Robinson/Hlava jedenáctá
| Robinson Joachim Heinrich Campe | ||
| Hlava desátá | Hlava jedenáctá | Hlava dvanáctá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hlava jedenáctá |
| Podtitulek: | Pátek dělá oheň. Bohatá hostina. Robinsonovo pozorování. |
| Autor: | Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 40–42. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Mojžíš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Příštího dne ráno putovali Robinson s Pátkem k místu, kde divochové den před tím slavili ohavné hody své.
Na cestě přišli nejdříve ke hrobům, v nichž zahrabáni byli oba zabití divoši. Pátek ukázav svému pánovi to místo, dával zřejmě na jevo, že chce mrtvoly opět vyhrabati a na nich si pochutnati. Ale tvář Robinsonova zahořela prudkým hněvem nad takovýmto hnusným počínáním i napřáhl hrozivě kopí, dávaje mu na srozuměnou, že jej ihned zabije, zatouží-li po lidském mase. Pátek porozuměl hrozbě a podrobil se okamžitě vůli svého pána; nemohl však pochopiti, proč mu nechce pán dopřáti tak nevinné rozkoše.
Nyní dospěli až k žárovišti divochův. Jaký to pohled! Zde ležely kosti, tam na polo ohlodané kusy lidského masa, a na rozličných místech byla půda krví zbarvena. Robinson odvrátiv oči své, nařídil Pátkovi, aby vše sebral a vyhrabal díru v zemi a zahrabal do ní smutné zbytky nelidskosti svých krajanů. Pátek ihned uposlechl.
Zatím prohledával Robinson popel, nebylo-li by v něm jiskry. Ale marně! Oheň byl vyhaslý. I zarmoutil se; neboť co mu nebe společníka propůjčilo, nepřál si na ten čas ničeho vroucněji než — ohně.
Když tak stál zamyšleně s hlavou svěšenou a smutnými zraky hleděl na mrtvý popel, učinil Pátek, jenž jej delší dobu pozoroval, nesrozumitelné znamení, vzal sekeru a pádil rychle do lesa, nechávaje Robinsona u velikém podivení nad náhlým činem tím.
„Co je to?“ myslil si Robinson, dívaje se udiveně za ním.
„Snad ti utekl nevděčník, oloupiv tebe o sekeru? Byl by tak ukrutným, že by tě násilím z bytu tvého vyhnal a se ho zmocnil; anebo tě chce svým nelidským krajanům vydati?“ — „Toť hanebné!“ zvolal, uchopil pln rozhořčení nad tak neslýchaným nevděkem kopí, by běžel za zrádcem, chtěje mu zabrániti provedení černých záměrů.
Již se dal rychlými kroky na cestu, když pojednou spatřil Pátka, an k němu běží. Robinson byl zaražen, neboť viděl s podivením, že domnělý zrádce ve výšce držel plnou ruku suché trávy, z níž se kouřilo. Nyní zahořela tráva plamenem. Pátek ji hodil k zemi, přiložil na ni ještě více suché trávy a klestí, a Robinson zočil v témž okamžiku jasně plápolající oheň. Najednou pochopil, proč odběhl Pátek; naplněn radostí padl mu okolo krku, tiskl a líbal jej vroucně, prose jej v duchu tisíckráte za odpuštění, že jej měl v podezření.
Robinson byl radostí opojen — měl opět dlouho postrádaný a toužebně žádoucí oheň. Dlouho hleděl na plápolání jeho, nemoha se pohledu toho nasytiti. Konečně vzal žhavý podpalek a běžel s Pátkem domů.
Zde udělal okamžitě jasný oheň ve své kuchyni, položil naň několik zemčat a doběhl střelhbitě ku svému stádu, vybral mladou lamu, zabil ji, stáhl, rozsekal a čtvrť nastrčil na rožeň. Pátek obracel pečeni.
Zatím uřízl Robinson kousek masa, umyl je a dal do hrnce. Pak oloupal několik bramborů, roztloukl dvěma kameny hrsť kukuřice, přidal obé k masu do hrnce a nalil na to čisté vody. Nezapomněl též je osoliti a pak přistavil hrnec k ohni.
Pátek na vše hleděl s úžasem, neboť něco podobného posud jaktěživ neviděl. O vaření nikdy ničeho neslyšel; nemohl se tedy dopátrati, proč je hrnec s vodou u ohně? Poněvadž bylo Robinsonovi odejíti na chvíli do jeskyně, dal Pátkovi posuňky na jevo, aby měl pozor na maso. Když se voda vařiti počala, vyhazujíc bubliny, zarazilo to Pátka, ježto nechápal, čím to je, že voda se pohybuje. Když pak docela začala voda ze všech stran přes okraj hrnce utíkati, domníval se Pátek, že je snad v hrnci nějaké živé zvíře, které by všecku vodu mohlo vytlačiti. Aby tomu zabránil, vstrčil rychle ruku do vody, chtěje zvíře chytiti. Ale, ó běda! — v tomtéž okamžiku vytáhl ruku se strašlivým křikem.
