brzy i ty zmizely. Příštího jitra veplula loď z Labe do Severního moře.
Robinson s úžasem otvíral oči, nevida ničeho, kromě vzduchu a vody! Břehy jeho otčiny mizely rychle.
Brzy znamenal jen světlárnu na anglickém ostrově Helgolandu; ale i ta zmizela a vůkol prostírala se širá voda a nad ním klenula se nebes báně.
Po dva dni bylo příznivé počasí, ale třetího dne zahalila se obloha šedými mraky a nastal silný vítr.
Blýskalo se, hrom stále burácel, vichřice skučela, tvořily se vlny jako dům vysoké a proudy dešťové lily se z oblak.
Loď počala se značně kolébati, vlny jí zmítaly jako skořápkou.
Byl to lomoz mezi lanovím a hluk lidí na palubě! Každý přidržoval se, kde bylo jen možno, aby nespadl do moře.
Robinsonovi šla hlava kolem a po krátké chvíli sklesl na palubu, nemoha již ani povstati. Brzy dostavily se těžkosti v žaludku a hned na to prudké dávení — byla to mořská nemoc.
„Ach, moji drazí rodiče! moji ubozí rodiče!“ bědoval. „Nikdy vás již nespatřím! Jak jsem byl nerozumným, že jsem vás lehkomyslně opustil!“
Nastal veliký praskot na palubě. „Bůh nám buď milostiv!“ vykřikli všichni lidé, spínajíce ruce své k nebi. „Co se děje?“ zvolal Robinson jsa na smrt ulekán.
„Běda nám, jsme ztraceni,“ zvolal kdosi, „blesk roztříštil přední stěžeň a i veliký prostřední stěžeň tak se viklá, že musí býti podseknut a do moře hozen.“
„Po všem jest veta!“ ozýval se jiný hlas uvnitř lodi. „Loď má průtrž a voda v ní stojí přes metr vysoko.“
Robinson uslyšev to, upadl do mdloby. Ostatní lidé spěchali k pumpám, aby vyčerpali vodu z lodi. Plavec jeden vida Robinsona ležícího, tázal se ho, chce-li jen on zaháleti, kdežto jiní až do úpadu se namáhají?
Ač byl velmi sláb, vzchopil se a postavil se také k čerpadlu. Všechno úsilí však bylo marno. Loď stále více se ponořovala. I vypálili několik děl na znamení loděm, jež by snad na blízku byly, že jsou v nebezpečí a tudíž pomoci potřebují. Robinson nevěděl, co to znamená a domnívaje se, že loď se roztrhla a již úplně se rozstupuje, omdlel opět. Lodník jeden odstrčil ho z cesty, neboť myslil, že jest mrtev.
Všickni čerpali, co jen mohli; voda však stoupala vždy výš a výše a tím také vzmáhala nebezpečí, že loď utone. Aby byla loď lehčí, vyházeli všecky těžké věci, jako děla, balíky, sudy a podobné do moře. Ale to vše nepomohlo.
Jiná loď, na které výstřely dělové slyšeli, odeslala jim na pomoc lodici, aby se nešťastní zachránili. Ale moře bylo příliš rozbouřeno, tak že malé lodici nebylo lze rychle se přiblížiti k tonoucím. Konečně však podařilo se jim, že připlouli k zadní části lodi tak, že možno bylo dohoditi k nim lano a tímto lodici k lodi přitáhnouti; tu pak všickni do ní vskákali, aby se zachránili. Robinsona, jenž se nemohl na nohy postaviti, vhodili tam někteří útrpní plavci. Nepláli ještě daleko a již viděli, jak jejich loď tone. Bouře zatím se ztišila, jinak by lodici, v níž tak mnoho lidí bylo, vlny byly zachvátily.
Tak se šťastně dostala až k lodi, kteráž byla pomoc vyslala. Všickni byli velmi vlídně přijati a ošetřováni.
Loď, jež Robinsona a ostatní přijala, plula do Londýna. Za několik dní doplula k ústí řeky Temže a krátce na to zakotvila se blíže města Londýna.
Všickni vystoupili na pevninu a každý radoval se, že ušel jistému skoro zahynutí.
Robinson měl nyní kdy, by sobě prohlédnul velké město Londýn, při čemž zapomněl na minulosť a nemyslil na budoucnosť. Hladem donucen šel k správci lodi, na níž byl přijel, prose jej, aby mu poskytl potravy.
Tento jej vlídně přijal. Mezi jídlem ptal se Robinsona, proč vlastně přišel do Londýna a co zde zamýšlí činiti.
