Rakouský orel padá/V kadetní škole v Praze
| Rakouský orel padá Jaroslav Rošický | ||
| Na frontě | V kadetní škole v Praze | Rozšíření naší organisace |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rakouský orel padá |
| Autor: | Jaroslav Rošický |
| Zdroj: | ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933. |
| Vydáno: | 1933 |
| Licence: |  PD old 70 |
Začátkem září roku 1917 nastoupil jsem službu v kadetní škole v Praze a počal se seznamovati s poměry. Jednalo se mi v prvé řadě o naprosto spolehlivé osoby stavu vojenského, neboť mi bylo jasné, že bude nám třeba vojáků, když se budeme chtíti vzepřít stávajícímu řádu. Kdo tehdejší poměry znal, může si představiti, jak opatrně jsem musel postupovati a každé slovo vážiti, abych nenarazil na nepravého.
Jest přirozené, že jsem hleděl předem najíti spřízněnou duši v důstojnickém sboru kadetní školy. Zanedlouho spřátelil jsem se s naším ústavním lékařem, doktorem mediciny Vincencem Matinou v hodnosti plukovního lékaře, a pak s nadporučíkem Vladimírem Žentlem, učitelem služby zákopnické. Oba byli v Praze dobře známí a tak dovídal jsem se různé zprávy a zvěsti, které ukazovaly na zřejmé spojení našich zahraničních pracovníků s domovem.
Když po tříletém trvání absolutismu a tříleté zvůli vojenského generálního štábu rakouského byla konečně svolána říšská rada Vídeňská na 30. květen 1917, český národ vzrušeně očekával, jak se zachovají oficielní politikové čeští. Naděje i obavy českého lidu tlumočil památný manifest českých spisovatelů z května téhož roku. Svaz českých poslanců podal pak skutečně při zahájení říšské rady státoprávní prohlášení, jež přečetl jeho předseda poslanec Staněk. Vysloven v něm požadavek českého státu ve spojení se slovenskou větví národa, ale ještě pod žezlem Habsburků a v rámci monarchie, kdežto státoprávně pokrokový poslanec Ant. Kalina se svým druhem poslancem V. Prunarem podal téhož dne 30. května deklaraci zvláštní, jež lámala již hůl nad Habsburky a proklamovala pevnou vůli národa bojovati za zcela neodvislý stát československý. Kalinova deklarace pro svůj revoluční ráz byla úřady potlačena, ale šířila se v národě tajně v opisech.
Počátkem listopadu roku 1917 propukla v Rusku druhá revoluce, revoluce bolševická, pod vedením Lenina a Trockého. Slabá vláda Kerenského ji neodolala, Kerenský sám musel prchnouti, a bolševici podnikli ihned první kroky k uzavření separátního míru. A skutečně dne 30. listopadu 1917 byly na celé ruské frontě boje zastaveny a dne 22. prosince téhož roku byla zahájena slavnostně schůze prvé mírové konference v Brestu Litevském.
Zdálo se s počátku, že centrální mocnosti tímto mírem velmi získaly, neboť uvolněnými sbory z ruské fronty mohly býti zesíleny fronty západní, balkánská a italská, a Rumunsko pak bylo isolováno. Bylo zřejmé, že se tento spojenec dohody dlouho brániti nemůže a skutečně již 5. března 1918 bylo Rumunsko donuceno uzavříti s Německem a Rakouskem prozatímní mír. Jásot centrálních mocností byl však předčasný, neboť pomoc Ameriky se již počala na západní frontě jeviti velmi citelně a pro Německo neblaze. Moc států dohodových vzrůstala den ode dne a bylo všem jasno, že válka může býti rozhodnuta jen na frontě západní.
