Rakouský orel padá/Dr. Scheiner se svým štábem na vojenském velitelství

Rakouský orel padá Jaroslav Rošický
Setnina námořníků roste a zbrojí	Dr. Scheiner se svým štábem na vojenském velitelství	Co oznamovalo dne 29. října 1918 vojenské velitelství do Vídně

Údaje o textu
Titulek:	Rakouský orel padá
Autor:	Jaroslav Rošický
Zdroj:	ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno:	1933
Licence:	PD old 70

Vpředu líčenou činností uběhl čas; bylo před 10. hodinou a dr. Scheiner si pro nás přijel, abychom se podle včerejší úmluvy s generálem Kestřankem odebrali na vojenské velitelství na Malé straně. Nadešel okamžik, který jsme očekávali s napětím přímo úzkostlivým. Byli jsme však na vše připraveni. Učinili jsme, co se učinit dalo, abychom uhájili, co jsme dosud získali, a přivedli naši revoluci ke konečnému zdárnému výsledku za každou cenu, tedy i za cenu bitvy.

Když jsem dra Scheinera informoval o všem, co se stalo, a když on vše schválil a vydal zmíněný již rozkaz o zásobování plukovníkovi Raymanovi, zavolal jsem si poručíka v záloze Oskara Škorpila, člena našeho revolučního sdružení, a nařídil mu, aby jediný z nás zůstal na Žofíně, vedl dále započaté práce a v případě, že by se dověděl, že jsme byli zadrženi a generál Kestřanek se chystá k nějaké protiakci, ihned o tom vyrozuměl veškeré strážní setniny, Žofín se vším všudy opustil, vyvolal v Praze povstání a se vším, co by bylo ozbrojeno, tedy v prvé řadě s námořníky, táhl na vojenské velitelství a žádal okamžité naše propuštění.

Dr. Scheiner již seděl v autu v sokolském kroji, koženém vrchním kabátci, klidný a rozhodný. K němu jsem přisedl s nadporučíkem Žentlem, do druhého auta nasedli setníci Hajný, Kostrba, Betka, rytm. inž. Straka a oficiál zásobovacího sboru Jaroslav Nebeský.

Nákladním autem jel na můj rozkaz s námi ještě jeden vojenský akcesista (hodnost poručíka) vojenského zbrojního skladiště z Hostivic. Bohužel jest to opět jeden z neznámých, který nám prokázal velmi dobré služby. Ráno dne 29. října 1918 se mi dal na Žofíně k disposici a informoval mě o poměrech v Hostivicích takto: pušek s bodly máme tam dost, i velkou zásobu munice. Velitel však jest Němec. Též mnoho jiných důstojníků a dokonce i mužstvo je z velké části německé. Dobrovolně, t. j. bez rozkazu vojenského velitelství, nic neučiní a nic nevydají.

Byla to pro mne ovšem zpráva velmi cenná a ihned jsem si uvědomil dosah toho, kdyby se nám podařilo zmocniti se zbrojního skladiště v Hostivicích. Mužstva a důstojníků jsme měli dostatek, zbraně však chyběly – a tam ležely. Uzrály ve mně dva hlavní požadavky, jichž splnění jsem chtěl při nastávajícím jednání s generálem Kestřankem stůj co stůj dosíci.

Za prvé, aby nám bylo vydáno zbrojní skladiště v Hostivicích a

za druhé, aby nám byla dána k disposici budova kadetní školy v Dejvicích.

V Hostivicích byly zbraně a náboje, kterých jsme tak nutně potřebovali, kadetní škola pak byla rozsáhlá budova, kterou jsem dobře znal, a která mohla býti v několika hodinách uvolněna. Chovanci se jednoduše propustí, pošlou do svých domovů a škola bude prázdná.

Potřebovali jsme nutně takové budovy pro naše další vojenské oddíly, jež se utvoří, neboť s kasárnami, které všechny byly plny německých, maďarských a rumunských praporů, jsme prozatím počítati nemohli. A jelikož podle ujednání Národního výboru s generálem Kestřankem ze dne 28. října 1918 večer správa a demobilisace vojsk rakouských byla ponechána vojenskému velitelství, pokládal jsem za prospěšnější, zmocniti se obou objektů, jak zbrojního skladiště, tak kadetky, za jeho souhlasu, než abych vyvolal předčasně jeho vojenské zakročení.