Bázeň a leknutí zmocnily se ubohého Robinsona; i nemyslil jinak, nežli že divochové přišli a Pátka chytili. Strach a sebeláska radily mu, aby utekl tajnou chodbou a tak život svůj zachránil. Avšak okamžitě zavrhl myšlénku tu, poněvadž měl za hanebné, opustiti společníka a přítele svého. Spěchal tedy ihned z jeskyně, aby ještě jednou nasadil život svůj a osvobodil Pátka z rukou nelidských tvorů — ale jak se podivil, když uzřel Pátka samotného, an skákaje po dvoře, dělá nejpodivnější posuňky. Nemohl pochopiti, co se stalo, až konečně vyrozuměl, že si Pátek opařil ruku.
Dalo to Robinsonovi mnoho práce, aby Pátka upokojil a jej pohnul k tomu, by se posadil zase k pečeni a ji obracel. Učinil tak sice, ale hleděl na hrnec s hrůzou a pána svého považoval za vyšší bytosť. V té víře upevňovala jej evropská barva obličeje Robinsonova a dlouhý vous, čímž zcela jiného vzezření nabyl, než Pátek a všickni jeho krajané, kteří neměli vousů.
Polévka, brambory a pečeně byly nyní připraveny. Poněvadž neměli lžic, vylil Robinson polévku z hrnce, ve kterém se vařila, do dvou jiných, aby ji mohli z nich píti. Ale Pátek zdráhal se polévku přijati, považuje ji za čarovný nápoj; s hrůzou se díval na pána svého, vida jej, an polévku pije. Pečeni však a brambory jedl s velikou chutí.
Můžete si pomysliti, jak velice se těšil Robinson, moha požívati teplých a živných pokrmů. Zapomněl na všecky trampoty a svízele, jichž zakusil v posledních letech, zapomněl, že je na ostrově a doufal pevně, že se dostane opět do Evropy.
Po jídle ulehl a jal se vážně přemýšleti o svém nynějším stavu. Vše jevilo se mu teď v jiném mnohem příznivějším stavu. Život jeho nebyl již osamělý; měl nyní soudruha, pomocníka, ano snad i přítele; měl také oheň i chutnou a zdravou potravu. „Co ti překáží,“ myslil si, „abys nemohl spokojeně a bezstarostně žíti? Užívej tedy rozmanitých darů božích! Jez a pij nejlepší z plodin svého ostrova, vynahraď si veškerý nedostatek, který jsi vytrpěl v létech uplynulých! Pátek ať za tebe pracuje, vždyť je mlád a silen; zasluhuješ od něho věru, aby byl tvým sluhou.“ — Nyní vázly mu myšlénky, neboť počal jinak uvažovati.
„Ale což,“ myslil si, „kdybys takovým životem zlenošil a zchoulostivěl, tak že by ti nemožno bylo vrátiti se k dřívějšímu způsobu života? A což, kdybys pak byl zase někdy k tomu nucen?
Jaká byla toho příčina, že’s pomocí boží mnohou slabosť a necnosť odložil? Zajisté že prací a mírným života spůsobem, k čemuž tě dohnala jen nouze. A ty bysi se chtěl leností, zahálkou a smyslným užíváním uvrhnouti v nebezpečí, že ztratíš zdraví těla i duchu, jichž jsi nabyl střídmostí a pracovitostí. — Bože uchovej!“ myslil si, vyskočil ze svého lože a přecházel rychlými kroky po dvoře nahoru a dolů. Pátek donesl zatím zbylá jídla do sklepa a šel na rozkaz Robinsonův podojit lam.
Ještě zůstal Robinson několik minut v tichém přemýšlení; po té pojal následující mužné a v pravdě blahodárné rozhodnutí.
„Chci,“ myslil si, „nových darů božích sice požívati, ale jen velmi střídmě. Nejprostší jídla budou mi i budoucně potravou, třeba mé zásoby hojny a rozmanity byly. V pracích svých chci chutě pokračovati, jako dosud, byť jich nebylo právě tak potřebí. Jednou v témdni, a to z pravidla v neděli u večer, chci jísti surové potraviny, jež mne dosud vyživovaly a posledního dne každého měsíce budu o samotě, jako mi bylo všechen uplynulý čas prožíti. Pátek v ty dny ubytuje se v mém letním sídle.“
Když učinil tento slib, zachvívalo se srdce jeho nebeskou radostí, jež každé snažení ducha našeho sprovází; již napřed cítil Robinson blahé následky dobrovolné oběti; bylo mu nezměrně blaze. Znal však vrtkavosť lidského srdce, a myslil tedy, že nebude neužitečno, učiní-li si kdesi nějaké znamení, jež by mu slib na paměť uvádělo. Za tím účelem vytesal sekerou ve skále nad vchodem do jeskyně slova: