Otevřít hlavní menu

Rakouský orel padá/Na frontě

Údaje o textu
Titulek: Rakouský orel padá
Autor: Jaroslav Rošický
Zdroj: ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno: 1933
Licence: PD old 70

Činnou službu vojenskou v armádě rakousko-uherské prožil jsem až do hodnosti setníka u moravského pěšího pluku číslo 3 a sice postupně V Mostaru, Těšíně, Olomouci a Kroměříži. Příslušníci tohoto pluku byli až na malé procento národnosti československé. Mluvilo se tedy s mužstvem ve službě i mimo službu jen česky, písně se zpívaly jen české a na frontě, kde touha po vzdálené vlasti a po rodině byla tak veliká, byly to vždy naše krásné písně národní a slovenské.

Vycítili jsme tam brzo, jak s námi Rakousko smýšlí, když nás posílali skoro vždy do nejhoršího a námi ucpávalí každou díru, takže již začátkem října 1914 při prvním ústupu z Ruska od Zámošče ztratil můj prapor více jak polovinu svého mužstva na mrtvých a raněných. Velitel praporu onemocněl a byl v Zámoščí zajat a jeho nástupce, starší setník, zatvrzelý Němec, nás české důstojníky neustále dráždil tím, že se nám posmíval, jak musíme bojovati proti bratrům Rusům a ujišťoval nás, že válka tato jest válkou Germánů proti Slovanům, jak rovněž při mobilisaci prohlásil německý kancléř a že konečně bude Slovanstvo navždy pokořeno.

Tím dosáhl jen toho, že boj proti Rusku, tak jako tak již nepopulární, se nám českým důstojníkům a mužstvu ještě více znechutil a když přišla zpráva o zatčení dra Karla Kramáře, viděli jsme, že se rakouští pochopové nezastaví před ničím. Sledovali jsme – pokud jsme měli zprávy – proces proti dru Kramářovi a dru Rašínovi s úzkosti a napětím, a když jsme se pak dověděli o jejich odsouzení k smrti, byli jsme nesmírně sklíčeni.

Němečtí důstojníci s velitelem praporu v čele tuto pro nás Čechy tak tak strašnou událost otevřeně schvalovali a libovali si, jak s celým českým národem po válce zatočí. Pro ně nebylo pochyb, že centrální mocnosti válku vyhrají. Jásali, že nyní, když se počne s věšením našich poslanců a vůdců, bude se v něm pilně pokračovati. Mužstvo naše vyslovovalo před českými důstojníky nepokrytě obavy před budoucností a boj se nám za takové Rakousko zprotivil.

Cítil jsem stále jasněji, že bojovati pro Rakousko znamená bojovati proti Slovanstvu a svému národu, vzpomínal jsem na rodiče, na otce, profesora českého ústavu učitelského, který vychovává české učitele a který vychoval mne a mé sourozence krajně vlastenecky, a počínal jsem poznávati, že nejsem vázán povinností k takovému Rakousku, nýbrž svatou povinností k svému národu.

Na podzim roku 1916 začaly se množiti deserce a my jsme byli náhle odeslání z ruské fronty na frontu italskou. Do nejhoršího úseku ovšem, na Kras. A tam jsme byli denně decimováni italským dělostřelectvem, ne v útocích, nýbrž v obyčejném boji zákopovém, smím-li to tak nazvati, neboť na Krasu opravdových zákopů vůbec nebylo. Tak nás trestali.

Rakousko nezakrývalo již, že nás považuje za národ porobený, otrocký. Podle starého způsobu posílali nás i na italské frontě do úseků nejzhoubnějších; tu však velitel praporu dostal „žlučové kamínky“ a odešel do zázemí.

Novým velitelem praporu jsem se stal já. Byl to samostatný prapor v horské brigádě, mimo svaz pluku, měl jsem tedy práva velitele pluku a také jsem jich ve prospěch svého mužstva řádně využil.

Hned v prvý den svého velitelství odstranil jsem pobočníka Němce a nahradil důstojníkem českým. Starší poddůstojníky a vojíny, otce rodin, odesílal jsem v menších skupinách, aby to nebylo nápadné, jednou za týden ke kádru jako instruktory, napřed je povýšiv, jak se jen dalo.