Vojenský akcesista z Hostivic jel tedy s námi. Bylo by neupřímné, kdybych nepřiznal, že jsme jeli s velikými obavami, neboť jsme se odvažovali kroku do lví jámy. Byli jsme si toho vědomi, že vojenské velitelství jest o naší činnosti dopodrobna zpraveno, o činnosti, která směřovala přímo proti kořenům rakousko-uherského mocnářství, a na kterou podle vojenských zákonů byl jen jediný trest.

Nebylo však kdy na úvahy o nebezpečí nám hrozícím, vždyť se jednalo o cíl mnohem vyšší, než byla naše osobní bezpečnost. Než jsme se nadáli, byli jsme na místě. O situaci, jaká byla na vojenském velitelství 29. října dopoledne, vypravuje setník Pavel takto: Když ráno přišel ze svého bytu na velitelství, byl tam již Kestřankův pobočník, setník Hugo Vendler, rodem Chorvat, člověk ryzího charakteru a nám zřejmě nakloněný. Ten mu vypravoval, že ztrávil s generálem Kestřankem na velitelství celou noc. Panovala prý tam bezhlavost, generál jest malomyslný, šéf štábu však, plukovník Stusche, že se několikráte za noci pokoušel generála Kestřanka přemluviti a pohnouti ho k zákroku proti nám, že se mu to však nepodařilo. Generál prý si teprve asi před hodinou šel lehnout.

Jak vidět, naše obavy před ozbrojeným zakročením vojenského velitelství proti nám nebyly byzdůvodné.

Dopoledne docházely na vojenské velitelství zprávy, že celá Praha je radostně vzrušena a že se oslavuje prohlášení čsl. samostatnosti.

Před 10. hodinou, vypravuje setník Pavel dále, svolal plukovník Stusche opět do audienčního sálu důstojnický sbor vojenského velitelství a přečetl výnos ministerstva války ve Vídni, který připomínal důstojnictvu dodržení přísahy rakouskému císaři. Avšak u českých důstojníků vyvolala jeho slova nelibost a major Roja prohlásil ke Stuschemu: „Události pokročily již mnohem dále, než se domníváte, pane plukovníku. Nyní se jedná též o nás, české důstojníky, a my žádáme o zrušení naší přísahy.“

Týž požadavek o zrušení přísahy císaři rakouskému přednesl podpl. Hoppe, když předtím, než se konalo důstojnické shromáždění u plukovníka Stuscheho, předčítal přednosta zeměbranecké skupiny vojenského velitelství, podplukovník Bregha, výnos ministerstva války důstojníkům skupiny, do které patřil také podplukovník Hoppe.

Rozzloben a zrudlý vztekem odpověděl prý plukovník Stusche majorovi Rojovi, že tak učiniti nelze, neboť nemá k tomu povolení z Vídně.

Brzy nato vstoupili jsme do kanceláře pobočníka generála Kestřanka a dr. Scheiner požádal setníka Vendlera, aby nás uvedl k generálovi. Generál Kestřanek nás již očekával ve své pracovně v I. poschodí budovy.

Akcesistu zbrojního skladiště hostivického, jehož nákladní auto čekalo s našimi před budovou vojenského velitelství, jsem požádal, aby čekal na další rozkazy v audienční síni, před pracovnou generála Kestřanka, a my jsme vstoupili. První dr. Scheiner v kroji sokolském, za ním pak my ostatní, již jmenovaní důstojníci, v uniformách ještě rakouských, na čepicích však měli jsme místo růžice císařské kokardy červenomodrobílé a šavle bez třapců.

V pracovně generálově byl kromě něho plukovník generál. št. Stusche a ještě několik důstojníků. Myslím, že to byli: podpl. myslivců Feueregger, přidělený k gen. štábu, šéf zpravodajského oddělení major Wondracsek, telefonní a telegrafní referent dělostřelecký major Wagner a setník pluku cís. mysl. č. 2 Feigel, přidělený gen. štábu.

Gen. Kestřanek mne znal velmi dobře, neboť chodil jednou měsíčně na společnou večeři do důstojnické jídelny kadetní školy. Když přivítal dra Scheinera, obrátil se ke mně, a když mne poznal, chvíli se zaraženě díval, a pak sepna ruce, udiveně pravil: „Co - vy, pane setníku?“ Usmál jsem se a mlčky uklonil.

