Robinson/Hlava desátá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava devátá	Hlava desátá	Hlava jedenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava desátá
Podtitulek:	Robinson činí opatření pro svou bezpečnosť. Lidožrouti objeví se na ostrově. Robinson zachrání jejich zajatce a dá mu jméno Pátek.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 35–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Pravdivé jest přísloví: Dobrá rada přicházívá neočekávaně. Robinson se o tom také přesvědčil. Dobře činil, že odložil provedení svých úmyslů na příští den; neboť sotva milá ranní zoře zaplašila noční stíny, hleděl na vše s docela jiné stránky. Co uznal včera za dobré, moudré a nutné, zdálo se mu býti dnes špatným, pošetilým a nepotřebným. Slovem: zavrhl přenáhlené záměry, bázní mu vnuknuté a pojal jiné rozumnější.

Robinson seznal nyní, že byla upřílišena jeho bázeň. Jsem již tak dlouho zde, myslil si, a dosud ani jeden divoch neobjevil se v okolí mého bytu, což jest důkazem, že snad zde nejsou. Snad přicházívají sem někdy jen někteří z nich z jiného ostrova, aby tu své ohavné hody odbyli; a zajisté přistávají na jižním konci ostrova a odjedou, aniž by si jej prohlédli. Toť opětným důkazem dobroty a prozřetelnosti božské, že jsem byl vyvržen právě v této neúrodné části ostrova, která je pro mne nejjistější.

Nyní činil si trpké výčitky, že včera tak málo v Boha důvěřoval; i padl na kolena prose nebeského otce za odpuštění nového provinění svého. Pak nastoupil, posilněn a utišen, zpáteční cestu k domovu.

Chtěl ještě jiná opatření učiniti, aby byl bezpečen a počínal si při tom velmi rozumně.

Neboť ač máme stále důvěřovati v prozřetelnosť boží, že nás v nouzi neopustí; třeba také, abychom, pokud nás se týče, přispěli též, seč jsme, ku svému bezpečí a štěstí. Proto nám dal milý Bůh rozum a všecky jiné síly duševní a tělesné, bychom jich užili dle možnosti.

Nejprve nyní založil Robinson nedaleko ohrady, jež uzavírala byt jeho, hustý les, aby hradu jeho nebylo z daleka viděti.

Za tím účelem zasázel z nenáhla asi 2000 větví z vrbovitých stromů, o nichž věděl ze zkušenosti, že se snadně ujmou a rychle rostou. Nezasázel jich však do řad, nýbrž po různu, aby se podobal celek od přírody utvořeným křovinám.

Mimo to umínil si, že povede z vnitřku své jeskyně podzemní chodbu až na druhý konec ne příliš širokého vrchu, aby v čas nouze, kdyby pevnosť jeho dobyta byla, tímto východem mohl se zachrániti. Bylo to však namáhavé a zdlouhavé zaměstnání; rozumí se, že mu bylo stavění lodi na ten čas poodložiti.

Robinson pokračoval při vykopávání této podzemní cesty právě tak, jako horníci při zakládání štol.

Nejdříve kopají horníci jako by chtěli studnu vykopati a to zovou důlem čili šachtou; když jsou šachty dosti hluboky, udělají vodorovné průkopy, vedoucí ze dne k šachtám a ty slují štoly. Po té kopou zase důl a pak zase štolu, až přijdou k místu, kde je ruda. Aby jim nepadla země v štole s hora na hlavu, upevní ji trámy a příčními dřevy; a právě tak si teď počínal Robinson.

Veškeru zemi, kterou vykopal, vyhodil na ohradu stromovou a nohama upěchoval, že kolem živého plotu ještě jedna zeď povstala. Na rozličných místech nechal otevřené malé díry, jako střelní otvory, aby se jimi dívati mohl. Zároveň urobil několik stupňů, aby mohl pohodlně vystupovati a sestupovati, by svou pevnosť v případě potřeby se zdi uhájil.