Strážní službu zákopovou organisoval jsem tak, aby mužstvo netrpělo, vysílání výzvědných oddílů do předpolí jsem omezil atp. V těchto mých snahách mne podporovali všichni čeští důstojníci a poddůstojníci, hlavně pak můj pobočník poručík Radim Černý z Kolína.

V této době, bylo to na počátku roku 1917, počaly prosakovati již určitější zprávy o profesorovi Masarykovi a českých legiích. Chápali jsme, že se něco děje a pozorně jsme si všeho všímali.

Italové byli mistry v odposlouchání našich telefonických hovorů. Bylo proto u mého praporu velitelem brigády nařízeno mluviti i s velitelstvím brigády po telefonu česky, aby Italové nerozuměli. Po nějaké době bylo mi však sděleno, že Italové rozumějí pravděpodobně i českým hovorům a bylo nařízeno důležitější věci vyřizovati, pokud možno, písemně neb osobně ústně. To mne zarazilo a dalo podnět k vážnému uvažování.

Konečně po šesti měsících strašlivého Krasu, zdecimovaní, roztrhaní, nemocní reumatismem a úplavicí, zavšivení a vyhladovělí, neboť jsme v zákopech jedli jen jednou za den a to až v 11 hod. v noci, kdy nám bylo možno pod ochranou tmy poslati od kuchyní 12 km vzdáených na mezcích v pytlích studené maso a chléb, byli jsme z našeho posledního úseku na Faiti Hribu u Kostanjevice vystřídáni a posláni do zálohy, abychom se reetablovali.

Ale sotva jsme 3 nebo 4 dny užívali tak nutného odpočinku, vypadla 10. bitva na Soči v květnu 1917 a můj prapor dostal rozkaz k pohotovosti a druhý den již k pochodu na Monte Santo. Dva dny a dvě noci pochodovali jsme bez noclehu, odpočinek nesměl trvati déle, než co se snědlo během pochodu uvařené jídlo. K smrti unaveni přišli jsme k Monte Santo a přece byla moje prosba u tamního velitele brigády aspoň o dvě hodiny odpočinku zamítnuta, ba naopak nařízen okamžitý výstup na Monte Santo, kamž vedla cesta přes velikou kotlinu, italským dělostřelectvem úplně ovládanou.

Musel jsem uposlechnouti. Abych však ušetřil svého mužstva a poskytl aspoň části trochu odpočinku, nařídil jsem pochod po jednotlivém muži, jeden za druhým na 50 kroků, čímž jsem dosáhl, že jsme Italy nebyli ostřelováni, neboť i když nás viděli, neměli cíle pro své dělostřelectvo. A tak trval výstup mého praporu na Monte Santo 9 hodin, neměl jsem však jediného raněného a skoro polovina mustva si řádně odpočinula. V této bitvě utrpěli jsme další veliké ztráty a po bitvě byl zbytek mého praporu konečně poslán za frontu k doplnění stavu a tam sloučen se svým plukem.

Za několik týdnů po 10. bitvě na Soči, asi počátkem července 1917, onemocněl jsem následkem svého dřívějšího těžkého zranění (v ruském Polsku v létě 1915) znovu a byl jsem odeslán do nemocnice v Brně, kdež byl kádr mého pluku. Tam jsem se dověděl, že můj přítel z vojenské školy, setník Ant. Kramář, sloužící rovněž u 3. pěš. pluku, dlí po těžkém zranění na léčení v Luhačovicích.

V Brně jsem se sice dosti brzy zotavil, avšak služby na frontě jsem schopen prozatím nebyl, a byl jsem proto ministerstvem války ve Vídni jmenován na 1 rok učitelem taktiky v kadetní škole v Praze.