Posadili jsme se k velkému oválnému stolu, který stál stranou. Dr. Scheiner uprostřed na pohovku u zdi, po jeho levici u postranního oblouku stolu posadil se na židli plukovník Stusche, po pravici dra Scheinera u oblouku stolu proti plukovníku Stuschemu též na židli já. Kolem mne seskupili se ostatní naši již jmenovaní důstojníci. Důstojníci Kestřankova gen. štábu stáli u druhého velkého obdélníkového stolu, stojícího uprostřed pracovny a potaženého zeleným suknem. Generál chodil rozčíleně uličkou mezi oběma stoly sem tam. Stusche, který seděl zády k oknu, měl obličej ve stínu a prohlížel si nás, kteří jsme byli jemu naproti a dobře osvětlení, jednoho po druhém ostře a zkoumavě.

Jednání zahájil gen. Kestřanek stížností na insultování důstojníků vojenského velitelství na ulicích. Vyčítavým tónem vypravoval, že dokonce štábním důstojníkům z vojenského velitelství byly venku lidem strhány s čepic císařské kokardy a odňaty třapce s císařskými iniciálami, symbol důstojenství. Plukovník Stusche zatvrzele mlčel, ačkoli se generál Kestřanek k němu několikráte obrátil otázkou: „Nicht wahr?“ Stusche však neodpovídal.

Dr. Scheiner se pokoušel uvésti jednání k jádru věci, t. j. ujednati přesně spolupráci s vojenským velitelstvím a vytyčiti jeho kompetenci tak, aby Národnímu výboru bylo ponecháno postarati se o klid a veřejný pořádek, odeslání vojsk cizích vojenskému velitelství v dorozumění s Národním výborem. Generál Kestřanek však stále okolkoval a vracel se k tomu, že za takových poměrů není nikdo jist svým životem, tomu že se musí zabrániti a pod. Vypozoroval jsem, že jeho největší starostí a pro něho věcí nejdůležitější jest, aby se mu nic nestalo.

Měl strach, to bylo očividně. A tím prohrál. Jakmile jsme viděli, že se bojí, využitkovali jsme toho. Použiv malé přestávky v debatě, uchopil jsem se slova a přednesl naše dva požadavky: Aby nám byly ihned vydány Hostivice a kadetní škola. Jinak že nemůžeme převzíti odpovědnost za klid a především také za bezpečnost jeho osoby a důstojníků jeho štábu. Vysvětlil jsem mu, že se již na své vojsko spolehnouti nemůže, že jsme měli vše přesně připraveno a organisováno, že je celá Praha obsazena naším vojskem, a kdyby jeho prapory vyšly do ulic, že nastane bitva. Vsadili jsme vše na tuto kartu, neboť jsme si byli vědomi, že jen naprosto sebevědomé a odhodlané vystupování nás může zachrániti. A čím byl generál Kestřanek skleslejší, tím jsme byli útočnější.

Vtom však se do věci vložil pluk. Stusche. První jeho slova platila mně. Tázal se: „Herr Hauptmann, Sie sind so quasi der Generalstabchef des Herrn Doctor?“ (Česky: „Pane setníku, Vy jste něco podobného jako šéf generálního štábu pana doktora?“) Nikdo si nedovede představit, jaké opovržení vložil do toho slova „quasi“. Nesmíme zapomínati, že rakouští důstojníci generálního štábu pokládali všechny ostatní za méněcenné a u takového plukovníka a šéfa gen. štábu, který měl Excelenci v kapse, počínal člověk teprve u majora gen. štábu. A nyní vidí před sebou jednoduchého setníka pěchoty, který nejen že se odvážil promluviti, nýbrž klade i požadavky.

Když jsem mu na jeho otázku přisvědčil slovy, aby mne pokládal za šéfa generálního štábu pana doktora, podíval se na mě pronikavě, chvilenku mlčel, pak řekl jen: „Gut“. Ale já jsem ho nepustil. Vymáhal jsem znovu důrazně a neústupně Hostivice a kadetní školu. Plukovník Stusche mi to však zcela chladně odmítl, řka, že tak bez dovolení z Vídně učiniti nemůže. A tvářil se, jako by ta věc byla pro něho vyřízena. Nepovolil jsem. Žádal jsem ho, aby si toto povolení z Vídně telefonicky vymohl, že čekám nejdéle do půl jedné hodiny odpolední, jinak že těžko je za vše ručiti a že jsou životy všech důstojníků na velitelství ohroženy, při čemž jsem se zadíval na generála Kestřanka. To působilo, nejvíce ovšem na generála, který se obrátil ke Stuschemu slovy:

„Das können Wir ja versuchen“ (česky „O to bychom se mohli pokusiti“), a vybídl ho, aby se spojil s Vídni. Stusche, ač nerad, uposlechl a odešel z pracovny. Když se vrátil, oznámil dutým hlasem, že povolení z Vídně obdržel. Ihned jsem ho požádal, aby mi dal pro velitele zbrojního skladiště v Hostivicích a pro velitele kadetní školy v Dejvicích příslušné písemné rozkazy, což učinil.