Nyní zdálo se, že je dobře pojištěn před náhlým přepadnutím. Ale což, budou-li jej nepřátelé obléhati? Jak tu?

Případ ten nebyl nemožným. Robinson uznal tedy za potřebné přípravy učiniti, aby nebyl nucen hladem a žízní se vzdáti. Za tím účelem ustanovil se na tom, že nechá vždy na svém dvoře jednu dojnou lamu a k jejímu vyživení kopku sena, již by vzal ovšem jen v nouzi; dále že uschová tolik syrečků, kolik by jich jen ušetřiti mohl a konečně že den ode dne činiti si bude zásoby plodin a ústřic.

Tak mu uplynulo zase několik roků, v nichž se nic zvláštního nepřihodilo, co by zmínky zasluhovalo. Nyní přicházíme k události, která měla větší vliv na Robinsonův osud, než vše ostatní, co jej dosud na ostrově bylo potkalo.

Jednoho krásného teplého jitra viděl Robinson, jsa stavbou lodi zaměstnán, vystupovati náhle hustý dým. Nemožno vypsati užasnutí, jímž byl uchvácen. Strach a zvědavosť poháněly jej, že vyběhl v největší rychlosti na pahorek za svým bytem, aby odtud zvěděl, jaká jest toho příčina. Sotva dostoupil vrcholu, poděsil se spatřiv u břehu pět kocábek a na pevnině asi třicet divochů, kteří kolem velikého ohně skákají s pitvornými posuňky.

Ač se již po několik roků na takový výjev připravoval, přece by byl málem úzkostí a leknutím omdlel. Než sebral tentokráte veškerou svoji zmužilosť a sestoupil spěšně do pevnosti, aby se ohradil. Vzal svou zbroj a umínil si pln jsa důvěry v Boha, že bude svůj život seč jest brániti.

Sotva pojal ten úmysl a pomodlil se vroucně, bylo mu volně u srdce, tak že opět vylezl po žebříčku na skálu, aby pozoroval s vrcholu pohyby nepřátel.

Hrůzou se zachvěl, když viděl, ani divochové k ohni z kocábek dva nešťastníky vlekou! Nepochyboval nikterak, že je zabijí, a v témž okamžiku bylo domnění jeho potvrzeno. Několik divochů vrhlo se na jednoho ubožáka a utloukli jej palicemi.

Ostatní rozřezávali zabitého a kladli kusy masa na oheň. Druhý zajatý byl všeho svědkem a bylo mu čekati, až na něj řada dojde. Ale konečně znamenaje, že všickni s jeho nešťastným soudruhem zaměstnáni jsouce, nepozorují ho příliš, doufal v zachránění a běžel s nesmírnou rychlostí rovnou cestou ku příbytku Robinsonovu.

Radosť, naděje, bázeň a hrůza zmítaly Robinsonem, jehož líce byly brzy červené, brzy zsinalé; radosť a naděje, poněvadž znamenal, že uprchlý mnohem rychleji běží, než jeho pronásledovatelé; bázeň a hrůza, poněvadž pronásledovaný i divoši zaměřili k jeho hradu. Nyní byla mezi nimi a jím ještě malá úžina mořská, kterou bylo nešťastníku přeplavati, nechtěl-li se dáti polapiti. Avšak sotva tam doběhl, nerozmýšlel se ani chvíli, vskočil do vody a s touže rychlostí, již v běhu osvědčil, plaval na druhý břeh.

Nejpřednější dva z jeho pronásledovatelů plovali za ním, ostatní vrátili se k přerušené hostině. S upřímným potěšením znamenal Robinson, že se oba dva ani v plování prvému nevyrovnají. Tento běžel již k Robinsonovu bytu, kdežto oni nebyli ani v polovině úžiny.