Bylo to dílem osudu? — — V Brně ovšem seznal jsem brzy, jaký protirakouský duch panuje ve veliké většině našeho národa, slyšel jsem o zatčení politiků, redaktorů, studentů, ba i žen, o jejich souzení; prosakovaly určitější zprávy o našich legiích v Rusku, 2. července 1917 pak, po bitvě u Zborova, věděli jsme již všichni určitě, že tam bojovaly české oddíly, zařazené v ruské armádě. Rovněž v Brně jsem se dověděl, že můj švagr Zdeněk Fierlinger, který již před válkou odešel do Ruska, poslal již na podzim roku 1914 domů do Olomouce dopis prostřednictvím amerického Čecha a vyslance v Rumunsku p. Karla J. Vopičky, ve kterém svým rodičům sděloval, že vstoupil do české legie, která se v Rusku utvořila a vybízel je, aby se připravili na příchod Rusů, kteří prý brzo přijdou a prohlásí pak samostatné české království. — — Dopis tento, odeslaný z Rumunska ještě v době, kdy Rakousko-Uhersko doufalo, že přiměje království toto ke spojenectví, nevzbudil u nás žádného podezření a dostal se na štěstí nekontrolován rak. úřady do rukou mého tchána, profesora Eugena Fierlingera v Olomouci, který jej pak úzkostlivě schovával na půdě svého domu pod uvolněnou dlaždicí.

To pro mne znamenalo již velmi mnoho a toužil jsem tedy již po tom, promluviti si o všem co nejdříve s důstojníkem stejného smýšlení a uraditi se, co by se mělo podniknouti. Neboť chápal jsem nyní zcela jasně, že se nejedná to nic menšího než o obnovení našeho samostatného českého státu. Bylo mi jasno, že na projevu ruského cara Mikuláše II., týkajícího se českých nadějí, o kterém švagr Zdeněk ve svém dopise psal, musí býti něco pravdivého, a že použití českých legií v ruském vojsku proti Rakousku musí míti dalekosáhlejší význam, než získání několika tisíc vojáků, kdy Rusko disponovalo lidským materiálem přímo nevyčerpatelným.

V Brně neměl jsem toho času nikoho, komu bych se mohl svěřiti ve věci tak nebezpečné a rozhodl jsem se proto navštíviti v Luhačovicích svého přítele Kramáře. V druhé polovici srpna roku 1917 jsem tam odejel.

Setníka Kramáře shledal jsem sice tělesně se zotavujícího, duševně však následkem svého procesu před polním válečným soudem pro vzpouru a následující pak persekuce velmi deprimovaného.

Když mi vylíčil utrpení, která mu bylo snášeti, dostali jsme se brzy do rozhovoru o všeobecné situaci na frontách a doma. Byli jsme toho názoru, ačkoli Rakousko-Uhersko a Německo vyhlídek na vítězné ukončení války po zasáhnutí Ameriky do boje po boku mocností dohodových nemají, že válka může trvati ještě dlouho. — Proskakovaly tehdy pověsti o separátním míru s Rakouskem a tu jsme usuzovali, že v takovém případě Rakousko, sice zmenšené, ale přece jakožto takové, by bylo zachováno. Uznali jsme, že je nutno podniknouti doma něco, co by pomohlo Rakousko zničiti úplně, neboť jsme se obávali, že by dohodové mocnosti přes uznání naší zahraniční akce a plné ocenění naší pomoci ve formě českých legií rozhodly se přinutiti Rakousko toliko k tomu, aby nám byla dána jakási autonomie a sice proto, poněvadž národ doma zůstal napovrch v poměrném klidu.

Neviděli jsme však žádné možnosti, jak do toho a naše myšlenky upíraly se proto ku Praze, kamž jsem se měl vbrzku odebrati a kde přítel Kramář měl bratra. Dohodli jsme se tedy, že mne Kramář v Praze co nejdříve navštíví a bude-li to záměru našemu prospěšné, mne s bratrem svým seznámí. Musel však napřed po ukončeném léčení v Luhačovicích nastoupiti službu u našeho kádru v Brně, kdež však měl zůstati, neboť nebyl po svém těžkém zranění služby v poli více schopen. Až do jeho smluvené návštěvy budu já v Praze a on v Brně zkoumati poměry a půdu, a v případě nutnosti sejdeme se tam, kde to bude účelné, buď v Praze nebo v Brně. Písemné dorozumění o svých poznatcích ať jakéhokoli druhu jsme naprosto vyloučili.

Tuto schůzku v Luhačovicích v srpnu r. 1917 považuji za počáteční stadium vzniku „Vojenské Maffie“, neboť jak pozdější události ukáží, nebýti tohoto dorozumění s přítelem Kramářem, sotva by bylo došlo k jejímu utvoření.