Jako mocný výbuch působila tříkrálová deklarace všeho českého poselstva rady říšské a zemských sněmů ze dne 6. ledna 1918, přednesená v Obecním domě v Praze. Bylo to zřejmé vypovězení boje. Deklarace byla ovšem vládou rakouskou zkonfiskována, avšak rozšiřovala se potajmu, z ruky do ruky, byla opisována, právě tak jako svého času řeč poslance Stříbrného na říšské radě o Thalerhofu. Čeští poslanci však ve Vídni dosáhli, že dne 29. ledna 1918 byla konfiskace zrušena a deklarace byla uveřejněna. V národě českém způsobila radost a nadšení a za hranicemi pak viděli, že jsme doma s našimi pracovníky za hranicemi zajedno. Jak tříkrálový generální sněm v Grégrově sále působil, jest také vidno z toho, že již 10. března 1918 uspořádala mladá inteligence česká, jihoslovanská a polská v Měšťanské Besedě v Praze velikou manifestaci, jejíž projevy byly sice v novinách zabaveny, aspoň z větší části, ale manifestace sama stala se tím neobyčejně významnou, že spojila mladou generaci tří slovanských národů, úpějících pod jařmem Rakouska v boji proti svému utlačovateli.
A pak přišla národní přísaha ze dne 13. dubna 1918. Projev sepsal poslanec dr. Soukup a přednesl Mistr Alois Jirásek ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Této slavné revoluční přísaze byli přítomni i poslanci jihoslovanští, a Praha jim jásala vstříc, neboť to byli bratři, kteří spojili osud svůj s osudem naším.
A již za měsíc po národní přísaze nadešly dne 16. května 1918 nezapomenutelné slavnosti Národního divadla, zahájené slavnostní schůzí v Pantheonu. Ačkoli byl zachován klid a pořádek, počalo Rakousko po slavných těchto dnech s novými persekucemi. „Národní listy“ byly zastaveny a policejní ředitelství pražské vylepilo na všech nárožích vyhlášky, hlásající, že průvody nebo shromažďování se zakazují a budou rozptýleny bezohledně i s použitím zbraně, bylo pohroženo uzavřením Národního divadla a nařízeno uzavírání hostinců, kaváren a zábavních místností v 9 hod. večer. Jihoslovanští hosté byli pak vyhnáni.
Všecky tyto události působily na mě hlubokým dojmem. Srdce jásalo, avšak i bolelo, neboť mohl jsem vše pozorovati jen zpovzdáli. Vojsko mělo ovšem přísný zákaz účastniti se jakéhokoli projevu, shromáždění nebo průvodu. A pocit, že jsem v cizích službách, rostl den ze dne a činil mne nešťastným. A kam člověk pohlédl — bída a hrůza.
Vyživovací poměry byly strašné. Po celou zimu nebylo uhlí, lidé je kradli z vagonů a byli pronásledováni, ba dokonce stříleni. Nebylo mouky, nebylo chleba, nebylo masa, nebylo cukru, nebylo nic. Lidé veřejně reptali a podvýživou umírali. Na Olšanech stíhal jeden pohřeb druhý.
Toužil jsem po činech a hledal spojení. Tu pokládal jsem již za nutné, aby setník Kramář přijel do Prahy. Napsal jsem mu do Brna krátký, nezávadný dopis, ve kterém jsem mu sdělil, že jsem učitelem v kadetní škole v Praze, a žádal jsem ho, aby neopominul vyhledati mě, kdyby navštívil Prahu.
A skutečně zanedlouho nato přišel jsem jednoho dne odpoledne domů, kde mě očekávala zpráva, že mě navštívil setník Kramář, jenž jest hostem u svého bratra v Praze, a žádá mě, abych za ním přišel večer od Variété, že tam bude se svým bratrem. Vstupenku mi současně přivezl a nechal doma.
Přišel jsem tedy večer do Variété a seznámil se tam s bratrem setníka Kramáře, magistrátním úředníkem Františkem Kramářem. Po programu šli jsme pěšky do města a při této večerní procházce to bylo, kdy mi bylo konečně popřáno nahlédnouti aspoň trochu do revoluční činnosti u nás doma a seznati tak pravý stav věcí.
