Patery knihy plodů básnických/Radonič
| Patery knihy plodů básnických | ||
| Jan Hannibalec | Radonič | Mistrova smrt |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Radonič |
| Autor: | Bohumil Janda Cidlinský (jako Jan Bohumil Janda (Cidlinský)) |
| Zdroj: | Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 177 – 178. |
| Licence: |  PD old 70 |
Radonič je statný dělný druh,
vládne bystrým okem, pádnou dlaní,
hrd je naň rekovných přátel kruh,
ani Turčín sám ho nepohaní,
ač mu, kam jen sahá horstva lem,
Radoniče jméno přístrachem.
Avšak štěstí host je vrtkavý,
odvaha je slepá, nezná mezí,
nedbá lsti; a boj byl krvavý —
Radonič teď v drápech Turků vězí.
Chmurným okem, přec však bez trudu
hledí vstříc krutému osudu.
»Ďaure, slyš!« se ozve šeptem hlas,
okéncem se do vězení dera —
»tu je dýka; skonči, dokud čas,
venku čeká kůl a muka sterá!«
Potom okénce se odsloní,
a v tom ocel o zem zazvoní.
Zdvihá plenník ocel kalenou,
radost v oku smělém zableskne se.
»Muky — kůl —? nechť za živa mne drou,
hrozby Cernohorec nelekne se;
Černohorec zná jen Turky bít,
dokud možno, chce a bude žít!«
Venku jásot; trčíť vzhůru kůl,
v ohni rozžehávají se kleště,
smůla tu a tamo opět sůl,
a tak mnohou hrůzu zřít tu ještě.
Veselý to bude chátře den —
jdeť již plenník stráží provázen!
Chátra ustupuje na stranu,
Černohorec pevným kráčí krokem,
chátra ukazuje k jehlanu,
plenník nezhroženým zří naň okem,
v zástupu všem jedinou jen tvář
nadchla ruměnem soucitu zář.
Plenník hrdě kráčí k jehlanu,
na koni se aga k němu bočí,
by ho dostal řádně na ránu,
a již bičem nad hlavou mu točí —
Slyš však, co to za zděšený ryk
prorývá diváků Turků šik?!
Aga, Černohorec — jeden muž!
Oř se pod dojatým jezdcem zpíná,
plenník svírá agu úž a úž,
až se z úst mu pění vzteku slína.
»Seď jen, Turče, hezky z ticha seď
a ty, oři, s větry v závod leť!«
Letí oř již chátře přes hlavy.
Mnohý z Turků klade pušku k líci,
odsadí však opět z obavy —
kdož ví, čí by asi zhasil svíci!
V zástupu všem jedinou jen tvář
nadchla veselosti jasná zář.
Když pak oř docválal k patě hor,
srazil Černohorec agu dolů:
»Nechci dél ti býti na úkor,
dlouho dost jsme, Turče, jeli spolu;
běž a sděl té luze zaječí,
Radonič že opět v bezpečí!«