V témž okamžiku cítil náš Robinson neobyčejnou zmužilosť. Srdce jeho nutilo jej, aby k nešťastníku přiskočil; uchopil, aniž by se dlouho rozmýšlel, svého kopí, pádil s vrchu dolů a v tomtéž okamžiku, byl mezi pronásledovaným a jej pronásledujícími. „Stůj!“ zvolal na prvního vyskočiv z křoví; „stůj!“ — Nebohý uprchlík ohlédl se a užasl tak při pohledu na Robinsona, od hlavy až k patě v kožich zahaleného, jejž právem měl za nelidskou bytosť, že nevěděl, má-li před ním pokleknouti, nebo vzíti nohy na ramena.

Robinson pokynul mu rukou dávaje na jevo, že je zde k vůli jeho ochraně a postoupil tedy proti oběma jeho pronásledovatelům. Nyní přišel tak daleko, že mohl prvního kopím zasáhnouti. Vzmuživ se, zasadil mu tak mocnou ránu, že tento klesl k zemi. Druhý, jenž byl ještě asi sto kroků vzdálen, zarazil se, vyndal šíp a střelil po Robinsonovi. Šíp letěl právě k srdci, ale šťastnou náhodou byl tak slabý, že se odrazil od kožichu jako od brnění, aniž by byl Robinsona dosti málo poranil.

Robinson nepopřál nepříteli času, až by podruhé vystřelil; nýbrž pádil k němu a skolil jej jednou ranou, když tento napínal zase luk; a nyní ohlížel se po zachráněném.

Ubohý uprchlík stál, zmítán jsa nadějí a strachem, na témže místě, z něhož jej Robinson volal; nevěděl, zda-li vše, co se dálo, jest k jeho zachránění, a nebo přijde-li nyní řada na něho. Vítěz volal naň a kynul, aby k němu šel. Uposlechl, ale stál zase tiše, vstoupil zase trochu ku předu a znovu se zastavil, třesa se po celém těle. Robinson dával mu znamení o svém přátelském smýšlení a kynul mu opětně, aby šel blíže.

Pak sňal škrabošku, aby mu ukázal svůj lidský obličej, načež tento přiblíživ se k němu, vrhl se na zemi, líbal ji a položil si nohu Robinsonovu na svou šíji, dávaje nejspíše tím na jevo, že chce býti jeho otrokem. Náš hrdina, jemuž běželo více o přítele než o otroka, pozdvihl ho, dávaje mu všemožně na jevo, že mu nebude ublíženo. Bylo však ještě mnoho na práci.

Zatím znamenal Robinson, že první divoch, jenž nebyl dosud mrtev, počal se zotavovati, trhaje rukama trávu, aby jí krvácející ránu ucpal. Robinson upozornil svého divocha na to; on odpověděl několik slov, jimž však Robinson nerozuměl. Při tom ukazoval na meč Robinsonův. Ten mu jej půjčil a odvrátil obličej svůj, nechtěje viděti prolévati krev. Zachráněný běžel k prvému divochovi, vrhl se naň a jednou ranou mu uťal hlavu. Pak vrátil se radostně a položil s podivnými posuňky meč i hlavu k nohám Robinsonovým na znamení vítězství.

Potom mu dával Robinson znamení, aby vzal šípy a luky zabitých a následoval ho; avšak divoch dával na jevo, že chce dříve mrtvoly do písku zahrabati.

Robinson svolil k tomu. Neuplynulo ani půl hodiny a obě mrtvoly byly zahrabány, načež ubírali se k Robinsonovu bytu a vylezli na horu.

Robinson byl stále ještě v nebezpečí; neboť měl za to, že půjdou divoši, až skončí nelidské hody své — hledat svých soudruhů a uprchlého zajatce. Jak snadno by pak mohli vyslíditi jeho byt?