František Kramář, jenž byl důvěrníkem generálního sekretáře národní strany svobodomyslné a šéfredaktora Národních listů Františka Síse, potvrdil mi, že celá zahraniční akce a domácí činnost revoluční, která jest v běhu, jsou spolu úzce spojeny a směřují k tomu, abychom dosáhli úplné samostatnosti. V hrubých rysech naznačil mi to, co sám věděl, neboť o všem přirozeně informován nebyl; mně to však stačilo a projevil jsem svůj názor v tom směru, co by se mělo připraviti a státi se stanoviska vojenského, aby celá akce neztroskotala, když by došlo k rozhodujícímu okamžiku. Poslouchal mě dychtivě a pak mi prohlásil, že to je článek, který ještě chybí, že v tomto směru se ještě nestalo nic, jelikož se nikdo nenašel, kdo by chtěl tuto úlohu převzíti a komu by se mohlo plně důvěřovati.
Když jsem projevil ochotu dáti se pro tento úkol k disposici, žádal mě, abych příští den navštívil s ním generálního sekretáře Síse, že mi ještě oznámí dobu schůzky do kadetní školy telefonicky. Druhého dne pak v dopolední přestávce mě František Kramář skutečně telefonicky volal a umluvili jsme se, že půjdeme spolu „na večeři“, a že na mě bude čekati v 7 hod. večer na rohu Jindřišské ulice.
Večer pak byl jsem uveden po 7. hodině do pracovny generálního sekretáře Síse v Národních listech. Bylo to začátkem srpna 1918. Tuto památnou rozmluvu s šéfredaktorem Národních listů Františkem Sísem pokládám za vznik formálního utvoření
František Sís, důvěrník a spolupracovník předsedy „Národního výboru“, poslance Karla Kramáře, přijal mě s plnou důvěrou, neboť jsem mu byl označen za naprosto spolehlivého a mimoto jsem se mu také na jeho žádost zaručil čestným slovem, že každé slovo z naší rozmluvy zachovám, ať již výsledek bude jakýkoli, v naprosté tajnosti. Jako František Kramář, tak i šéfredaktor Sís mi sdělil, že se pracuje na úplném osvobození našeho národa ze jha rakouského a že předpokladem pro toto osvobození jest porážka Rakousko-Uherska a Německa ve světové válce a rozbití Rakousko-Uherska revolucí. Vysvětlil mi, že by se mohlo stát, když Dohoda zvítězí, že v Uhrách a v alpských zemích, dále pak v zemích obydlených Srby a Charvaty vypukne revoluce, a kdyby potom v zemích koruny české zůstal klid, že by tyto země staly se oporou kymácejícího se trůnu habsburského, čehož ovšem nesmíme připustiti. Kdyby však se stal opak a všude jinde byl zachován klid a pořádek, musíme my Češi s revolucí počíti a tak podati vítězné Dohodě důkaz, že nechceme zůstati v jakémkoli spojení s Habsburky nebo v rámci říše rakousko-uherské.
Z toho tedy vyplývá, že musíme v každém případě připraviti vše k násilnému převratu.
Podle zpráv ze zahraničí počítalo se s ukončením války na jaře roku 1919, takže byl nejvyšší čas, aby bylo přikročeno k vojenským přípravám.
Šéfredaktor Sís mi sdělil, že dr. Josef Scheiner převzal úkol připraviti pro převrat sokolstvo a sice tak, aby mohlo jako národní vojsko ihned zakročiti. Pomocí sokolstva byli získání mezi záložními důstojníky důvěrníci jak u vojska, tak u četnictva. Nyní že však potřebuje, aby byl vytvořen ze spolehlivého důstojnictva jakýsi tajný výbor nebo komitét, který by vypracoval program a ujal se jeho provedení. Tázal se mne, zdali bych se tohoto úkolu podjal. Přijal jsem.
Když jsem pak Františku Sísovi tento program, jak jsem si jej asi představoval, stručně načrtl, byl jsem pozván k příští schůzce za tři dny, do kdy jsem měl celý program vypracovati písemně. Nato jsem opět odešel společně s Františkem Kramářem, který celé naší rozmluvě byl přítomen.
Byl jsem přirozeně velmi vzrušen, neboť mi nebylo tajno, že úkol, který jsem převzal, není lehký, a v každém ohledu velmi nebezpečný. Byl to však také úkol nanejvýš čestný, neboť František Sís mě ujistil, že pověřuje mě jím jménem naší nejvyšší národní instituce, t. j. jménem Národního výboru, a že nepracuji pro některou politickou stranu, nýbrž v zájmu celonárodním.