Konečným výsledkem jednání dra Scheinera s gen. Kestřankem 29. října 1918 dopoledne bylo:

Kooperace Národního výboru s vojenským velitelstvím při demobilisaci vojska vracejícího se s pole. Národní výbor se zavazuje, že se postará sám o udržení veřejného pořádku a o zabezpečovací službu strážní. Vojenské velitelství postará se v dohodě s orgány Národního výboru o rychlé odeslání cizích vojsk z Prahy.

Na splnění tohoto požadavku naléhal dr. Scheiner nejdůrazněji; vždyť, dokud mělo vojenské velitelství k disposici cizí prapory s úplnou polní výzbrojí, nemohli jsme býti bezpečni, že máme vyhráno. Generál Kestřanek pak slíbil, že nebude rušiti klidný průběh převratu jakýmikoliv opatřeními rázu vojenského.

Dále bylo smluveno, že v budově vojenského velitelství zůstanou stráže sokolské a že v blízkosti pracovny generálovy bude určena místnost, ve které bude úřadovati vojenský zástupce Národního výboru.

Dr. Scheiner mě vybídl, abych určil pro tento úřad jednoho z našich důstojníků. Dal jsem tedy příslušný rozkaz rytmistrovi inž. Strakovi a nařídil mu, aby na vše dával dobrý pozor, o všem, co se bude na velitelství díti, nás na Žofíně informoval a nevěřil nikomu ze štábu gen. Kestřanka, koho nezná osobně jako spolehlivého Čecha.

Upřímně řečeno, nezáviděl jsem příteli Strakovi situace, ve které tam byl ponechán, vždyť tu byl první na raně. Svou povinnost však u autosboru vykonal, auta jsme již měli, a na vojenském velitelství nám při své rozvaze, inteligenci a svém neobyčejném klidu mohl prokázati velmi dobré služby. Rytmistr Straka se také této úlohy zprostil skvěle, jak ještě uslyšíme.

Těsně před odchodem vybídl nás plukovník Stusche, abychom mu oznámili jména všech důstojníků s drem Scheinerem tam přítomných, aby prý věděl, kdo je oprávněn jednati s vojenským velitelstvím. Učinili jsme tak jeden po druhém.

Nato jsme se generálovi Kestřankovi poroučeli. Při této příležitosti přihodila se mala episoda, která mi utkvěla v mysli a která ukazuje, jak mohl rakouský generál mysliti na podružné věci i v tak vážném okamžiku, jako byl tento. Podával nám všem ruku a jak jsem se mu němou úklonou poroučel, žádal mě, abychom nyní, když převezmeme kadetní školu, dali pozor, aby se nic nestalo – těm krásným stromům tam. Byl jsem trochu zaražen, nevěda, co mají krásné stromy v kadetce společného s naším jednáním a proč jeví právě v této pohnuté chvíli o ně takovou starost, pak jsem mu však přislíbil, že se jim jistě nic nestane.

A vyšli jsme z pracovny. V audienční síni dal jsem čekajícímu akcesistovi z Hostivic plukovníkem Stuschem podepsaný písemný rozkaz pro velitele zbrojního skladiště, aby je předal ihned do našich rukou. Nařídil jsem mu, aby zatím převzal správu skladiště, zařídil vše pro správný chod služby v Hostivicích, hlavně však aby ihned počal s dovozem pušek s bodly a nábojů na Žofín. K prvnímu transportu aby použil nákladního auta, čekajícího před budovou, další auta že mu tam budou posílána. Tyto rozkazy udělil jsem cestou po schodech. V bráně již stáli hlídkou Sokolově. Když jsme se octli po 12. hodině s poledne 29. října 1918 před budovou vojenského velitelství volni a svobodni, zmocnil se nás pocit ulehčení, ale také sebevědomí. Byli jsme spokojeni se svým vystupováním i s výsledkem, kterého jsme docílili, přinutivše vojenské velitelství k ústupu.