Robinson vypravoval mu upřímně, že bez vědomí svých rodičů cestuje a že nyní neví, co by měl dělati.
„Bez vědomí rodičů?“ zvolal lodník sepjav ruce. „To kdybych byl věděl, nebyl bych tě za žádnou cenu vzal na loď, kdybys mi byl nabízel tuny zlata za odměnu!“
Robinson zahanben, sklopil zraky k zemi. Poctivý lodník vytýkal mu, jak nehezkého skutku se dopustil a konečně dodal, že se mu nemůže ani dobře dařiti, dokud se nepolepší a svých rodičů neodprosí. Robinson proléval hořké slzy.
„Co mám tedy činiti?“ tázal se vzlykaje.
„Co máš činiti?“ odpověděl lodník, — „jakmile odpluje z Londýna některá loď do Hamburku, navrať se k rodičům a na kolenou pros je za odpuštění.“
„Vezmete mne s sebou opět do Hamburku?“ tázal se Robinson.
„Já?“ odpověděl lodník. „Což jsi zapomněl, že má loď utonula? Nemohu se dříve vrátiti, dokud nekoupím jiné a to třeba potrvá dlouho, kdežto tobě jest se raději dnes, než zítra domů navrátiti.“
„Ale nemám peněz!“ řekl Robinson.
„Zde máš,“ odpověděl dobrý muž, „několik guinejí,[1] jež ti zapůjčím, ačkoli sám peněz velice potřebuji. Jdi do přístavu, vsedni na loď a odebeř se domů. Je-li tvá lítosť upřímna, popřeje ti Bůh lepší cesty zpáteční, než-li byla naše cesta sem.“ Po té rozloučil se srdečně s Robinsonem, stisknuv mu přívětivě ruku.
Robinson šel. Na cestě k přístavu brzy to, brzy ono vrtalo mu mozkem. „Co řeknou moji rodiče, až se vrátím? Potrestají mne zajisté, že jsem jednal tak pošetile! Mí soudruhové a jiní lidé, jak mne zočí, vysmějí se mi, že se tak brzy vracím, nespatřiv ničeho kromě několika ulic londýnských!“
Uvažuje takto došel konečně k přístavu a ptal se po lodi, jež by plula do Hamburku. S velikou radostí slyšel, že tou dobou žádná loď tím směrem neodpluje.
Muž, který mu zprávu tu podal, měl v úmyslu plaviti se do Afriky.
Chtěje se s Robinsonem pobaviti, vybízel jej, aby s ním šel do jeho kajuty na koflík čaje.
Poněvadž z jeho řeči vyrozuměl, že má nezměrnou touhu cestovati, vybízel jej, aby se pustil s ním do Guineje.[2] Robinson neměl z počátku k tomu chuti. Plavec jej však ujišťoval, že bude cesta velmi příjemná, že jej jako společníka svého zdarma s sebou vezme, ano že si může také při tom něco vydělati. V Robinsonovi mocně vzproudila krev a chuť cestovati najednou v něm zase oživla, tak že zapomněl na to, co mu byl hamburský plavec radil a co on mu přislíbil.
„Já mám však toliko tři guineje,“ pravil po krátkém přemýšlení. „Co koupím za tak málo peněz, abych mohl začíti obchod na místě, kam poplujete?“
„Půjčím vám,“ odpověděl lodník, „ještě šest guinejí. Za ty peníze můžete nakoupiti tolik zboží, že zbohatnete v Guineji, bude-li vám štěstí jen poněkud přáti.“
„Čeho mám za to nakoupiti?“ tázal se Robinson.
Námořník mu odpověděl: „Jen drobotiny: rozličné hračky, skleněné korále, stužky, nože, nůžky, sekery a p. Z toho mají černochové takové potěšení, že vám zajisté cenu jejich nahradí stonásob zlatem, slonovinou nebo jinými věcmi.“
Robinson zapomněl slibu svého, otčiny i rodičů, podal lodníkovi ruku a zvolal: „Pojedu s vámi, pane!“
Potom spěchal Robinson se svými devěti guinejemi do města, nakoupil za ně věcí, jak mu lodník byl poradil, a dal si je donésti na loď.
Po několika dnech nastal příznivý vítr; kapitán dal kotvy vyzdvihnouti a loď odplula; opustila Temži a obrátila se k úžině Calaisské, projela Kanalem a byla v Antlantickém oceanu.
Za nedlouho přistáli u ostrova Madeiry, jenž leží nedaleko Afriky nad ostrovy Kanárskými. Tam loď zakotvila. Robinson vyšel z lodi na ostrov, aby si jej prohlédl.