Pustil jsem se tedy do práce a za tři dny jsem opět večer navštívil šéfredaktora Síse v Národních listech a předložil mu vypracovaný plán. Prošli jsme bod za bodem a plán byl Františkem Sísem schválen; chci podotknouti hned teď, že se tak stalo za několik dní nato též drem Scheinerem. Na této schůzce bylo stanoveno, aby celá organisace v mém programu navržená byla v Praze a v ostatních městech, ve kterých jsou posádky, provedena do konce roku 1918.
Hlavní body
byly:
1. Získati v městech českých a moravských, kde byly posádky, spolehlivé důstojníky, jejichž úkolem by bylo, činné důstojnictvo imu§i mužstvo připraviti pro případ státního převratu, hlavně pro případ převratu násilného, a sice vše tak, aby posádka byla okamžitě v jejich rukou. Těmto získaným důstojníkům-důvěrníkům budou dány přesně vypracované všeobecné instrukce, které po naučení zpaměti musí býti ihned spáleny. Instrukce tyto vypracuje setník Rošický se svým štábem, který si ihned ze spolehlivých důstojníků dle jeho výběru v Praze vytvoří.
2. Působiti mezi důstojníky dlícími na dovolené v tom směru, aby při svém návratu na frontu pracovali pro rozvrat v rakouské armádě a sabotážemi, jako na př. zapálením různých zásobovacích a muničních skladišť, armádu rakouskou poškozovali. Rovněž pro tyto důstojníky vypracuje setník Rošický instrukce, které se po naučení zpaměti zničí.
3. Aby se pro Prahu jakožto tepnu a středisko celého odboje získalo co nejvíce zbraní všeho druhu, a aby v Praze tato organisace byla provedena co nejdříve.
4. Aby se sorganisovaly tehdy stávající tak zvané „Zelené kádry“ na moravském Slovácku a v jižních Čechách, které se skládaly z vojenských zběhů od náhradních těles a s pole. Tito ozbrojení a částečně mezi sebou organisovaní vojáci budou potřebovati vedení a finanční podpory. Obé bude naší starostí.
5. V pohraničních posádkách připraviti vše tak, aby mohly býti hranice našeho státu ihned obsazeny, a aby se na hranicích přerušením železničních tratí dalo zabrániti eventuálnímu vpádu pomocného vojska z Německa touto cestou.
6. Organisovati sabotážní službu železniční tak, aby rakouské pluky, jejichž příslušníci, by byli národnosti německé nebo maďarské, nemohli býti k potlačení násilného převratu posílány drahou do Prahy.
7. Získati a postaviti na Šumavě tajnou bezdrátovou stanici, kterouž by obsluhovali Sokolové, a jež by sloužila ke spojení se státy dohodovými.
Jako u všeho, byl i zde počátek nejtěžší. Z opatrnostních důvodů musilo se postupovati co nejobezřetněji, neboť prozrazení znamenalo postavení před válečný soud pro velezradu a jisté odsouzení. Jelikož dovolená setníka Ant. Kramáře se blížila ke konci a on se musil vrátiti ke kádru do Brna, bylo nutné, aby tento důstojník dostal své instrukce nejdříve.
Brno bylo pro nás ovšem nadmíru důležité jakožto vojenské centrum a sídlo vojenského velitele pro Moravu a Slezsko, svou velikou posádkou a různými veledůležitými skladišti vojenského materiálu a zásob, svou blízkostí k Vídni a svou polohou na cestě z Prahy na Slovensko. Zasvětil jsem tedy ihned setníka Kramáře do našeho celkového programu a dal mu instrukce, jak pracovati na Moravě. Probrali jsme vše do detailu, uvážili každou možnost a vytkli první kroky, které bude nutno učiniti, neboť jsem věděl, že setník Kramář bude musit pracovati úplně samostatně, opět ovšem z důvodů opatrnostních.
