Rakouský orel padá/Setnina námořníků roste a zbrojí
| Rakouský orel padá Jaroslav Rošický | ||
| Evidence důstojníků a mužstva | Setnina námořníků roste a zbrojí | Dr. Scheiner se svým štábem na vojenském velitelství |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rakouský orel padá |
| Autor: | Jaroslav Rošický |
| Zdroj: | ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933. |
| Vydáno: | 1933 |
| Licence: |  PD old 70 |
A nyní vraťme se opět k námořníkům. Časně ráno dne 29. října bylo jich na Žofíně asi 30. Leč kromě prvních osmi nebyli ještě ozbrojeni. Záleželo nám však na tom, abychom tyto hochy, kteří tvořili naši žofínskou stráž a pohotovost, mohli co nejrychleji ozbrojiti. Pušky s bodly a náboje, které jsme na Žofíně obdrželi za noci z 28. na 29. říjen od sokolských hlídek z pražských nádraží, byly dány strážním setninám, které tak byly aspoň částečně ozbrojeny. Bylo nám však hlášeno, že na státním, nyní Masarykově nádraží, jest připraven opět slušný počet zbraní, které byly podle mého rozkazu odňaty samovolně odjíždějícím vojákům maďarských pluků.
Rozkázal jsem poručíkovi inž. Kubátovi, aby se tam ihned vydal s těmi námořníky, kteří ještě nebyli vyzbrojeni, a přinesli zbraní, co unesou. Odešli ve čtyrstupu a ve vzorném vojenském pořádku; zanedlouho se odtamtud vrátili, každý se 3 nebo 4 puškami a příslušnými náboji. Měli jsme tedy na Žofíně k disposici asi 30 úplně ozbrojených námořníků. Poručík inž. Kubát mi však hlásil, že je v Praze určitě ještě mnoho těchto hochů a že si je troufá sehnati. Navrhl, abych mu dal k disposici hudbu p. pl. č. 51, která sestávala ze samých Čechů, a přišla k nám na Žofín ráno 29. října se všemi instrumenty pod vedením svého plukovního tambora (v hodnosti šikovatele), nechtíc dále sloužiti Maďarům. S touto hudbou a se svou četou že projde Prahou a námořníky ještě po Praze bloudící vyzve, aby se k nám připojili. Dostal povolení a ihned se seřadili a vyšli; pušky na ramenou podle francouzského vzoru, bodla nasazena, hudba hrála pochod „Když jsem mašíroval ke hranici“. Nebyl jsem s nimi, ani jsem nebyl na Žofíně, když se vrátili, neboť jsme mezitím odjeli, jak budu vyprávěti, s drem Scheinerem na vojenské velitelství.
Chci se však o tom zmíniti již teď, že když jsme se šťastně vrátili z vojenského velitelství, hlásil mi poručík inž. Kubát, že přivedl asi 50 nových námořníků, které již, pokud se dalo, vyzbrojil.
Všichni námořníci však byli oděni ještě jen lehkým letním stejnokrojem a venku bylo zima. Vozatajští důstojníci, kteří se na Žofíně přihlásili, nám sdělili, že ve vršovických vozatajských kasárnách jest ve skladišti dostatek krátkých jezdeckých kožíšků, že kasárna jsou skoro opuštěna a kdybychom tam poslali, že nám budou kožíšky určitě vydány.
Ihned bylo jedno z vojenských nákladních aut rytmistra inž. Straky určeno, aby s několika námořníky odjelo do vozatajských kasáren do Vršovic a přivezlo zmíněných kožíšků, co se dá. A skutečně za 2 hodiny byli zpět s plným nákladem kožíšků a k naší radosti přivezli i pušky s náboji. Poručík inž. Kubát doplnil pak výzbroj námořníků, a když jich potom 80 nebo 90 nastoupilo s kulatými námořnickými čepicemi s čsl. kokardou vpředu, oděno v krátké kožíšky, tmavomodré kalhoty, s puškami a bodly, bylo radost se na ně podívati. Však také všichni zářili a odvaha jim hleděla z očí. Toto vše stalo se však až odpoledne. Musíme se nyní vrátiti opět k ránu 29. října 1918.