Růže z keře nízkého/3.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 108–114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nejzadnějším koutě odlehlé Novoměstské osady, kteráž křížovníkům s červenou hvězdou patřila, stál skrovný domek řezbáře Šlechty. Bylo to malé, nízké, ale úhledné staveníčko. On sám utíkaje před hlukem městským, byl je za časů šťastnějších vyvedl a mnohé utěšené doby v lůně jeho ztrávil; nyní ovšem byly holé jeho zdi jedinou majetností nešťastného slepce, na nějž potřeby života již tak doléhati začínaly, že svůj domek, to jediné věno, které jednou dceři své zůstaviti mohl, zadlužiti anebo prodati zamýšlel.

Šlechta byl vysoké postavy, asi padesátiletý, ale hlava jeho byla následkem vytrpělých strastí duševních i tělesných již hustě šedinami pokryta. Výraz a tahy tváře jeho nebylo viděti, jelikož tmavozelené stínidlo na očích velikou část jeho obličeje zakrývalo. Mužně urostlé, ačkoli nedostatkem sklíčené tělo jeho vězelo v dlouhém hnědém kabátě, kterýž byl okolo boku černým řemenem přepásán, a útlá bílá pravice jeho, na níž říkaje každou žilku viděti bylo, držela černou berlu, o kterou se chodě opíral.

Tato berla spočívala nyní vedle něho na široké, pohodlné židli s velkým vycpaným lenochem, kteráž byla denním útočištěm slepotou poraženého a nejlepším kusem nábytku v celé chudobné světnici. Také nyní byl se Šlechta k této tiché družce svých denních starostí uchýlil, avšak ona sama nemohla mu podati úlevu. Nevznášelť se okolo něho milostiplný anděl, kterýž jindy všeliké trní s cest jeho uklízel a jemnou rukou temnostmi života ho prováděl — nebylať při něm Eliška. Ta se byla z nouze, kterouž ubohý slepec zapuditi nemohl, v hlučnou veřejnost odvážila, nedbajíc na nebezpečenství, v kteréž tam uběhnouti mohla.

Avšak nejen trapnou starostí o dceru a její budoucnost, ale i vzpomínkami na vzdáleného syna byla duše jeho bolestně sevřena, a náramné hoře, že musel na umělecké dráze bez dosažení cíle ustati, leželo na srdci jeho jako drtící břemeno.

Nyní seděl na své židli v onom stavu ochabnutí, kteréž obyčejně po napnutí všech duševních sil následuje. Seděl tu sám, v příbytku uzavřeném, pozbaviv se konečně všeho rozvažování, kteréž bylo dlouhou chvíli mysl jeho trápilo a předce k žádnému cíli nevedlo.

Najednou jej z tohoto stavu mezi vědomím a pouhým živořením vytrhly temné hlasy, povstávající před obydlím jako rojení včel. Byl to zástup menších kluků i větších výrostků, kteří v této postranní čtvrti den marným pobíháním ukrádajíce, náhodou se shlukli a k ukrácení chvíle na dvéře i okna řezbářova příbytku bouřiti začali.

Býváť to obyčejný osud lidí neobyčejných, že na sebe zřetel jiných obracejí a v oněch, kteří pro jich výsost sami v sobě žádné míry nemají, jakousi hořkost a kyselost budí.

Tak se dělo i Šlechtovi. Jeho nepřístupnost i za oněch časů, když blahobyt jeho ještě kvetl, jeho samota, neustálá vážnost a jiné zvláštnosti poskytovaly okolním obyvatelům, nejvíce nižší třídy, hojného předmětu k rozličným povídkám, a tak se přihodilo, že na vzdor svému šlechetnému srdci ve svém okolí spíše více nepřátel nežli příznivců měl. Veřejně mu toto projeviti ovšem si nikdo netroufal, zvláště an se pozorovalo, že čas po čase dosti znamenité osoby k němu docházejí; když byl ale statný syn jeho odešel a posléze i slepota ho sklíčila: pak arci mnohá nehodná ústa časem ledacos prohodila, co by nešťastného slepce snad bylo bolelo, kdyby srdce jeho nebylo ryzí zlato bývalo.

Takto hlučila dnes mladá sběř a křičela:

„Hejsa, krtku, vystrč rohy!“ jiní zpívali posměšnou koledu bubnujíce při tom na dvéře, a jiní opět vyskakovali k oknu a podivně se šklebíce, volali na osamělého starce, aby jim vyřezal jesličky.

Šlechta byl se vzchopil a pojav svou berlu, přešel několikráte po jizbě. Znaltě již podobné sběhy rozpustilé mládeže a srdce jeho trnulo velikým pohnutím.