Ulevilo se mi trochu, když jsem věděl, že Brno, resp. Morava a Slezsko, jsou v dobrých rukou, a sliboval jsem si od práce setníka Kramáře mnoho, neboť mohl začíti na plodné půdě, totiž u kádru vlastního třetího pěšího pluku, kde záložní důstojníci byli velikou většinou Češi, mužstvo pak úplně české.
Děkoval jsem osudu, že jsme mohli počíti v Praze a v Brně současně, jakož i za vnuknutí, abych přítele Kramáře navštívil v Luhačovicích.
Po slibu, kterým se setník Kramář zavázal k naprostému mlčení o celé akci i v případě prozrazení, jakož i k soustavnému, avšak opatrnému provádění celého plánu, rozloučili jsme se, abychom se shledali až po šťastně provedeném převratu v Praze.
Nato jsem ihned přikročil k
Aby se mohlo co nejlépe vyhověti všem úlohám našeho programu, usiloval jsem především o to, abych získal za své spolupracovníky nejen důstojníky národnostně úplně spolehlivé, ale i v rozličných vojenských oborech dobře obeznámené. Práce byla dosti nesnadná. Odborníků bylo sice dosti, o kom se však mohlo říci, že jest národnostně tak spolehlivým, abych mohl přistoupiti k němu s návrhem ke spolupráci, když jsem věděl, co by nás očekávalo v případě prozrazení? Měl jsem své zkušenosti. Znal jsem důstojníka Čecha, mimo službu se mnou mluvil vždy jen česky, avšak jednou mě překvapil otázkou: „Co říkáš těm českým legiím v Rusku? Není to strašná hanba pro celý náš národ?“
Toho jsem si ovšem za pomocníka vybrati nemohl. Mnoho aktivních rakouských důstojníků Čechů bylo v důsledku vojenské výchovy věrno Rakousku. U těchto bych nebyl pochodil a k přeorientování nevidoucích jsem neměl kdy. Potřeboval jsem přátel stejného smýšlení protirakouského, kdo však se mohl k podobnému smýšlení tenkrát přiznati? Byly to značné potíže, musily se však překonati.
O prvním spolehlivém z důstojníků služby řadové jsem věděl. Byl to nadporučík Vladimír Žentel, rovněž učitel kadetní školy, nyní čsl. kapitán v. v., o kterém jsem se zmínil vpředu. Tomu jsem učinil nabídku zúčastniti se provedení úlohy mnou převzaté bez rozmýšlení a jak jsem očekával, přislíbil mi svou spolupráci ihned a s nadšením, bez výhrady. Stalo se tak v zahradě kadetní školy v dopolední přestávce. Byli jsme tedy v Praze již 2. Večer téhož dne sešli jsme se s nadporučíkem Žentlem v jeho bytě a věnovali několik hodin zevrubné debatě o našem celkovém plánu a o postupu, který by se měl nyní zahájiti. Shodli jsme se na tom, že nejprve budeme hleděti, abychom zařídili náš výbor z důstojníků různých vojenských oborů. Potřebovali jsme letců, automobilistů, důstojníků strojních pušek, důstojníků-železničářů, ovšem od pěchoty, důstojníků zásobovací služby, lékařů atd.
Nadporučík Žentel slíbil, že hned příští den vyhledá jemu dobře známého a naprosto spolehlivého setníka pěchoty Miroslava Hajného, který dlel tehdy v Praze na trvalé dovolené. Příštího dne přišel skutečně setník Hajný nyní kapitán v. v., do kadetní školy, aby navštívil svého přítele Žentla. Seděli spolu po odpoledním vyučování v kantině a jako náhodou přisedl jsem si k nim i já. Žentel ovšem Hajného již informoval, mně jen Hajný prohlásil, že přijímá a s radostí se práce naší zúčastní. Smluvili jsme schůzku navečer, opět v bytě nadporučíka Žentla. Tam jsem opět po dalších informacích pověřil setníka Hajného vedením prací kancelářských našeho výboru, neboť mohl svým časem úplně disponovati. Kancelářská místnost byla již vyhlédnuta a měla býti současně také jakýmsi nenápadným střediskem a místem, když by se ukládaly vzkazy, pokyny a jiné důležité zprávy.