Líbil se mu velice, bylť velmi krásný a úrodný; nejvíce jej zajímaly krásné vinohrady, jež se rozkládaly po návrších.
Jak si pochutnával na sladkých hroznech, z nichž se lisuje vzácné Madeirské víno a jichž do sytosti pojísti kapitán byl dovolil.
Poněvadž kapitánu bylo se zde delší dobu zdržeti, aby mohla býti spravena porouchaná loď, počal Robinson míti dlouhou chvíli. Nepokojný jeho duch toužil opět po změně. Přál si míti křídla, aby celý svět letmo procestovati mohl.
Zatím připlula z Lisabonu portugalská loď, která se do Brasilie ubírala.
Robinson seznámil se s vůdcem této lodi a uslyšev o bohatství krajiny té, v níž je mnoho drahého kamení a zlatých zrn, zatoužil po ní.
Portugalský kapitán byl ochoten vzíti jej s sebou zdarma. Dověděv se, že anglická loď nejméně čtrnácte dnů u Madeiry pobude, nemohl Robinson déle odolati touze po dalším cestování. Řekl tedy anglickému kapitánu, že jej opustí a do Brasilie odjede.
Ten byl zcela spokojen, neboť když zvěděl, že se Robinson bez svolení rodičů po světě potlouká, byl tomu rád, že se ho zbaví. Daroval mu tedy peníze, jež mu byl půjčil, a dal mu na cestu dobrá naučení.
Robinson vstoupil tedy na loď portugalskou a odplul do Brasilie.
Cesta dařila se po několik dnů výborně. Konečné však nastala prudká vichřice, jež vála od jihovýchodu. Vlny mořské pěnily se a věžily, zmítajíce lodí. Po šest dní trvala vichřice a odrazila loď do té míry, že nevěděl kormidelník, kde jsou.
Kapitán se domníval, že jsou blízko karaibských ostrovů.
Sedmého dne ráno, když se rozednívalo, zvolal lodník k radosti všech: „Země!“
Všichni běželi na palubu, aby viděli, jaká je země, k níž jim bylo přiraziti. Ale v témž okamžiku byla radost jejich v zděšení proměněna. Loď pádila na úskalí a zůstala tam vězeti jako přibitá. Pěnící se vlny nastříkaly na palubu tolik vody, že tam nikdo nemohl ani státi.
Nastal nářek a kvílení mezi plavci, že by se byl kámen ustrnul! Někteří se modlili, jiní křičeli, někteří spínali ruce k nebesům, jiní stáli tu v němém bolu jako přikovaní. Mezi těmito byl také Robinson, jenž byl více mrtev, než-li živ.
Konečně pravil kdosi, že loď praská! Tato strašná zpráva probudila opět všecky k životu. Běželi rychle na palubu, odvázali člun a naskákali do něho.
Bylo jich tam však tak mnoho, že okraj člunu málo jen nad vodu vyčníval. Pevnina byla ještě dosti vzdálena, bouře pak neustávala, tak že každý pochyboval o tom, že dosáhnou břehu. Nadlidským téměř namáháním zápasili s vlnami.
Konečně valila se proti lodici vlna jako hora vysoká. Všech zmocnilo se smrtelné chvění před hrozným okamžikem! Nezměrná vlna dosáhla člunu, překotila jej — a všecky pohltilo rozzuřené moře.
Také Robinson zmizel v moři. — Ale táž mohutná vlna, jež je zachvátila, vyvrhla jej na skalinu nad pobřežím vyčnívající. Po dlouhý čas ležel ve mdlobách. Otevřev konečně oči, sebral všecky své síly, aby se dostal na pobřeží.
Po té upadl opět ve mdloby a když procitl, tázal se sama sebe: „Kde jsem?“
Nikdo mu neodpovídal. Viděl jen a slyšel, jak se odrážejí rozvzteklené vlny od příkrého břehu, působíce ohlušující jekot. Marně ohlížel se po lodi a po lidech. Ani památky po nich nebylo. On sám jediný ušel smrti.
Pln radosti vrhl se na kolena, pozdvihl ruce své k nebi a děkoval Pánu nebes za své zázračné zachránění, prolévaje hojné slzy.
Teprve tehdy, kdy vyvázl z velikého nebezpečí života a ode všech lidí odloučeným býti se viděl, cítil v srdci svém, jak daremně jednal; i prosil Boha snažně za odpuštění hříchův a umínil si z celého srdce, že se polepší a nikdy nic nepravého nevykoná.