„Učiň, pane, aby zvěděli o proroku Elizeovi!“ zvolal z nejhlubší vnitřnosti, „ale nezachvať je ve svém hněvu k vůli nejnižšímu sluhovi; nýbrž otevři oči jejich, aby poznali cesty tvé a stali se plniteli rozkazů tvých. Já rád stanu se terčem, o nějžto se přelomí šípy hříchů jejich.“

A když byl takto povzdychnul, proměnilo se dovádivé jásání před obydlím náhle v pronikavý křik, jenžto se na vše strany rozletěl.

Z nenadání byl se totiž za houfem mladých, nešetrných rozpustilců vyskytnul hřmotný Kotouč, a zvěděv krátkými slovy od Elišky, co se tady děje, odstaviv stůl i truhlici, padl poběhlíkům s plochým mečem na záda; toho popadl za vlasy, tomu naložil modřinu, a v okamžení bylo před obydlím prázdno. Mládež se rozprchla, jakoby byl vítr do plev zafičel.

„Utíkej — utíkej, chamradino!“ křičel za nimi starý zbrojnoš naschvál tak hlasitě, že to bylo v celém okolí slyšeti, „a vyřiď starému roští, že najde stejné koledy, bude-li se chtít u tohoto poctivého muže ohlásit. To jim vzkazuje Kotouč, dobře známý u královského dvora — a nechtějí-li mu na pouhé slovo věřiti: napíšu jim to ostrou ocelí na hnáty, nebo plamenem na střechu. Já vás naučím pořádek v Čechách držeti!“

Mezi tím byla Eliška otevřela dům, vešla do něho a pospíšila k otci. Slepec poznal její krok.

„Jsi ty to, milé dítě?“ ptal se puzen velikou starostí. „Rozprchla se před tebou hejna Filištínských?“

„Hospodin seslal pomoc,“ řekla dívka, „že se rozptýlili nepřátelé ve strachu a hrůze.“

„Tak časně jsem tě neočekával.“

„Mně pomohla divná příhoda k rychlému prodeji.“

„Nenazývej nic příhodou, milé dítě,“ řekl slepec hlasem, v němžto se laskavá rada i přísné napomenutí mísilo. „Sečteny jsou vlasy na hlavách našich, a bez vůle nejvyšší nespadne s nich ani jeden. Pověz, dítě, jakou pomoc ti nebe seslalo?“

„Pojď, milý otče,“ odpověděla dívka s dětinskou pokorou, „posaď se, a já ti povím, jakou cestou nás otec nebeský k svatým dnům navštívil.“

„Nepřišla jsi ale, tuším, sama?“ prohodil ještě slepec, bystrým sluchem zvuk Kotoučových slov postihnuv. „Kdož je ten statečný bojovník před prahem?“

„On patří k nástroji, jejž nebe k mé ochraně poslalo,“ řekla dívka, vedouc jej k sedadlu.

V tom vešel pádným krokem zbrojnoš do jizby a postavil stůl i truhlici jako lehké hračky do kouta. Potom hodil okem po světnici, nezdálo se ale, že na chatrném nábytku velkého potěšení nalezal, a konečně zastavil se u Šlechty. Toho si krátkým, ale bystrým pohledem přeměřil, a potěšiv se jaksi jeho důstojnou, byť i sklíčenou postavou, srdečně ho pozdravil.

„Budiž mi vítán ve jménu Páně, kterýž vede kroky mé!“ řekl slepec, útlou ruku mu podávaje. „Kdo jsi, pane? — a co tě vede pod chudobnou střechu mou?“

Nežli ale Kotouč odpověděti mohl, přejala řeč dívka a pověděla otci krátkými slovy, co ji bylo na velkém náměstí potkalo.

Šlechta se zděsil.

„Mstiteli nad hvězdami — co se to děje pod tvýma očima!“ zvolal, ruce na prsou spínaje. „Nejsou-li stokráte horší a hroznější slepotou poraženi ti, kteří se nestrachují před večerem příští tvého den takto zneuctívati? A kdož medle byl, ubohé dítě, jenžto se tebe tak šlechetně a statně ujal?“

„Jméno rytířovo ještě nevím,“ řekla dívka s malým uzarděním a srdce jí počalo živěji tlouci, an konečně zvěděti doufala, po čem byla na celé cestě již dychtila, „jméno rytířovo nevím; ale se mnou přišel statečný zbrojnoš jeho, kterýž byl zástup rozpustilců jako mrštný blesk rozplašil; ten ti může pověděti, čí jmeno u vděčné paměti chovati máme.“

„Ano, ano — pověz, příteli!“ doložil nyní slepec horlivěji. „Jak se nazývá, nebo kdo je rytíř tvůj?“

„Já sice nevím,“ odpovídal Kotouč váhavě, jaksi v nesnázích se při tom za ušima škrábaje.