Bylo to v Praze I., v ul. Veleslavínově č. 4. Místnost byla nám dána k disposici akademickým sochařem Jindřichem Čapkem.
Jindřich Čapek, již zvěčnělý, byl domobraneckým poručíkem a v Praze na trvalé dovolené. Byl již starším členem „Maffie“, důvěrníkem šéfredaktora Fr. Síse a tvořil spojku mezi ním a mnou, aby moje návštěvy v Národních listech nestaly se nápadnými, neboť činnost a veškeré hnutí Fr. Síse byly policií s velikým zájmem sledovány. Poručík Jindřich Čapek zúčastnil se ovšem většiny našich schůzí a jeho pokyny, hlavně týkající se politiky a politických osobností, byly pro nás velmi cenné. Referoval o všem šéfredaktorovi Sísovi, a jelikož jsme oba bydlili v Dejvicích, přinášel mi často jeho pokyny do mého bytu.
Pak byl získán letecký setník Jindřich Kostrba, který dne 24. září 1926 na kbelském letišti tragicky zahynul jako čsl. štábní kapitán. Setník Kostrba byl již v Rakousku známým jako výborný a odvážný letec. Seznámil jsem se s ním na přednášce o letectví, kterou konal na pozvání velitele kadetní školy důstojnickému sboru a nejvyšším ročníkům v kadetní škole. Když se pak ukázalo v naší schůzi, že ho nadporučík Žentel zná jakožto národnostně úplně spolehlivého, neváhal jsem dát ho vybídnouti ke spolupráci. A Kostrba s nadšením přijal. Byl toho času služby letecké neschopen a přidělen posádkovému velitelství v Praze. Prohlásil však, že budeme-li ho potřebovati my, bude schopen v každém okamžiku. Tento důstojník, obeznámený ve všech pracích týkajících se letectví a sám polní pilot, byl mi ovšem velmi vítán. Šlo nyní o to, udržeti ho co možná nejdéle v Praze. Jelikož byl u posádkového velitele, polního podmaršálka Zannantoniho velmi oblíben, smluvil jsem s ním, že se pokusí dostati se k vojenské policii, podléhající posádkovému veliteli. Tam by byl přímo pod ochranou generála Zannantoniho a poměrně jist před odesláním do pole. Mimoto mohl by nám, jsa u vojenské policie, prokazovati služby přímo neocenitelné. Podařilo se to a později uvedu, jak nám to bylo velmi na prospěch.
Další neocenitelnou akvisicí pro můj štáb stal se rytmistr Ing. František Straka, velitel dílen vojenského autosboru v Praze, nyní min. rada v ministerstvu pošt a telegrafů. Velitelem celého autosboru byl rytmistr princ Erich Thurn-Taxis, který rád svým podřízeným přenechával též svou práci a tak byl rytmistr Straka u autosboru velmi vlivným činitelem, jsa vlastně úplně samostatný. Jeho úkolem bylo zajistiti u autosboru vše tak, aby tyto důležité dopravní prostředky byly v případě potřeby pro nás okamžitě k disposici, což se též výtečně podařilo. Měl jsem tedy již pěchotu, pionýra, letce a auta.
Jakmile byl nový člen našeho výboru získán, sešli jsme se všichni ostatní s ním, zasvětili ho zevrubně do, všeho a promlouvali o dalších nutných krocích. Jelikož další důležitou složkou našeho programu byly dráhy, ventiloval jsem ve schůzi tuto otázku a podotkl, že bychom nyní potřebovali důstojníka železničáře, neboť práce, která měla býti podle našeho plánu provedena u drah, byla veliká a bylo pro ni třeba hodně času. Nesmělo se s tím tedy otáleti. Tu sdělil setník Hajný, že zná záložního důstojníka svého pluku, který jest vyreklamován a koná službu jako revident státních drah v Praze, že jest to pražský rodák, uvědomělý a naprosto spolehlivý Čech, a sice poručík v záloze Oskar Škorpil. Když setník Hajný prohlásil, že se může za revidenta Škorpila zaručiti, byl pověřen úkolem získati jej pro naši spolupráci. A podařilo se. Do příští schůze přivedl setník Hajný poručíka v záloze Oskara Škorpila, nynějšího vrchního inspektora státních drah v Praze.