Robinson hrozil se myšlénky té, dívaje se s vrcholu hory ukryt za stromem, ohavným tancům nelidských divochů. Rozvažoval na rychlo, co by bylo lépe učiniti, zda-li utéci, nebo do hradu jíti? Myšlénka na Boha, ochránce nevinnosti, dodala mu síly a zmužilosti, tak že volil poslední. Lezl tedy za nízkým křovím, aby nebyl pozorován, až ku žebříku a rozkázal svému průvodci, aby učinil totéž. A tak slezli dolů.

Divoch otvíral oči, vida pohodlný a pořádně upravený byt svého osvoboditele, poněvadž jak živ nikdy nic tak pěkného nebyl viděl. Bylo mu, jako když venkovana, který nikdy neopustil rodnou svou vísku, zavedeme do paláce.

Robinson dal divochovi posuňky na jevo, že hotov jest život jeho až do poslední kapky krve brániti.

Ten porozuměv mu, učinil hrozný obličej, máchnul sekerou několikráte nad hlavou a obrátil se strašné dělaje posuňky hrozivě v tu stranu, kde jeho nepřátelé byli, jakoby je pobízel k půtce, dávaje tak tím svému pánovi na jevo, že mu nebude rovněž nedostávati se zmužilosti, aby se jim statečně ubránil. Robinson chválil Pátkovu srdnatosť, dal mu do ruky luk a kopí; neboť si byl těchže několik urobil, a postavil jej na stráž k malému otvoru, kterýž schválně byl v plotu nechal a odkudž dobře bylo viděti na místo mezi křovím a plotem. Sám se postavil na druhou stranu plotu, kde rovněž byl podobný otvor.

Asi za hodinu zaslechli v dáli strašlivý ryk. Za chvíli slyšeli křik ten se blížiti; oba dva hotovili se k boji. Nyní — ozval se toliko jediný hlas zcela na blízku, volající do křoví; jen skály mu odpovídaly. Již stáli naši zmužilí bojovníci připraveni; již měl každý napjatý luk, aby prvního, jenž by se objevil, šípem pozdravili; oči jejich zářily zmužilým očekáváním, jsouce stále upřeny v místa, odkud hlas se ozýval.

Robinson a zmužilý jeho spojenec potrvali v tomto válečném postavení až do večera, aniž by pak něco byli slyšeli nebo viděli. Měli za to, že se divochové přesvědčili o marném hledání a odejeli v kocábkách do svého domova. Odložili tedy zbraně, a Robinson přinesl ze své zásoby něco k večeři.

Poněvadž událosť ta stala se v pátek, umínil si Robinson, že bude proto zachráněného divocha jmenovati Pátek.

Nyní teprv měl Robinson kdy, aby si Pátka poněkud zevrubně prohlédl. Byl to as 20letý, pěkně zrostlý mladík.

Kůže jeho byla černohnědá a lesklá, vlasy dlouhé a černé, nekadeřily se však jako vlasy Negrů, nos měl krátký, ale ne stlačený; rty jeho byly malé, zuby bílé jako slonovina. V obou uších měl rozličné lastury a péra. Obleku neměl.

Jednou z nejvýtečnějších ctností Robinsonových byla stydlivosť. Ač měl veliký hlad, zrobil svému společníkovi ze staré kůže zástěru, kterou provázkem upevnil. Po té dal mu na jevo, aby se vedle něho posadil a povečeřel s ním.

Pátek — tak jej budeme příště jmenovati — blížil se uctivě a vděčně, poklekl před Robinsonem, položil hlavu na zemi, dada si, jako ponejprv, nohu osvoboditelovu na svou šíji.

Robinson radoval se, že konečně nalezl společníka, po němž tak dlouho byl toužil. Chtěl jej zprvu obejmouti a zlíbati; ale myšlénka, že ku vlastní bezpečnosti potřebí, aby jej udržel v mezích uctivé poddanosti, přiměla jej k tomu, že přijímal uctívání sebe jako poctu sobě náležející, hraje si tak nějakou dobu na krále. Dal mu tedy znameními a posuňky na srozuměnou, že jej béře do ochrany, zachová-li neobmezenou poslušnosť, že musí býti s tím spokojen, co on, jeho pán a král, uzná za dobré jemu poručiti, nebo zakázati. Užil při tom slova „Kacík“, které kdysi slyšel a jež dávají divocí Američané svým náčelníkům.