„Co nevíš?“

„Bude-li to milé pánu mému, aby se jméno jeho jmenovalo při činu, jemuž dozajista žádné jiné ceny nepřičítá, nežli že byl několika rozpustilým školákům hubu přejel; ale myslím si, že to nebude za marnou chloubu držeti, když ho před vámi prozradím. Můj pán je mladý Pětipeský.“

„Pětipeský!“ zvolali otec i dcera jako jedním hrdlem.

„To jméno je vám povědomo — není-liž pravda?“

„Pětipeský?“ opakoval slepec. „Měl Hanuš Pětipeský nějakého syna?“

„To není syn pana Hanuše, nýbrž bratra jeho,“ řekl Kotouč. „Já v rodině Pětipeských říkaje vyrostl, a sloužím nyní u mladého pana Zdeňka, jako jsem sloužíval u jeho strýce.“

Slepec ale neposlouchal další slova jeho.

„Divné — tajemné řízení!“ mluvil temným pološeptem pro sebe. „Toť se zdá, jakoby se starý úvazek ani přetrhnouti nemohl, jakoby se novými pouty vždy úžeji a pevněji upevniti měl.“

„Tento dobrý muž jel s panem Pětipeským do Říma, když se tam náš Božetěch ubíral,“ prohodila nyní dívka, chtíc myšlénkám otcovým jiný běh vykázati.

„Jakže? — ty, příteli, viděl jsi mého syna?“ rozehřál se nešťastný řezbář jemnou radostí, a napnul obě ruce po Kotoučovi. „O pověz, povídej — co o mém Božetěchu víš?“

„Mnoho pověděti nemohu,“ odpovídal Kotouč velmi váhavě, „a kdyby se tvým hlasem a tvou tváří obraz jeho na mysli mé neoživoval: ani bych skoro nevěděl, kterýž to byl mezi mládenci, jižto při panu Hanuši nejblíže stáli, dílem panošské, dílem písařské služby zastávajíce. Na celé cestě jsem neslyšel, že by se byl mezi nimi mladý řezbář nacházel.“

„To vím — to vím!“ dosvědčoval slepec, vypravování zbrojnošovo pozorně poslouchaje. „Tak to bylo mezi panem Pětipeským a mnou vyjednáno, abychom všemu zbytečnému dotazování a odpovídání se vyhnuli.“

„A tudy se jen pamatuji,“ mluvil zbrojnoš dále, „že náš pán s obzvláštní laskavostí s mladým člověkem jednával, jejž nyní v duchu za tvého syna držím a kteréhož bych poznal, kdybych ho mezi tisíci jiných tváří zahlídl.“

„Ale co víš dále?“ ptal se otec dychtivě. „Jak se mu pak vedlo v Římě?“

„Toho jsem nevědomý, jakobych dnes byl s oblak spadl,“ pokrčil zbrojnoš rameny. „My zbrojnošové hleděli si prací svých a nedbali hrubě o jiné. To jediné mohu za pravdu prodati, že jsem tvého syna i potom ještě u pana Hanuše vídal, když jsme již v Římě meškali — a to sice do poslední chvíle, když nám pán mimo vše nadání honem koně sedlati a na zpáteční cestu chystati se poručil.“

„Ano, ano, slyšeli jsme o tom rychlém návratu, a ústa lidská roztrušovala podivné pověsti,“ doložil slepec. „Nevíš ty, příteli, proč pan Hanuš tak na kvap Řím opustil?“

„To nevím.“

„A nenapadlo ti také nikdy na to mysliti, proč právě tak rychle i Prahu potom opustil a odejel, aniž posud kdo ví, kam se byl odebral?“

Kotouč krčil rameny.

„To je těžká — zamotaná věc!“ řekl po krátkém rozmýšlení. „My si nalámali hlavy až do bolení, ale to nic nepomohlo. Pan Hanuš byl ten tam — a my tu stáli ve službě bez pána. Já musel na to dle zvláštní vůle strýcovy k mladému Pětipeskému.“

„A tento neví také, kde se pan Hanuš tak dlouho a tajně zdržuje?“

„Pochybuji; sice by sám tak toužebně po nějaké zprávě o něm nedychtil.“

V krátké, ale sladké naději své sklamaný slepec si oddechnul.

„Tedy žádné zprávy!“ řekl zase polotemně pro sebe a zabíral se v trudné myšlení… „Ale snad mi přinesou roztržený šat jeho, abych zaplakal nad synem, v jehož prsa lité šelmy pazoury své zaťaly.“