Úloha Škorpilova, kterou s nadšením přijal, byla veliká. Měl získati, ovšem postupem co nejopatrnějším, důvěrníky a věrné z řad úředníků a zřízenců státních drah, aby tak dráhy v daném okamžiku byly ihned v našich rukou. Důvěrníky tyto měl ovšem zasvětiti jen částečně a hlavně nesmělo se prozraditi, kdo stojí za ním. A mimo Škorpila nesměli znáti nikoho. S takto získanými důvěrníky měl připraviti vše pro eventuální přerušení spojení v místech pohraničních a v městech s vojenskou posádkou německou nebo maďarskou. Měl vyhledati spolehlivé vlakvedoucí, kteří by rozváželi letáky do venkovských měst, aby v příhodném okamžiku mohly býti rozšířeny atd. Úloha tedy vskutku obrovská a jelikož se z opatrnostních důvodů mohlo postupovati jen velmi obezřetně a pomalu, byla to také úloha vyčerpávající. Revident Škorpil se jí však ujal s velikou obětavostí. Ovšem dlužno zde též vzpomenouti, že zaměstnanci železniční, pokud národně cítili, byli namnoze orientováni protirakousky. Ani persekuce neodvracela jich od vlastních příprav pro budoucí náš stát, jak ukázala jejich pohotovost ve dnech převratových. Potom obrátili jsme svoji pozornost na strojní pušky. A opět to byl setník Hajný, který doporučil důstojníka v tomto oboru vynikajícího. Byli přáteli z dob studentských a znaje ho tak dlouhá léta, mohl se směle za něho zaručiti.
Byl to naporučík Hanuš Tolar, bohužel také již předčasně zemřelý jako účetní rada zemského výboru.
Nadporučík Tolar, důstojník velmi vzdělaný a neobvyklé inteligence, věrný přítel vynikajících vlastností, však skromný a nanejvýš pilný a spolehlivý, byl instruktorem pro výcvik ve službě strojních pušek v Uhrách, kde byly armádní kursy pro důstojníky a poddůstojníky ve výcviku v této zbrani. V Praze byl právě na dovolené, z níž se měl brzy vrátiti na své působiště. Nabídku přednesenou mu setníkem Hajným s nadšením přijal a v několika schůzích, kterých se zúčastnil, byl o všem informován a poučen. Jeho úlohou bylo, ježto byl také správcem skladiště zbraní, posílati nám strojní pušky v rozebraném stavu pomocí dovolenců a získati pro náš úkol spolehlivé důstojníky a poddůstojníky. Tito měli po výcviku pokud možno odejeti na dovolenou do Prahy, kde by pak onemocněli a v pražských nemocnicích bychom se již o to postarali, aby zde zůstali. Ostatní pak spolehlivě, kteří odejdou z kursů na frontu nebo ke kádru, poučí, co dělati a jak se chovati, aby naše akce brzy se rozšířila a její účinky se začaly jeviti. Nadporučík Tolar potom odejel do Uher, aby se vrátil ve dnech převratových a ujal se v Praze práce ve svém oboru.
Jelikož jsem ve svém programu určil značnou roli t. zv. „Zeleným kádrům“, ohlížel jsem se po důstojníkovi, jehož bych mohl pověřiti úkolem „Zelené kádry“ získati pro náš účel a organisovati je. Co se nazývalo „Zeleným kádrem“? Byli to vojáci, zběhové od svých vojenských těles, ať ze zázemí nebo z fronty, kteří byli válkou nasyceni a utekli i se zbraněmi, výstrojí a municí. Přijeli domů na dovolenou v plné zbroji a zpět se jim již nechtělo. Napřed se schovávali ve svých vesnicích, na půdách, sýpkách, ve stodolách, když však byli četnictvem hledání, uprchli do lesů. Tam se sešli, organisovali se, měli své velitele, své hlídky, oddíly zásobovací, žili v lesích a za noci střídavě navštěvovali své příbuzné. Obyvatelstvem byli ovšem podporováni, četnictvem pak mnohdy vědomě a úmyslně necháváni na pokoji.