Slovem tím porozuměl Pátek svému pánovi lépe, než spojenými s tím posuňky; ihned dával svou spokojenosť na jevo. Opakuje hlasitě slovo kacík, ukazoval na Robinsona a padl mu k nohám. Na důkaz, že dobře ví, jak má královské moci rozuměti, uchopil kopí, dal je pánu svému do ruky, nasadil hrot na svá prsa, aby tím zajisté ukázal, že život jeho Robinsonovi náleží. Potom podal mu Robinson s důstojností knížecí vlídně ruku na znamení královské blahosklonnosti a pokynul mu, by se posadil s ním k večeři. Pátek uposlechl, sedl si na holou zemi k nohám svého velitele, kdežto Robinson zaujal místo na drnovém sedátku.

Tímto a podobným způsobem vznikli první králové světa. Byli to mužové, kteří předčili nad jiné chytrostí, zmužilostí a silou tělesnou. Proto přicházeli tito k nim, aby je chránili před dravou zvěří, jíž tenkrát více bylo než nyní, a před lidmi, kteří jim bezpráví činiti chtěli. — Za to slíbili jim poslušnosť a jisté dávky plodin, aby tito prosti jsouce starostí o výživu, mohli se věnovati péči o své poddané. Tyto roční dávky, které poddaní svému králi přinésti slíbili, jmenovali daň. Tak povstala moc královská, tak povinnosť poslušenství a poddanosti osobě, do jejíž ochrany se lidé odevzdali.

Robinson byl nyní skutečným králem, jen že jeho panství vztahovalo se toliko k jedné osobě, několika lamám a papouškovi.

Po skončené tabuli ráčilo Jeho Veličenstvo milostivě naříditi, kde má jeho poddaný přenocovati. Uznalo za dobré, aby Pátek, jenž v jedné osobě byl ministrem, komorníkem, jenerálem, nejvyšším maršálkem a správcem hradu Robinsonova, prozatím nespal v jeskyni, nýbrž ve sklepě, poněvadž bylo na pováženou, svěřiti život a tajemství ukrytého východu neznámému, o jehož věrnosti se dosud panovník nepřesvědčil.

Pátek obdržel pokynutí, aby donesl trochu sena do sklepa a lůžko si upravil, kdežto Jeho Veličenstvo doneslo veškery zbraně pro jistotu do své vlastní ložnice.

Pak ráčilo dáti vůči své celé říši příklad blahosklonnosti a pokory, jediné snad svého druhu. Robinson, mocnář, neobmezený král a panovník celého ostrova, pán nad životem a smrtí všech svých poddaných, zastával před očima Pátkovýma úřad služky a podojil nejvyšší svou rukou lamy, jež byly na dvoře, aby ukázal svému prvému ministrovi, jak se to dělá, poněvadž mu chtěl příště obor ten přiděliti.

Pátek velice tomu se divil, když pán jeho dojil do hrnce bílou tekutinu; nemohl se toho domysliti, proč to činí; neboť slabý rozum jeho a rodáků nedopátral se toho, že jest mléko zvířecí živným a zdravým pokrmem. Nikdy dosud nepožil mléka; byl tedy všecek udiven nad výbornou chutí mléka, když mu je dal Robinson okusiti.

Po všem tom, co dnešního dne zakusili, toužili po spánku a odpočinku. Robinson tedy poručil svému chráněnci, by šel na lože; on učinil totéž. Než však ulehl, nezapomněl vroucně poděkovati Bohu za odvrácení dnešního nebezpečí a že mu seslal lidského pomocníka.