Nejvíce mne zajímal „Zelený kádr“ mého vlastního pluku, o kterém jsem věděl, že by se měl hledati v okolí Kunovic na Moravě. Pěší pluk číslo 3 doplňoval se z našeho moravského Slovácka (Uherské Hradiště, Kyjov, Břeclava, Napajedla atd.). Lidi tyto jsem znal osobně jako dobré a spolehlivé vojáky a muže národně uvědomělé. Věděl jsem, že pro organisaci těchto vojáků by se hodil nejlépe důstojník mého pluku a ohlížel jsem se po takovém. A náhoda mi přála. Setník Kostrba mi sdělil, že v Praze dlí na zdravotní dovolené setník mého pluku Oldřich Baška, nyní již také nebožtík; zemřel jako čsl. major v. v. Vyhledal jsem ho, dvakráte jsem se s ním sešel jen na trochu povídání, a když jsem si jím mohl býti jist, zasvětil jsem ho při třetí schůzce do našeho podniku. Úlohu pro sebe připravenou přijal rád a uvedl jsem ho tedy do večerní schůze svého štábu.
Velice důležitou složkou v případě převratu bylo ovšem zásobování prvních revolučních oddílů. Pro tento úkol byl získán oficiál zásobovacího sboru Bartůněk. Jeho úloha byla jasná. Získati potřebné důstojníky a poddůstojníky zásobovacího sboru přidělené službou v zásobárnách a připraviti vše tak, aby v případě převratu zásobárny byly ihned v našich rukou a zásobování fungovalo. Jak se to při převratu přímo ideálně podařilo, uvedu později. Poznamenati chci však hned, že se tak stalo nejen zásluhou oficiála Bartůňka, ale též zásluhou, nynějšího plukovníka zásobovacího sboru v. v., Vítězslava Raymana a oficiála zásobovacího sboru Jaroslava Nebeského.
Lékaře, kterého jsem ještě potřeboval, jsem již měl. Byl to, jak jsem se o něm zmínil, plukovní lékař Vincenc Matina, ústavní lékař kadetní školy, nad každé pomyšlení spolehlivý vlastenec a můj, tehdy dobrý přítel, nyní známý zubní lékař v Praze. Jeho úkolem bylo organisovati v případě převratu lékařskou pomoc a dopomoci nám svými styky k tomu, aby důstojníci, které jsme chtěli udržeti v Praze, byli uznáni nemocnými. Dr. Matina byl nám však i v jiném směru velmi cenným pomocníkem. Znal mnoho lidí v Praze i jejích smýšlení a mohl nám tak mnohé doporučiti a také před mnohými varovati. Mnohý večer poseděl jsem v jeho bytě nad zkoumáním seznamu jeho pacientů a získal tak znamenitý přehled.
Je těžko nezmíniti se také o tom, že dr. Matina, potomek českých exulantů z rodu Mutinů, vykonal svou povinnost jako český lékař i tím, že zachránil mnohého českého vojáka z mužstva kadetní školy před následky válečné litice.
Když jsem měl svůj štáb takto utvořený, počali jsme se soustavným prováděním vytčeného programu. Všichni důstojníci mého štábu složili do mých rukou přísahu, která zněla:
„Přísahám, že přistupuji dobrovolně, beze všech zlých úmyslů sloužiti nezištně národu a vlasti tím, že se zúčastním činně organisování budoucí armády národa čsl. a že bezpodmínečně poslechnu daných mně instrukcí od povolaných k tomu činitelů, a že se vystřihám, abych nikdy a nikde ničím ani toho nejmenšího o existenci této akce neprozradil, dokud změnou stávajících poměrů nebude existence této armády právoplatně zajištěna.
Jsem si plně vědom odpovědnosti ze svého jednání, jakož i toho, že každé zpronevěření těchto převzatých závazků se potrestá smrtí.“
Originál přísahy se zachoval a jest v mé úschově. Psán byl rukou nadporučíka Žentla.